V případě Stratovarius by se dalo bez velkých obtíží pohazovat oblíbeným klišé o postupném a systematickém broušení diamantů. Jejich druhé album „Twilight Time“ se na svět neklubalo vůbec zlehka. Nejdřív přišel vyhazov od vydavatele prvního alba, jako následek komerčního neúspěchu. Pak přišlo vydání desky, původně nazvané „Stratovarius II“, ovšem v závratném počtu přesně tisíc kopií (dnes jistě velmi ceněná rarita). Až reedice, vydaná pod dnes užívaným titulem, znamenala pro Stratovarius určitý úspěch, i když prakticky pouze v zemi vycházejícího slunce. Ale jak známo, Japonsko je pro speedové kapely země zaslíbená, takže v souvislosti s „Twilight Time“ asi ani nepřekvapí, že Stratovarius uspěli právě tady. Zbytkem světa právě hýbal grunge, což postavení Stratovarius nijak zvlášť neposílilo. I proto, že Stratovarius se svojí druhou deskou žádnou zásadní díru do světa udělat nemohli.
A to i přes to, že v porovnání s „Fright Night“ udělali velký krok vpřed. Zlepšilo se prakticky všechno. Díky výraznějšímu využití kláves a častějšímu Tolkkiho zpěvu ve výškách se dá mluvit už i o typických poznávacích znameních (i když pochopitelně tahle myšlenka mohla strašit jen v hlavách mimořádných vizionářů). Zlepšil se i Timo Tolkki ve zpěvu, zní mnohem jistěji a tentokrát už i přesvědčivě. Výborný výkon podal Tuomo Lassila na bicích a kromě toho přidal k Tolkkiho nezaměnitelnému hudebnímu rukopisu i svojí stopu v podobě několika textů. Svět chce být zřejmě klamán a tak se v bookletu desky objevil i basák Jari Behm, i když veškeré basové party jsou výsledkem snažení Tima Tolkkiho. Nejvýraznějším elementem desky je samozřejmě kytara páně Tolkkiho, dostatečně heavy, technická, variabilní a silná na to, aby se na ní dalo postavit celé album. Zvukově je Stratovarius taky o pořádný kus jinde. A důležité bylo i to, že se na desce objevil první výraznější hit.
„The Hands Of Time“ v sobě totiž skrývá hmatatelný zárodek věcí příštích. Ať už to je přitažlivé klávesové intro (ale jako už dříve několikrát u jiných, opět slyším „East Of Eden“ od Domain), kvapíkové tempo, poměrně vydařený zpěv, kdy i ty výšky lze strávit bez problémů, nezbytné, ještě poměrně střízlivé, kytarové sólování, ale hlavně silně chytlavý refrén s náznaky sborových chorálů. Za zmínku určitě stojí i následující „Madness Strikes At Midnight“ s atmosférickými ruchy i klávesovým motivem plným napětí, ve které se pere kytarová střízlivost minulého alba s náznaky klávesové nadýchanosti let příštích. A pokud na první desce bylo možné Tolkkiho kvůli jeho zpěvu tahat za uši, tak u „Madness“ (až na občasné nepříjemné výšky) mi jeho zpěv, podpořený chorály, docela sedí. Kopanec, který si Stratovarius mohli ušetřit, je hodně zbytečná instrumentálka „Metal Frenzy“. Po titulní „Twilight Time“ kapele trochu dochází dech. Ne, nechci psát, že deska nudí, i když takové „The Hills Have Eyes“ k tomuto tvrzení nemá daleko a závěrečná balada „Lead Us Into The Light“ taky nepatří zrovna k nejsilnějším zážitkům. Pokud bych měl na téhle desce hledat píseň, u které si umím představit, že by jí hodně pomohl zpěv Tima Kotipelta, je to právě tahle pomalost. Náladu mi zvedla komplexní „Out Of The Shadows“ s rychlým riffováním a nezaměnitelným šťavnatým příslibem do budoucna. A pokud bude někdy Stratovarius vyčítáno, že se neustále opakují a pohybují v kruhu, tak u téhle skladby si radostně pomlasknete, že tahle opakovačka je vlastně hrozně fajn.
Na druhé desce Stratovarius vytasili drápy. Stvořili dílo, která stojí tak nějak na pomezí zájmu fanoušků. Pro strato-závisláky výživná porce. Pro ty ostatní vědomí, že tomu ještě něco chybí. Ještě stále vás nepřepadne pocit, že se děje něco mimořádného. Ale kolem páteře už to občas silně zašimrá…
|
