„Ritchie je člověk, se kterým bych nedokázal žít… v jednom městě.“ Takto se na adresu svého někdejšího spoluhráče Ritchieho Blackmora vyjádřil David Coverdale. Ten s ním prožil dva roky v řadách Deep Purple a tu dobu pak označoval jako život pod taktovkou diktátora. A proto, když se začalo proslýchat, že se v Rainbow chystají personální změny, mohlo to překvapit jen málokoho. Možná udivil fakt, že se tato změna týkala bubenické stoličky, kterou opouštěl Cozy Powell. Tomu se stále více zajídal trend, který kapela nastoupila s albem „Down To Earth“, kdy se pomalu začala odklánět od fortelného hard rocku britského střihu a začala se pomalu lísat k americkému publiku tehdy populárním AOR. S nově připravovaným materiálem byla tato tendence ještě zřetelnější.
Blackmoreovi ale nejvíce seděl na hrbu Bonnet. Prvotní nadšení vychladlo, zpěvák se začal stále více odcizovat a když se osopil proti stále se měnícím náladám principála, byl bez milosti vypoklonkován. Blackmore to tehdy v dobovém tisku zdůvodnil tím nejblbějším způsobem (i když v té době, kdo ví…), totiž, že Bonett v Rainbow musí skončit kvůli svému krátkému účesu. Hledání nových muzikantů nebylo zrovna procházkou růžovou zahradou. Blackmoreovi údajně tehdy někdo navrhl Iana Gillana, což kytaristu rozlítilo do té míry, že dokonce pohrozil rozpuštěním kapely. Nakonec se náhrada našla. A dokonce v Americe, což se kytaristovi zamlouvalo o to více.
Přesto se ale jednalo o takřka neznámé muzikanty, protože na bubenické místo přišel Bobby Rondinelli, pro kterého příchod do Rainbow znamenal přestup prakticky odnikud hned do první ligy a za mikrofon se postavil Joe Lynn Turner, který na přelomu osmdesátých let působil u kapely lokálního významu, poprockových Fandango. Výběr neznámých muzikantů znamenal jediné a to, že Blackmore jen upevnil svou pozici jasného vládce kapely. S tím, že nějakou váhu měla i slova Rogera Glovera a Dona Aireyho, chtělo by se dodat.
Proto také deska „Difficult To Cure“ zní jako album Blackmorea a Aireyho pod dohledem zkušeného producenta Glovera. Nováčci se prezentují v dobrém světle, ale moc prostoru pro své představení nemají. Turner se zuby nehty drží předlohy, tak jak by ji asi nazpíval Bonnet (přičemž o Diových výkonech nemůže být ani slovo) a Blackmore (bez Powella) plně ovládl kormidlo natočené již stoprocentně na zámořskou AOR s lehkou příchutí ostrovního hard rocku. Tam, kde s koketérií s tímto stylem na minulé desce Rainbow končili, tedy v „Since You Been Gone“, tam se teprve začínají na „Difficult To Cure“ rozkoukávat.
Hned úvodní „I Surrender“ je toho důkazem, protože kapela už zcela otupila hardrockové ostří a namířila si to do rockového mainstreamu. Přestože následující „Spotlight Kid“ reaguje na dění na heavymetalové scéně (takoví Motörhead se zajisté smáli, až se za břich popadali), je naprosto jasné, že doby „Stargazer“ nebo „Kill The King“ jsou dávno pryč. Fanoušci ale změnu přece jen skousli a za odměnu se jim dostalo několika opravdu dobrých kousků. Kromě zmíněné úvodní dvojice se jedná i o „Magic“ (po nemastné neslané „No Release“), druhý singl „Can`t Happen Here“ a Turnerův skladatelský příspěvek „Freedom Fighter“.
Zaujmou i obě instrumentálky. Blackmoreova a Aireyho tříminutová "Vielleicht Das Nächste Mal (Maybe Next Time)" jako kdyby připravovala živnou půvu pro závěrečný Blackmoreův egoorgasmus „Difficult To Cure“, což není nic jiného než jeho interpretace „Ódy na radost“ z Beethovenovy Deváté symfonie. Právě tady Blackmoreova megalománie dosáhla dalšího vrcholu. Mohlo to jít ještě dál?
Z historického hlediska se s „Difficult To Cure“ jedná o zahájení další vývojové etapy Rainbow. Přestože jí kritika nedávala dlouhého trvání, nezůstalo jen u této desky. Bohužel právě ona etapa zvaná „turnerovka“ je z celé diskografie Rainbow ta hudebně nejméně zajímavá. Tomuto albu se ale musí nechat, že představilo zejména okouzlující Blackmoreovu kytarovou práci. Rainbow však už působili jen jako jeho doprovodná kapela.
|
