Že jsou Rage i v nové sestavě ve skvělé formě, naznačili už na předchozí výběrovce – nevýběrovce. O perspektivě a nadějích, vkládaných do téhle party nejlépe svědčil kontrakt, podepsaný s firmou G.U.N. Bráchové Efthimiadisové se vydatně zapojili do skládání, svojí hrstku přihodil i druhý kytarista Sven Fischer a byť by tahle kombinace mohla svádět k tomu, že Rage alespoň lehce pozmění svou tvář, opak je – naštěstí – pravdou. Ba co víc, Wagnerovci polapili chybějící článek – tedy dokonale spojili přednosti „Trapped“ a „The Missing Link“ a vypadlo z nich album, které osobně řadím na piedestal veškeré tvorby této kapely.
Pokud si vzpomenete na elementy, kterými jsem charakterizoval zmíněné dva zdroje, na jedné straně to byla extrémní melodičnost a zpěvnost, na straně druhé zvýšená agresivnost. Na první pohled tak Rage tentokrát nepřináší nic nového. Ale už na ten druhý se minimálně v případě závěrečné famózní balady „All This Time“ kapela posunuje na další „hic sunt leones“ území. Stále vyzpívanější Peavy definitivně rezignuje na exhibicionismus a drží se svého přirozeného zpěvu, dvě syrovější a řemeslně spolehlivé kytary (ona i ta jejich sóla dokážou chytit za srdce, nemluvě o tom, jakou dokáží vytvořit náladu při zpracovávání tak úchvatného motivu jako třeba ve „Forever“) dávají zapomenout na sice šikovnějšího, ale přece jen osamoceného Manniho Schmidta a všechno to jistí spolehlivý dělník Chris u bicích.
Výčet hitů na téhle desce by nemusel brát konce. Jistě, svojí roli v tom hraje i následující, na svojí dobu hodně netradiční symfonický krok (mimochodem, právě při vzniku „Black In Mind“ se začal rodit nápad na zapojení symfoniků), ale i bez téhle následné pomoci je „začernělá mysl“ plná velice povedených kousků. Prim díky své výjimečnosti jednoznačně hraje již zmíněná pomalá „All This Time“. Je to poprvé, co Rage sáhnou po čistokrevné baladě. A jako by si veškeré tklivé pocity celé roky schovávali na tenhle okamžik – dojemná, procítěná a neskutečně emotivní záležitost. Celkově však síla tohoto alba tkví především v její lehkosti a zpěvnosti, vezměte třeba „Shadow Out Of Time“ (vybírám prakticky namátkou a můžu dosadit 90% písní), odmyslete si tu razantní dynamiku a ostře zbroušené kytary, uchopte samotnou melodii a dostanete téměř taneční chytlavost. Za všechny ostatní perly (a skutečně tady můžu vyjmenovávat kompletní playlist) mi dovolte zmínit jen dvě srdcovky – divoce gradující „Sent By the Devil“, aspirující na jednu z nejrychlejších a zároveň nejchytlavějších věcí kapely a výpravnou, epicky barevnou „in A Nameless Time“, křížící hrubou melodïku, vyzývavě přitažlivý refrén, zběsile chaotickou pasáž i lehce poeticky infantilní úryvky do jednoho smyslně smysluplného celku.
„Black In Mind“ posunulo Rage směrem k modernějšímu, svěžímu soundu, směrem k ještě (paradoxně) větší přístupnosti při zachování nezbytné (a v tomto případě dokonce velice významné) dávky základní esence hudby Rage – nekompromisní útočnosti. Nemá cenu vymýšlet vzletné závěry, když nejlepší hodnocení téhle desky poskytl samotný Peavy – „…skladatelsky jsme se cítili hodně silní, což je ve výsledku hodně znát…“ Můžu dodat snad jen tolik, že Peavy je zbytečně skromný, „ Black In Mind“ sice jen kultivuje již dávno objevené, ale díky své vnitřní síle je jedním z klenotů melodického metalu.
|
