Uplynulý rok 2017 byl z hudebního hlediska naprosto senzační. Přinesl mi možnost začít znovu častěji chodit na koncerty, nebyl skoupý na nové objevy a vyšla velmi silná alba od mých oblíbenců. První desítka alb tak tentokrát vlastně neskrývá ani jedno překvapení – až na to, jak dopadl souboj na úplném vrcholu. Poslední dobou dělím svoji posluchačskou pozornost až na vzácné výjimky prakticky pouze mezi prog a AOR a jsou to tak právě tyto dva žánry, které budou mít logicky v mé bilanci největší zastoupení.

Alba roku:

1. THRESHOLD – Legends of The Shires
Nemožné se stalo skutečným. Ačkoli jsem si byla prvním místem bilance prakticky jistá už ve chvíli, kdy jsem viděla seznam hostů nových Ayreon a „The Source“ nakonec ještě předčilo má vysoká očekávání, přesto se někomu podařilo Arjena sesadit na druhé místo. Threshold totiž se svojí novinkou předvedli něco naprosto neuvěřitelného a co víc, všechno jenom s jedním vokalistou, který byl témeř dvě dekády mimo scénu a měl nelehký úkol (už podruhé) nahradit Damiana Wilsona. Glynn Morgan ale působí, že si to dává s prstem v nose a celé album je úžasná progová jízda. Ostatně myslím, že už jsem se v recenzi rozplývala dostatečně.

2. AYREON – The Source
Tady bych v podstatě mohla vypsat jenom seznam vokalistů a úplně by to stačilo. Michael Eriksen, Hansi Kürsch, Nils K. Rue, Tommy Karevik, Russell Allen a Zaher Zorgati patří mezi mé nejoblíbenější pěvce vůbec a slyšet je všechny na jedné desce, kterou ještě ke všemu napsal hudební génius Arjen Lucassen, to samo o sobě zaručuje úspěch. A navíc, když nás tentokrát mistr vzal na úplný začátek příběhu Ayreon-universa. Více už brzy v recenzi.

3. ECLIPSE – Monumentum
Švédové Eclipse se neskutečně vytáhli už s předchozí „Armageddonize“, ale jejich novinka mě naprosto smetla a stala se letos mým nejposlouchanějším albem. „Monumentum“ nabízí jednu superchytlavou pecku za druhou a Erik Mårtensson dokazuje, že je právoplatným králem severské AOR scény.

4. ADAGIO – Life
Tihle progoví klasici z Francie přišli s pořádně temným, mrazivým a nekompromisně technickým albem. Kelly Sundown k nim jako jejich nový zpěvák sedí perfektně a jeho hlas dodává albu tu pravou šťávu a prakticky s každým tónem mi způsobuje husí kůži. Ačkoli bylo zprvu pořádně těžké se do tohoto alba dostat, čím víc ho poslouchám, tím ho mám radši. Především jeho druhou půlku, kam kapela soustředila melodičtější skladby a znovu ukázala, že pod vším tím progem dokážou ukrýt silné melodie.

5. PAIN OF SALVATION – In The Passing Light Of Day
Pain of Salvation jsou zpátky v perfektní formě! Co víc si od těhle melancholických Švédů přát, než přesně takovéhle album! Skvělé melodie, úžasné texty a srdceryvný projev Daniela Gildenlöwa, kterého skvěle doplnil ječák Ragnara Zolberga (velká škoda, že kapelu záhy opustil). Hudební srdcebol par excellence!

6. SECRET SPHERE – The Nature Of Time
Když je v jedné kapele pohromadě váš nejoblíbenější zpěvák a nejoblíbenější klávesák, není prakticky co řešit. Samozřejmě, Secret Sphere opět doručili skvělou kvalitu. Od té doby, co za mikrofonem stojí Michele Luppi, je tahle italská banda úplně někde jinde, než bývala předtím. Po temném a tíživém „Portrait of a Dying Heart“ je novinkové „The Nature Of Time“ jakýmsi jangem k předchozímu jinu. Tahle deska je plná pozitivní energie, odlehčená a prosluněná. A ačkoli mi temnější stránka kapely sedí o něco víc... ale, koho oblbuju, dejte mi cokoliv, na čem zpívá Michele a já to budu milovat.

