Negativní recenze jako forma psychického násilí?
Často přemýšlím, jaký dopad mohou mít recenze na konkrétní autory. Ať už jde o filmy, knihy nebo muziku, většina umělců se shoduje, že je reakce na jejich dílo zajímá, a "ten, kdo říká opak, nemluví pravdu". Věřím tomu, když totiž - zcela nevhodně - vztáhnu dané tvrzení na sebe, pak i mě zajímají reakce na mé články, přičemž pozitivní ohlas zahřeje na duši, a negativní komentář rozladí, třebaže se člověk během let přece jenom trochu otrkal. V tomto ohledu mě zaujal výrok režiséra a herce Ondřeje Sokola, jenž v jednom nedávném rozhovoru tvrdí, že čistě negativní recenze je vlastně způsob psychického násilí. Tento na první pohled nepřiměřený výrok má své hluboké opodstatnění. Nikdo není vůči názorům okolí imunní a každý rýpanec vleze kousek pod kůži, zanechá nepatrný, ale citelný otisk. Možná by na to měl brát kritik při psaní recenze ohled, samozřejmě v souvislosti s tím, kdo jeho slova může reálně číst. V našem případě se asi nemusíme ohlížet na recenze zahraničních alb. Jejich autoři o naše slova zavadí velmi sporadicky, a pokud ano, pak půjde spíše o pozitivní hodnocení, jenž jim sami nabídneme k přečtení. Při recenzování domácích alb je ale jistá míra ohleduplnosti na místě. Za každou deskou, za každou skladbou a za každým tónem se ukrývá obrovské množství práce a prostředků. Nikdo přitom nenahrává své dílo se záměrem stvořit odpad nebo terč posměchu. Sám za sebe přiznávám (aniž bych přeceňoval dosah mých recenzí!), že mně podobný odstup sem tam chybí. Tento úvodník budiž závazkem, že se na tom pokusím trochu zamakat.
Petr Štěpnička, 15.11. 2024
Tenhle styl věčně se valící z radiových přijímačů je pro mne jako Madrid, či jiná španělská vesnice..:o). Takže těžko budu vyzdvihovat jednotlivé přednosti, kritizovat negativa a srovnávat s jinými skupinami a interprety. Je to spíše shrnutí jednoho, či více poslechů pro mne dosti neznámého, nebo lépe řečeno neposlouchaného stylu. Začněme pěkně od začátku. Lenka Dusilová se dostala do podvědomí posluchačů především spoluprácí se skupinou ..
Norští válečníci Mayhem jsou naprosto exemplárním příkladem milované a zároveň tvrdě kritizované kapely. Staré počiny kalibru „De Mysteriis Dom Sathanas“ jsou sice stále nepřekonatelným kultem a evergreeny (přesněji everblacky) jako „Deathcrush“, „From The Dark Past“, „I Am Thy Labyrinth“ apod. patří právem do elementární tmavouhelné abecedy, ale současnost bandu byla až do vydání nehorázně oddalované novinky „Chimera“ diskutabilní. Poté, co si nejeden kovaný černokněžník zkazil náladu..
CD vyšlo již v roce 1997, ale po nedávném návratu na scénu jsem usoudil, že by bylo O.K. napsal i recenzi na tohle, podle mě nedoceněné dílo. CD začíná klávesovým intrem - dobrý začátek. Materiál pokračuje ve středně rychlém death metalovém tempu. Matně si pamatuji na recenze v tehdejších zinech, kde CD zrovna nechválili, abych byl přesnější, nechválili zvuk. Já si myslím, že na debut je zvuk slušný, ani dobrý, ani špatný. Stejně si myslím, že ty pomluvy týkajících se údajných ..
Musím se přiznat, že na poslech tohoto CD jsem se dost těšil. Precedens s Bárou Basikovou je pro mne dlouholetá a naposlouchaná klasika. Jan Sahara Hedl patří mezi mé další oblíbence (jeho CDs plánuji na další recenzi) a tak jsem s chutí sáhl po CD Precedensu s, tentokrát, Petrem Kolářem. Jejich frontmena myslím není nutné představovat. Petr zpívá s Arakainem, Precedensem, v muzikálech Johanka z Arku a v mnoha dalších… má za sebou jedno sólové album. Jeho ..
