Šest osvědčených jmen, u kterých se splnila má vysoká očekávání a čtyři velice příjemná překvapení z nečekaných směrů. Tak dopadla moje bilance minulého roku, který byl pro mě pořád ve znamení přizpůsobování se životu v nové zemi, nedostatku času a naprostého nedostatku koncertů. Proto jsem se tentokrát zaměřila pouze na alba a ještě k tomu poněkud ve zkratce. Nakonec, říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat a já posledních pár krutých dní silně souhlasím. Nakonec jsem si na bilanci malou chvilku našla, takže se s vámi můžu podělit o to, co udělalo 2015 příjemnějším rokem.

1. KAMELOT – Haven
Tuhle desku jsem vyčerpávajícím způsobem vynesla až do nebe už v recenzi. Nevím, co dodat. Jednoznačně moje nejposlouchanější album minulého roku (minimálně šest skladeb jsem pravděpodobně oposlouchala až na kost) a pořád je to prostě ono. Tady je všechno, co bych si představovala od hudby. A ještě k tomu Tommy Karevik.

2. SYMPHONY X – Underworld
To se jim to lehce skládají tak úchvatné desky, když je to banda zatracených géniu. Symphony X na posledních třech albech vyzráli do poněkud jiného soundu, než mívali ve své dřívější tvorbě a mně se jejich směřování od „Paradise Lost“ zatraceně zamlouvá. Třetí geniální deska v řadě. Chladná, bezcitná a zároveň zatraceně vzrušující (asi něco jako sex s Terminátorem).

3. GLORYHAMMER – Space 1992 – Rise of the Chaos Wizards
Neskutečná jízda a ještě větší pecka, než jejich debut. Praštěné, zábavné, plné drtivé energie a z nějakého záhadného důvodu válcující téměř všechny konkurenty. Deska mě při opakovaném poslouchání baví pořád stejně a funguje jako zaručený lék na blbou náladu nebo jako dobíječ energie (což momentálně během dřiny se stěhováním skutečně oceňuji). Legenda o astrálním kladivu a hrdina Angus McFife XIII., princ galaktického impéria Fife mi letos přinesli pravděpodobně nejsilnější radost z poslouchané hudby a za to jim patří bronzová medaile.

4. THE GENTLE STORM – The Diary
Chtěla bych vědět, co by se muselo stát, aby Arjen neskončil v mojí každoroční bilanci na vysokých příčkách (samozřejmě vyjma toho, že by ten rok žádné album nevydal). No a když je u toho i božská Anneke? Musím vůbec něco psát? Snad jenom to, že „storm“ verze mi k srdci přirostla o malinký kousek víc.

5. STRATOVARIUS – Eternal
Tak trochu návrat ke kořenům bez toho, aby kapela dělala krok zpět. Možná chtěli ukázat, že to pořád umí i takhle a že odklon do progressivnách vod nebyl definitivní, možná jen měli skladatelskou náladu zrovna na tohle. Tak jako tak, „Eternal“ zní velice svěže a má výborné skladby. Stratovarius se vyhoupli zpátky na vrchol, kde už je asi nikdo nečekal a pořádně pevně se tam drží. Což s touhle deskou musí uznat snad i zarputilí oldschooloví fanoušci kapely.

6. ROYAL HUNT – Devil´s Dozen
S Royal Hunt to je stejně jako s díly Arjena nebo se Symphony X. Když vidím, že tyhle bandy chystají desku, už si poznamenávám jedno obsazené místo v nejlepší desítce roku. Tihle Dánové prostě vždycky hráli přesně na moji notu a já si s každou novou deskou trochu nervózně říkám, že tentokrát to přece ZASE nemůže být tak super jako posledně. No a ono je. Trochu nuda, té zatracené kapele prostě ne a ne dojít nápady :D

7. ARENA – The Unquiet Sky
Stydím se, že jsem nedokopala k recenzi téhle skvělé desky. Vlastně bych se měla stydět, že poté, co jsem tuhle nenápadnou progrockovou kapelu minulý rok objevila, jsem se ještě nepustila do seriálu. Za pozornost stojí všechny jejich desky, ale novinkové koncepční album „The Unquiet Sky“ drží jejich vlajku hodně vysoko. Prakticky všechny skladby patří k vrcholu toho, co může současná progrocková scéna nabídnout.

8. Jorn LANDE & Trond HOLTER – Dracula: Swing of Death
Už snad každému došlo, že Jorn Lande může na deskách za něco stát jedině v případě, že má u sebe schopného skladatele (jeho sólové desky možná baví jeho samotného a nejzarytější příznivce, ale i ti už se musejí pomalu vzdávat). V tomhle případě to s pomocnou rukou vyšlo na výbornou, jak jsem ostatně už podrobně rozebrala v recenzi. Skvělá atmosféra a Jornův výborný výkon.

9. PHANTASMA - The Deviant Hearts
Už jenom to nádherné intro. Když se sejdou dva tak talentovaní muzikanti s nádhernými hlasy, není divu, že z toho vyleze tak dobrá deska. I když bych se bez pár skladeb obešla, jako celek (hlavně díky ucelenému příběhu, atmosféře a nádherným textům) to vážně stojí za to a do mého žebříčku se zvládlo probojovat.

10. BLIND GUARDIAN – Beyond the Red Mirror
Tahle deska by bývala byla mnoherm výš, nebýt toho strašně zpraseného zvuku. Což je poslední dobou u Strážců ostatně norma. Je velká škoda, že všechno vyznívá tak dutě a ploše, protože hudba samotná je výborná. Kapela znovu i po tolika letech přišla se spoustou nápadů a zasloužila by si, aby je zvukový kabát vyzvedával a ne srážel. Ale v recenzi jsem popsala všechny klady, které dokazují, že Blindi si své místo v TOP 10 po právu zaslouží.