Nestává se často, aby mě poslech progresivní desky posadil na zadek hned napoprvé. Obvykle to chce trochu času, aby se člověk dostal pod kůži složitějším kompozicím a objevil všechny skryté půvaby nahrávky. Nové nahrávce Wuthering Heights jsem naopak propadla už při druhé skladbě (a to jen kvůli tomu, že první je pouze intro). Vzhledem k tomu, že tohle je první cd, které se ke mně od téhle dánské party dostalo, překvapilo mě dvojnásob. Předem musím uznat, že „Salt“ je majestátním dílem, které se nepovede každý den.
Vítejte do postapokalyptického světa, kde zůstala pouze poslední loď s hrstkou přeživších, hledajících nějakou naději na nekonečném oceánu. Tomuto konceptu se na albu podřizuje vše – přes nádherný obal a pochmurnou atmosféru až po folkové vlivy v hudbě (použité velmi citlivě a vkusně), které vás dokonale vtáhnou do atmosféry plavby bez zbytečných laciných efektů (jako šplouchání vln a podobně). Na konceptu jsou pak hodně důležité také texty. Pokud patříte, stejně jako já, k milovníkům kvalitního otextování alb, tady si budete chrochtat blahem – v tomhle případě máme co dočinění s téměř básnickými texty. Dalším obrovským plusem je hlas Nilse Patrika Johanssona. Nils je známý především z Astral Doors a Lion´s Share, což jsou obě mnohem přímočařejší kapely. Pokud tedy obdivujete jeho hlas a občas jste si posteskli, že je hudba Astral Doors poněkud jednotvárná, Wuthering Heights jsou pro vás jasnou volbou. Díky různorodosti hudby se dostává do hlasových poloh, které nemá ve zbylých dvou kapelách šanci využít – v některých polohách je dokonce i jeho velmi charakteristický hlas téměř k nepoznání.
Obrovskou výhodou jsou také zkušenosti všech zúčastněných hudebníků – vyplatí se soustředit například na velmi variabilní bicí Mortena Sørensena, kterého můžeme slyšet i v tvorbě Pyramaze. Ani kytarista Martin Arendal není žádné ořezávátko – nahrál mimo jiné posledních pět desek dánských kolegů Manticora. Největší obdiv si ovšem zaslouží hlavní mozek kapely Erik Ravn – podařilo se mu smíchat přísady power metalu, progresivu a folku tak vyváženě, že výsledek je opravdovou lahůdkou i pro ty nejnáročnější gurmány.
Ačkoli je atmosféra převážně temná, nechybí ta správná dávka humoru a nadhledu, který desku odlehčuje a činí poslech ještě příjemnějším. Výborným příkladem je skladba „Water of Life“ – totiž srdcervoucí balada opěvující whisky či skočná „The Mad Sailor“, kde Niels uvádí blížící se Apokalypsu naprosto neodolatelným způsobem: „Abra-macabra, baby! Here we go!“. Vedle vtipných momentů nám pak o to víc kontrastují hluboké pochmurné skladby, u kterých opravdu stojí za to věnovat pozornost textu. Celé album je prakticky jedna perla za druhou – „The Desperate Poet“, „The Last Tribe (Mother Earth)“, „Tears“, ... takhle bych mohla pokračovat až k závěrečné rozmáchlé kompozici „Lost at Sea“ (která by vydala minimálně za tři standardní skladby) a nenašla bych jediné slabé místo. A všechno je přirozeně propojeno do nadmíru působivého celku.
V „The Desperate Poet“ Nils zpívá, že jeho plamen kreativity stále hoří, ačkoli jen slabě. Dovolím si nesouhlasit! Plamen Wuthering Heights září jak atomový hřib. Tady není důvod váhat, jiné než plné hodnocení pro mě absolutně nepřichází v úvahu.
|