7. H.E.A.T – Into The Great Unknown
H.E.A.T se vrací po tříleté pauze a odchodu kytaristy Erica Riverse a všem ukazují, z jakého důvodu jsou dlouhodobě vládci švédské melodické scény. Neuvěřitelně chytlavé skladby, moderní pojetí a experimenty, které sice na prvních pár poslechů nutí člověka překvapeně pozvednout obočí, ale nakonec se zažerou tak hluboko do mozku, že už je odtamtud nedostanete. Erik Grönwall navíc zase jednou dokazuje, jak neuvěřitelný je zpěvák a kolik energie dokáže svým hlasem předat. Jak nedávno prohlásil můj kamarád, když člověk poslouchá H.E.A.T, má pocit, že je svět lepší místo.

8. NOCTURNAL RITES – Phoenix
Tak tomuhle říkám návrat! Tohle album opravdu dělá čest svému názvu, protože takové povstání z popela se jen tak nevidí! Pouze z poslechu by nikdo neuhodl, že od předchozího alba „The 8th Sin“ uběhla celá dekáda. Nocturnal Rites v pozměněné sestavě se na posluchače vrhnou se vší vášní, agresivitou a chytlavostí, jako ve svých nejlepších letech a Jonny Lindqvist neztratil ze svého silného hlasu ABSOLUTNĚ NIC. Kdyby takhle zněl všechen dnešní power metal, pořád by mě bavil.

9. HELL IN THE CLUB – See You On The Dark Side
Tihle nenápadní italští glamaři jsou čím dál lepší! Už jejich třetí počin „Shadow of the Monster“ byl naprostá pecka, ale novinka to vážně dotáhla k dokonalosti. Obrovský příval pozitivní energie, zábavné hitovky, vtipné texty a hlas Davida Morase, který svým vedlejším projektem dokázal z top desítky vyšoupnout Elvenking, svoji hlavní kapelu.

10. BROTHER FIRETRIBE – Sunbound
Desítku uzavírají vládci finské AOR scény. Téhle kapely a jejich retro zvuku a vzletných melodií nemám nikdy dost. A co se týče hlasu Pekky Heina, platí v tomhle případě úplně to samé, jako u položky číslo 6. A „Give Me Tonight“, „Heart of the Matter“ nebo „Big City Dream“ už z hlavy nedostanu nikdy.


Těsně pod čarou abecedně:

ALESTORM – No Grave But Sea

EAGLEHEART – Reverse

ELVENKING – Secrets Of The Magick Grimoire


Novinky roku:

Bloody Heels – Through Mystery
Mladá kapela z Lotyšska! To je samo o sobě tak super, že by to úplně stačilo. Navrch přihoďte hromadu energie, schopnost psát silné skladby a nakřáplý hlas Vickyho Whitea. Ke kapele mě přivedl tenhle klip: Cheap Little Liar a rozhodně budu jejich další vývoj bedlivě sledovat. Vypadá to velice slibně!

CyHra – Letters To Myself
Jake E se cítil v Amarathe jako páté (třetí) kolo u vozu a vyřešil to po svém. Spolu s Jesperem Strömbladem, bývalým členem In Flames, založil tenhle star projekt, který poslednímu albu Amarathe natrhnul zadek a ukázal, jak moc bude Jake kapele chybět. Hodně silný debut.

SEVEN SPIRES – Solveig
Tohle je ovšem úplně jiná liga. Tahle mladá bostonská kapela se dostala do mého hledáčku díky jejich frontwoman, která se do mé bilance vloudila ve stejné kategorii už minulý rok s LIGHT & SHADE. Adrienne Cowan má neuvěřitelný hlas. Je jako trojhlavá saň a na tomhle, na debut neuvěřitelně ambiciozním, albu ukazuje, že má větší koule, než velká spousta mužských zpěváků. Víc takových žen v metalu! Navíc, na to, jak jsou členové kapely mladí, předvádějí neuvěřitelnou skladatelskou vyzrálost. Pro představu zde: „The Cabaret of Dreams“ .


