Nebudeme si nic zastírat. Vždycky když vyjde nová deska Iron Maiden, je to pořád ještě událost. Samozřejmě Maiden-mánie jako v dobách „Powerslave“ nebo „Seventh Son Of A Seventh Son“ je už dávno pryč, ovšem Železná panna si (tedy kromě Judas Priest a Def Leppard) jako jediná z Nové vlny britského heavy metalu udržela svůj standart do dneška. Samozřejmě nové desky nedosahují kvalitou slavných děl z osmdesátých let a na hudební scénu nemají takový dopad, ale přece jen se jedná o díla, která si drží laťku kvality. Přestože místy klopýtnou (jako opravdu nevydařená „Dance Of Death“), obsahují vždy několik skladeb, které minimálně stojí za to slyšet. Nejinak je tomu i v případě novinky „The Final Frontier“.
Od Iron Maiden nelze čekat nějakou výraznou progresi nebo stylové kotrmelce. Léta si jedou v zažitém modelu, kde mají místo cválavá tempa, ale i akustické kytary a pochmurné nálady. „The Final Frontier“ pochopitelně navazuje na předchozí „A Matter Of Life And Death“, ale oproti ní obsahuje více hitových popěvků a celkově se po několika posleších troufám říci, že je to dílo o trochu vydařenější než jeho předchůdce. Tedy, ze začátku to tak nevypadá. Úvodní „Satellite 15 … The Final Frontier“ sice připomene nálady desky „Seventh Son Of A Seventh Son“, ale ve výsledku je to skladba, která kolem vás spíše prošumí, než aby zanechala nějaký hluboký dojem.
Na druhém místě je absolutní zbytečnost „El Dorado“. Skladba, která desku předznamenávala a taky to od fanoušků pěkně schytala. Věc, která je absolutně odnikud nikam, s fádní pěveckou linkou a bez jakéhokoliv nosného melodického nápadu. Změna k lepšímu přichází s třetí „Mother Of Mercy“, což je klasická maidenovka, která by klidně mohla stát na „Powerslave“ či „Somewhere In Time“ a ostudu by tam rozhodně nedělala. Prim zde hrají kytarové nápady, které mohou vzdáleně připomenout atmosféru nejtemnějšího díla Maiden „The X-Factor“. Právě tuhle, v několika směrech nešťastnou desku, připomene i následující pomalá „Coming Home“, která vkusně míchá období poloviny devadesátých let. A to jak z pozice Iron Maiden, tak i z pozice Bruce Dickinsona, který v té době vydával alba jako „Balls To Picasso“ nebo „Skunkworks“.
„The Alchemist“ není vyloženě slabá věc jako třeba „El Dorado“. Je to typická vypalovačka tandemu Gers-Dickinson. Takových jakých už byly mraky a na které si ani nevzpomenete. „The Alchemist“ není takový průser jako třeba „Hooks In You“ nebo „Fear Is The Key“, ovšem kdyby na desce nebyla, dohromady by se nic nestalo. Kdeže jsou časy „Aces High“ nebo „Run To The Hills“... To další „Isle Of Avalon“ není ani přes svou devítiminutovou délku nudná a opět připomene ty nejlepší léta Iron Maiden. Svými změnami temp a dramatickou stavbou.
„Starblind“ se dobře poslouchá, ale když si budete chtít po jejím skončení zapamatovat určité pasáže, budete vzpomínat jen velmi těžko. „The Talisman“ opět připomene atmosféru (alespoň svým intrem) desky „The X-Factor“, což rozhodně není na škodu, protože to, co Iron Maiden v poslední době nejvíce ubližuje, jsou ty rozjuchané popěvky typu „Wildest Dream“ z alba „Dance Of Death“. Ještě lépe si „Železňáci“ vedou v monstrózní „The Man Who Would Be King“, která se směle dá porovnat se slavnou „Alexander The Great“ a zaujme zejména nápaditými kytarami na počátku druhé poloviny skladby. Rozhodně jeden z vrcholů alba, ne-li absolutní vrchol. Desku zavírá, jak už je Iron Maiden zvykem, sáhodlouhá epická kompozice. Tentokrát dostala název „When The Wild Wind Blows“, která se rozprostírá na ploše jedenácti minut a nabídne veškeré atributy kapely. Je jasné, že „Námořník“ (pro méně znalé „Rime Of The Ancient Mariner“) je samozřejmě jen jeden. Ale „When The Wild Wind Blows“ není jen vycpávka, která by uměle natáhla stopáž desky, ale vcelku příjemná záležitost, dobře poslouchatelná.
A teď verdikt. Ortodoxní příznivci Železné panny mě budou proklínat, protože pochopitelně nesáhnu pro nejvyšší známku. Už jen proto, že kapela uznává pokrok jen ten švejkovský, čili v mezích zákona. Desce ubližuje také zvuk. Zdá se mi, že producent Kevin Shirley kapelu uměle tlačí zpět do osmdesátých let, čímž jí chtě nechtě po zvukové stránce hodně sráží k zemi. Pak jsou tady skladby samotné. Většina z nich se tentokrát povedla. Je tady ale pár věcí (viz. výše), které bych klidně oželel a album by pak bylo o mnoho lépe poslouchatelnější. A pak je tu obal. Ten strašlivý obal...
|
