Na rockový důchod pro Davida Coverdalea bylo krátce po roce 2000 příliš brzy. Sice dovršil padesátku, ovšem jak sám přiznal, stály před ním byly nové výzvy, takže se vlastně jeho prohlášení z prosince 2002 očekávalo. Tehdy vyšla tisková zpráva o tom, že se Whitesnake pro příští rok dávají znovu dohromady, aby oslavili pětadvacet let od svého založení. Čekalo se tedy, že dojde ke shledání starých spoluhráčů, k čemuž nakonec nedošlo. Coverdale nepozval ani jednoho muzikanta, se kterým hrál v minulosti, což se mohlo jevit jako podivný tah. V úvahu sice nepřicházela možnost znovuspojení s Johnem Sykesem, spolutvůrcem největšího trháku v dějinách kapely, ani s Jonem Lordem, dávným Coverdaleovým učitelem, jelikož tento muzikant právě opouštěl i domovské Deep Purple a chtěl se věnovat pouze vážné hudbě. Nakonec se za bicí soupravou objevil Tommy Aldridge, ovšem ten už nastupoval do úplně jiné kapely, než se kterou zažil její úspěch. Kupodivu chyběl Adrian Vandenberg, jenž se chtěl věnovat v té době spíše rodině a výtvarnému umění, a proto kytarovou sekci Coverdale doplnil o Reba Beache z hairmetalových Winger a Douga Aldriche, jenž hrával s Ronniem Jamesem Diem. Klávesy nakonec obstaral dávný člen americké legendy Eagles Timothy Drury a basový post připadl světoběžníkovi Marcovi Mendozovi. Whitesnake tak byli zase po kupě a mohli vyrazit na cesty, kde se mělo zjistit, jak moc fanoušci v nových časech o kapelu stojí.
To léto 2003 bylo pro Whitesnake po dlouhých letech opět fenomenální. Naskočili do podniku Rock Never Stops Tour, který od druhé poloviny devadesátých let sdružoval kdysi velice slavné rockové hvězdy a Whitesnake rozzářili ročník 2003 ve společnosti Warrant, Slaughter a Winger z pozice hlavních hvězd. Ihned bylo jasno, že se Coverdaleova parta vrací ve skvělé formě, ve které je i její frontman, který si zase osvojil image z druhé poloviny osmdesátých, na kterou před pár lety nadával. Důvod byl prostý. Whitesnake se totiž stali definitivně kapelou pro pamětníky, která je na věky odsouzena k tomu, že největší aplaus na koncertech vzbudí její největší hity minulosti, přičemž má však stále prostor a sílu k tomu, aby se odhodlala vytvořit i novou hudbu. S tou si však dávali na čas. Do doby, než comebacková nahrávka “Good To Be Bad” vyšla, musela kapela řešit nečekanou otázku prázdného bubenického postu, když ji opustil starý hardcovník Aldridge. Náhrada za něho se však našla velmi brzy a součástí Whitesnake se stal Chris Frazier, kdysi spolupracovník Eddieho Moneyho.
Když v dubnu 2008 album “Good To Be Bad” vyšlo, bylo ihned jasné, že komorním časům “Restless Heart” je pro tentokrát konec. Comebacková nahrávka míří sice do minulosti, ale do té nejslavnější, do druhé poloviny osmdesátých let. Přestože bluesové vlivy jsou zde stále slyšet, mnohem výraznější jsou hromové kytarové riffy a stadionové refrény, dominující většině kompozic. I když se deska rozjíždí trochu pomaleji a úvodní “Best Years” ještě nevoní hitovostí a dravostí (zde spíše dominuje tvrdé blues, což ale také není na škodu), energie už bublá pod povrchem a výrazné kytarové linky Beacha a Aldriche se derou kupředu skrz Coverdaleův hlas. Ten je kupodivu ve větší pohodě než tomu bylo na “Restless Heart” a sólovce “Into The Light”, přestože dávných měřítek už nedosahuje. Přes “Can You Hear The Wind Blow” se dostáváme k tomu nejlepšímu, co “Good To Be Bad” nabízí, a to je dvojice skladeb “Call On Me” a “All I Want All I Need”, což jsou bez přehánění skladby, které by zdobily i eponymní album ze sedmaosmdesátého. Fanoušci této éry byli na vrcholu blaha…
Většina skladeb však nestojí v pozadí těchto dvou věcí, ať už jde o velmi výraznou baladu “Summer Rain”, chytlavou “All For Love”, opět hýřící nemalými hitovými ambicemi, titulní věc s kousavým Coverdaleovým projevem, nebo bluesovou parádu “A Fool In Love”, kde novodobý chraplavý projev principálovi velmi sluší. Jistě, dojde také na věci trochu méně výrazné, jako jsou “Lay Down Your Love”, či “Got What You Need”, ale ani ony zde nejsou vyloženě do počtu, což platí i pro závěrečnou “Til The End Of Time”. V ní se využívá souzení akustických kytar a kláves, což dotváří velice svéráznou atmosféru, kde jsou sice potlačeny hitové ambice a důraz se klade hlavně na náladu, připomínající zakouřené saloony Divokého západu se starým bardem v čele, vyprávějícím svůj životní příběh trochu zmučeným hlasem, ovšem o to přesvědčivěji.
“Good To Be Bad” je album, které jsme měli vydat po “Slip Of The Tongue”,” naparoval se v době vydání Coverdale, čímž sice popíral svá vlastní slov z dob “Restless Heart”, ovšem i tak moc dobře věděl o čem mluví, jistý si tím, že Whitesnake znovu předkládají výborné album, které nebude v jejich diskografii dělat žádnou ostudu. Met, vytyčených trojicí alb “Slide It In”, “Whitesnake” a “Slip Of The Tongue” sice zcela dosaženo nebylo, ale “Good To Be Bad” lze chápat jako trochu rovážnějšího sourozence právě těchto legendárních počinů. Comeback Whitesnake se vyvedl na nejlepší možnou míru a s většími či menšími úspěchy pokračuje dodnes.
I když z dob “Good To Be Bad” dnes vedle Coverdalea působí už jen kytarista Reb Beach, další léta přinesla návrat ztraceného syna Tommyho Aldridge, ale představila i řadu dalších výtečných hudebníků, jako třeba současného kytaristu Joela Hoekstru, Coverdalem vytaženého ze zapomnění kapely Night Ranger nebo další oporu současných Whitesnake, výborného basistu Michaela Devina. Ani v dalších letech se kapela nevzdala zvuku, který je definoval v dobách největší slávy, a i přes trochu chřadnoucí Coverdaleův projev posledních let je tu stále jako připomínka nejlepších let rockové historie, během kterých se stala jedním z nejviditelnějších symbolů svého stylu...
|