Koncerty roku:

BROTHER FIRETRIBE – Masters of Rock 2017, 13.10. 2017 – Praha, Nová Chmelnice a 29.10. – Vídeň, Chelsea
Je pro mě nemožné vybrat jenom jeden ze tří koncertů Brother Firetribe, které jsem minulý rok viděla. Dlouhé roky jsem čekala, až se mi konečně poštěstí vidět Pekku Heina na pódiu a všechny tři vystoupení naprosto předčila očekávání. Skvěle vybraný setlist, spousta pozitivní energie, prvotřídní frontmanské schopnosti a výborné publikum na obou klubových koncertech.

CIVIL WAR, NIGHTMARE – 4.5. 2017 – Backstage, Mnichov
Společné turné dvou kapel, které se obě díky novým hlasům vyhouply o ligu výš. V Nightmare mikrofonu naprosto vládne Maggy Luyten se svým silným hlasem a energickou pódiovou prezentací. Navíc se kapela až na jednu skladbu držela poslední desky „Dead Sun“, která mě doteď navzdory častým poslechům ani trochu neomrzela. A Kelly Sundown v Civil War? To je něco, co pořád nepobírám. A ačkoli jsem předtím kapelu viděla nesčetněkrát, vidět je poprvé s ním za mikrofonem bylo jako se čerstvě zamilovat.

H.E.A.T – 2.11.2017 –Backstage, Mnichov
Erik Grönwall je ten nejúžasnější totální magor. Koncert, který byl málem zrušený kvůli tomu, že ten den prakticky přišel o hlas a cítil se vážně nemocný. Ale nakonec, když viděl, kolik lidí se sešlo, se rozhodl, že to jen tak nenechá. Stačila injekce do hlasivek a láhev Jacka a ačkoli byl set oproti zbytku turné o trochu osekaný, Erik se nešetřil ani malinko a vydal ze sebe tolik energie, že by to většinu lidí zabilo asi tak po deseti minutách. H.E.A.T jsou dost pravděpodobně ta nejlepší živá kapela, jakou jsem kdy viděla.

MASON HILL – 15.12. 2017 – Londýn, The Underworld
Velmi mladá skotská kapela, která má na kontě zatím jenom jedno EP a naprosto s přehledem utáhne v Londýně headline koncert. Kapela, od které jsem znala jenom jednu skladbu, objevenou naprostou náhodou a jejíž koncert mě stejně naprosto strhnul. Chlapci jsou na pódiu jako doma a působí naprosto suveréně, jako by hráli už minimálně deset let. Scott Taylor je navíc skvělý frontman, nadaný neuvěřitelným hlasem. Kapela letos chystá vydání debutového alba a já vám garantuji, že o nich ještě uslyšíte. Rozhodně se prozatím doporučuji podívat na jejich klip Now You See Me

THRESHOLD, DAMNATION ANGELS – 10.12. – Londýn, O2 Academy Islington
Vidět headline koncert Threshold je samo o sobě událostí roku. Kapela navíc prezentovala prakticky perfektní setlist a ačkoli byli očividně všichni nachlazení, svůj výkon před prakticky domácím publikem si neskutečně užívali. A Glynn Morgan dokázal, že i po tolika letech nečinnosti nezapomněl, jak být frontmanem kapely a že se nezalekne skladeb po svou dvou pěveckých předchůdcích. A když zazněla „Mission Profile“ a celé publikum se přidalo ke zpěvu, byl to jeden z nejsilnějších hudebních zážitků v mém životě. A jako by to nestačilo, byli tu předskokani Damnation Angels, se kterými jsem měla tu čest úplně poprvé a rovnou jsem si díky jejich výkonu musela sbírat čelist z podlahy.

Italský triumvirát – Secret Sphere, DGM a Trick or Treat – 17.3. – Ostrava, Barrák a 18.3. – Nitra, Franckie Rock Club
Tady už bylo všechno řečeno v reportu. Naživo superzábavní Trick or Treat, hudebně dokonalá progová show od DGM a Secret Sphere, kteří, co se týče pódiové prezentace, válcují všechny ostatní kapely v žánru. Perfektní publikum v Ostravě a hrdinský výkon kapel v Nitře pro ubohou hrstku posluchačů.