STRATOVARIUS bez Tolkkiho, to je jako vejce bez žloutku nebo Pamela Anderson bez silikonu. Pořád to jde, ale chybí tomu ta správná jiskra. Jiskra, která je nezbytná pro vykřesání toho příjemně žhnoucího Strato-ohně, ačkoliv v tomto případě byla jeho plamennost draze vykoupena duševní rozervaností mistra Tolkkiho (což je ale skoro „povinný“ úděl každého, kdo si životem nese břemeno geniality). STRATOVARIUS zkrátka BYL Timo Tolkki. A přestože obsah "Polaris" rozhodně ostudu tomuto jménu nedělá, měl prostě vyjít pod jiným názvem. Třeba Kotipeltius:-) No nic, jdem se podívat, co skrývá CD, placatící se pod vydařeným obalem.
Odchod Tolkkiho logicky vygumoval jeho skladatelskou dominantnost a na ostatních bylo, jak se s touto výzvou porvou. Hned čtyři členové nastoupili do tvůrčího ringu, všichni bojovali se ctí a tři z nich dokonce uštědřili Tolkkiho (současnému) umu několik silných háků. Největší prostor dostal jeden ze dvou nováčků v albové sestavě – basák Lauri Porra. A jeho tvůrčí buňky jsou nabušené talentem, který dynamicky osvěžuje to nejlepší z patentované tradice kapely. V pohodě se dá říct, že působí jako Tolkkiho dvojče z období alb "Episode" a "Visions", tedy dvou doposud nejvzývanějších desek Straťáků. Epizodní část nejvíc vykukuje ze skladeb tvořících dvoudílný minikoncept. „Emancipation Suite part I.: Dusk“ zní jako moderně pojatý „Babylon“, druhá část se jeví nenápadněji, pro mě osobně ovšem představuje vrchol alba. Svojí strukturou nechá vzpomenout na oduševnělé melodie skvostné „Season Of Change“ a fakt, že její kvality téměř vyrovnává (protože se stejně překonat nedají), je obrovsky platnou vizitkou skladatelských schopností Lauriho Porra. Písněmi "Falling Star" a především „Forever Is Today“ zase dokáže, že má stejně tak vytuněné speedonosné „Vize“.
Druhý nováček, kytarista Matias Kupiainen, posloužil jedinou, ovšem rovnou otevírací věcí celého alba. „Deep Unknown“ svým refrénem stačí megahitovým otvírákům, jaými byly „Hunting High And Low“ či „Eagelheart“. Jejich speedovou přímočarost ovšem rozšiřuje o progresivní prvky, které se vůbec v různých návalech přelévají celou náplní "Polaris". Jejich krkolomnost je však podle mého názoru spíše brzdou. Vše je ale drženo v rozumných mezích a základní kámen skladeb stále tvoří nerozbitně melodický power metal.
Jens Johansson se otisknul do tracků s čísly 3 až 5. Ani on netrpí plochým hudebním vyjádřením, každý kousek z jeho dílny ukrývá plnohodnotný a pokaždé jinak dramaticky ubíhající děj. Nejméně napínavý scénář pro své skladby tak vymyslel Timo Kotipelto. „Higher We Go“ možná bude koncertní tutovkou, ale stejně jako jeho další song „Somehow Precious“, svým nábojem příliš nekoresponduje s o něco odlišněji tepajícím a velmi organickým okolím desky. Toto zaváhaní ovšem "vynahrazuje" svým tradičním, královsky precizním pěveckým výkonem.
A tak teď v (zdánlivém) rozporu s úvodem recenze napíšu něco, na co bych se dřív bál i jen pomyslet: v současném stavu věcí Tolkkiho odchod STRATOVARIUS vyloženě prospěl. Především proto, že je už momentálně trochu někde jinde (stačí si poslechnout nové album jeho kapely se šíleným názvem Revolution Renaissance). A potom díky tomu, že za něj byla nalezena zdatná skladatelská náhrada v osobě Lauri Porra, kterému ostatní férově sekundují. Jenže pořád platí, že to je Timo Tolkki, komu vděčí STRATOVARIUS za svůj úspěch. Jeho kompoziční variace sice neměly stabilní kvalitu, i to však svým způsobem patřilo ke koloritu kapely. Chlapáckým gestem by bylo uzavření této kapitoly, které by vytvořilo prostor pro novou, dýchavičnou budoucnost. Takovou, která by dál zbytečnými dohady nekalila dříve tak krystalickou čistotu jména STRATOVARIUS. Marketingově je však zachování této značky naprosto logickým krokem...
Buď jak buď, z hudebního hlediska, které nás samozřejmě zajímá nejvíc, se dá album Polaris směle hodnotit jako hodně vyvedený počin. Počin, který v nastoleném testu obstál s obrovskou ctí, a kterému je třeba vyseknout nad očekávání hlubokou poklonu.
|
