Waltari od začátku tisíciletí jako kdyby ztráceli na své přitažlivosti a komerčním lesku. Doba, kdy světu učarovali s průlomovým albem „Torcha!“ (kde byl vynikající cover Madonny „Vogue“), dospěli do komerčního vrcholu se svým stěžejním počinem „So Fine“ a posléze i vrcholu uměleckého na ambiciózním projektu „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony In Deep C“ se pak tak trochu vytratili z očí veřejnosti. Jistě, desky vydávali stále, ale jako kdyby se (s příchodem dalších neomalených zvukových a stylových experimentátorů, jimž mnohým ukázali cestu) stali okoukaní a méně zajímaví. Nápady sice měli pořád a alba „Space Avenue“ nebo „Radium Round“ nebyla špatná, ale jejich doba byla už trochu přežitá.
Abych se přiznal, stejně jak ustupovaly vlasy na hlavě Kärtsyho Hatakky, mizeli z mého osobního hledáčku i Waltari, takže jejich novější desky jsem vnímal tak nějak okrajově. Spíš jen tak, že vyšly a to bylo všechno. Až je tady novinka „You Are Waltari“. K té mě paradoxně přivedlo prohlášení kapely, že na něm bude skladba zpívaná v češtině. A kterého Čecha by nezajímalo to, jak se nějaký Fin popere s jeho mateřským jazykem. Nebudu vás napínat. Skladba „Televizor“ dopadla vcelku úsměvně, což byl tak trochu záměr, našince rozhodně pobaví až komická výslovnost, ale na druhou stranu je třeba přiznat, že sborový refrén „Nenávidím svůj televizor“ je hodně chytlavý a hned tak jej z uší nedostanete.
Ale pojďme k celé desce „You Are Waltari“. První, co vás napadne, je to, že doba šokujících Waltari je už dávno pryč. Ono už je to od doby, kdy přišli s tanečně-metalovou „So Fine“, dvacet let a za tu doby si člověk na scéně stačil zvyknout na mnohem větší zvěrstva, aby zůstal s otevřenou hubou v úžasu stát na novou deskou Waltari. Při poslechu „You Are Waltari“ si uvědomíte, že tihle Finové jsou v podstatě normální, příjemná rocková kapela, která sem tam podnikne úlet, nad níž se pousmějete nebo jen zakroutíte hlavou.
Proto prvních pět skladeb novinky jsou v zásadě slušné rockové vypalovačky, které jsou sice šmrncnuty o crossover, ale spíše se jedná o moderní hard rock s příchutí heavy metalu a, ve Skandinávii stále ještě enormně populárního hair metalu. Všechny skladby lze označit za potenciální hitovky, protože hlavně úvodní „12“ a poté i metalcorovým hnutím ovoněná „Mountain Top“ mají skutečně úderné refrény a dovolím si tvrdit, že brzy se obě stanou koncertními tutovkami.
V klasických rockových kolejích deska nezůstane po celou dobu, to by nebyli Waltari. Proto je tu šestá v pořadí „Right Wing Theme“, která by se dala označit jako trochu úchylný folk, ovšem daleko více připomíná soundtrack k nějakému rozvrkočelému Večerníčku, čemuž dopomáhá i Kärtsyho šišlavý hlas. No prostě…. Smíchu se neubráníte. Kapela pak na tuhle srandičku naváže brutální black metalovou jízdou (až na pokraji grindcoru) „Strangled“. Dřív by možná tohle spojení šokovalo, dneska už je člověk opravdu otrlý. S „Keep It Alive“ se pak deska zase vrací k normálním rockovým standardům, kde překvapí sem tam aranžérským fórem, ale jinak se žádné další „So Fine“ nekoná. Překvapením pak je už samozřejmě zmíněná skladba „Televizor“.
Jsem moc rád, že tihle Finové dokola neomílají své staré, kdysi velmi progresivní a šokující postupy. Jsem rád, že ukázali, že umí nahrát skutečně silné rockové skladby a těch pár úletů může člověk brát jako jakési zpestření.
|
