ULTIMATIUM - Vis Vires Infinitus
Dnešní trio rozkousneme nejslabší nahrávkou, kterou vyprodukovali finští Ultimatium. Jejich debut „New Dawn“ jsem v recenzi zahrnul slovy obdivu a chvály. Dvojka „Hwainoo“ ale byla o poznání slabší, takže jsem si porci zklamání vybral už tenkrát a od novinky nic moc nečekal. A dobře jsem udělal. Situace je totiž ještě horší, neb aktuální fošna „Vis Vires Infinitus“ nenabízí ani jednu památnou skladbu (na albu „Hwainoo“ to byla alespoň jedna – „Play The Game“). Nevím, kde autoři čerpali inspiraci při skládání mimořádně chytlavých debutových pecek, nicméně je jasné, že tento zdroj na své další cestě buď záměrně ignorují, nebo jim prostě vyschnul. Vše je víceméně jasné po odeznění prvních pár songů. Finové nejsou schopni do svých kompozic propašovat dostatečné množství chytlavých motivů. Občas sice probleskne náznak příjemného klenutí (sólo v „New Horizon“ či zřejmě nejlepší kus „Curtain Of Darkness“), většinou však každé takové vzplanutí zalije sprcha nezajímavého zbytku písně. Pak už ani moc nepřekvapí, že je deska bídně ozvučená, neb podprůměrný sound vlastně přesně kopíruje stejně (ne)kvalitní hudbu. Osobně mně nesedí ani zpěv Tomi Viiltoly, který možná oplývá specifickým zabarvením, nicméně technicky to věru slavné není. Což ostatně platí pro celé dílo, jež je smutným potvrzením faktu, že to jde s kapelou Ultimatium od desíti k pěti (přesněji řečeno od osmi a půl bodu ke třem).
3/10
YouTube ukázka - Never Tell
BOREALIS - Purgatory
Třetí zářez kanadských Borealis do našeho seriálu zařazuji proto, abychom v něm měli alespoň nějakého zástupce moderního power/prog metalu. Tento subžánr totiž není mým běžným kalichem piva, nicméně hráči Borealis si celkem tykají s melodickými prvky, pročež rád udělám výjimku. Na druhou stranu zase nehodlám nasadit tak oslavný tón, který volí většina kritiků při hodnocení téměř všeho, co jenom trochu čpí moderním progem, viz třeba poslední fošna Dánů Pyramaze, ale i objekt dnešního zájmu, na který už se z prvních recenzí začínají hrnout slova obdivu. V mém případě bude vždy základním rozlišovacím měříkem chytlavost nabízeného materiálu. A ta je na desce „Purgatory“ jistě přítomna, nicméně je zlehka zašifrována pod nánosem moderně znějících struktur a progových riffů. K jejímu odkódování významně pomáhá zpěvák (a zároveň druhý kytarák) Matt Marinelli, jenž se v některých momentech hodně podobá páně Landemu. I díky tomu se nám v hudbě Kanaďanů připomenou slovutní Masterplan, ale díky stavbě riffů i tvrdší spolky typu In Flames. Nejčastějším kvaltem nového alba je ten střední, rychlých otáček je jako šafránu, o to více chutnají, když už se na chvíli objeví (viz nejúdernější dvojka „From The Ashes“). Rozmanitost díla podporuje symfonický element, který se ve svém spektáklu nejednou dotkne soundtrackové narace. Příjemně působí i baladické zápisy „Darkest Sin“ a „Rest My Child“, stejně jako dětský recitativ v šestce „My Peace“. Čitelnějšími melodickými motivy začínají svou hudební pouť skladby „The Chosen One“ či „Welcome To Eternity“, což je ostatně jakýsi zenit nahrávky, po které citelně zesílí autorské schéma, kdy začnou podobně strukturované songy splývat a tedy i nudit. Můžu to tak ovšem cítit jenom já, který nemá tento styl zapsaný ve svém DNA. S hodnocením se proto budu držet při zemi, příznivci inkriminovaného subžánru by ovšem s poslechem otálet příliš neměli.
6/10
YouTube ukázka - teaser
ARKANIA - Serena Fortaleza
Každé z předešlé čtveřice alb španělské Arkanie doposud znamenalo příjemný, životaschopný, ale na druhou stranu také nijak extra výjimečný heavy/powermetalový hudební obsah. Někdy ale bohatě stačí i určitý jakostní standard, nežli pochybné dílo typu výše hodnocených Ultimatium. Je proto dobře, že ani čtvrtá řadovka s názvem „Serena Fortaleza“ z nastolené kvality nikam neuhýbá. Opět si vyslechneme několik chytlavých refrénů či hezky vykroucených sól (především položky „Serena Fortaleza“, „Hijos De América“, „Estrella Del Norte“), o variabilitu se postarají vhodně užité progové riffy, spídové tempo či folkové prvky, stejně jako dvojice baladických písní. Jednou z nich je předělávka staršího kusu „No Se Vivir Sin Ti“ (z debutové fošny „Espíritu Irrompible“), jenž vždy patřil mezi to nejlepší z tvorby Arkanie a nic na svém lesku nepozbyl ani v roce 2015. Nutno zmínit dobrý zvuk i na poměry žánru slušný motiv na obalu desky. Španělé zkrátka opět předvedli svůj tradiční a v každém ohledu nadprůměrný výkon, což ve výsledku stačí na pomyslné vítězství v dnešním metalovém trojboji.
6,5/10
YouTube ukázka - No te puedo olvidar
Související články
|
