Numeorologie a předsudky zdá se u Rage stoprocentně fungují. Tak jak šťastná pro ně byla sedmička, tak nešťastnou se může zdát třináctka (samozřejmě, stále počítáme s nultým albem Avenger). Pokud vám vývojová stagnace kapely na „Konci všech dnů“ nešla pod fousy, patrně vám obrat na „Třináctce“ může vonět sympatiemi. Ovšem je nutné zavčasu dodat i druhou stranu této mince. Peavy jako by nevěděl, kam se vrtnout. Zjevně ho to táhne ke klasice, na desce má symfonický orchestr zvaný Lingua Mortis velké množství prostoru. Nicméně tvořit druhé symfonické album v tak krátké době po sobě Rage zjevně nechtěli a tak vznikl jakýsi slepenec. Tradiční zuřivě rychlý metal se vytratil, hraje se na temnější, náladovější notu, symfoňák se drží natolik při zdi, aby se nedal přeslechnout ani omylem, ale přitom aby se nedostal do hlavní role. No a tohle spojení zdaleka nefunguje tak, jako když Rage sázeli vyloženě na jednu kartu.
Nezapomeňme však, prosím, na to, že Rage byť občas s kvalitou své produkce zakolísali, nikdy vyloženě nespadli na čumák. Jejich aranžérské schopnosti i muzikantský grif dokáží i tuhle desku udržet nad hranicí poslouchatelnosti. Jednotlivé mínusy by nemusely album až tak srážet, kdyby se však ve vzájemné kombinaci nedostatky nenasčítávaly. Ale přidáte-li k určité skladatelské nemohoucnosti (byť je za orchestrace opět odpovědný Christian Wolff, je zjevné, že na rozdíl od „Lingua Mortis“, kde byl orchestr napasován do již hotových metalových pecek, jsou na „End Of All Days“ skladby již předem přizpůsobovány orchestru – a v tomto umění se musí Peavy teprve vyučit…), ještě i syrový a neohebný Peavyho vokál, který si lebedí v nekompromisních přímočarých palbách, ovšem v atmosférických náladovkách občas ztrácí tah, je největší handicap desky odhalen.
Naštěstí se najdou i výjimky - nádherně hutná a těžkopádná „From The Cradle To The Grave“, ve které symbióza obvyklého přitažlivého refrénu, teatrálního riffu, dramatičnosti znásobené klasickými nástroji a v neposlední řadě i ta neotesanost Wagnerova hrdla houpavě dráždí a vláčně útočí, či příjemná kytarová pohoda v „Turn The Page“. Jak to však dopadá, když kompozici schází vnitřní napětí a Peavy se svými hlasivkami to prostě není schopen zachránit, posuďte třeba v „In Vain (I Won´t Go Down)“ či ve schematické „Heartblood“. Hodně kontroverzně pak působí i předělávka „Paint It, Black“ od Rolling Stones“, která snad má demonstrovat pohodovou atmosféričnost, ale chybí tomu nejen kouzlo originálu, ale i vlastní ksicht. Jedničku si Peavy zaslouží tentokrát pouze za jeden z nejpůsobivějších obalů v historii kapely.
Příznivci metalu mohli tesknit, příznivci symfonií jásat nemohli. Paradoxem je, že „XIII“ se stalo do té doby nejprodávanějším kouskem diskografie kapely. Holt ne vždy jdou komerční cesty ruku v ruce s těmi uměleckými. Podruhé v historii se tak Rage dostali na své dno, byť slavili úspěch. Který nakonec aktuální sestava nepřežila. Jak říká Peavy, z intimní malé skupiny se postupně stal cirkus, čítající čtyřicet padesát lidí. A v téhle chvíli Efthimiadisové i Sven Fischer vychladli a ztratili chuť na metal. Ještě se sice pustili do nahrávání další desky, dokonce i pár svých nápadů přidali, ale jejího vydání se v řadách kapely nedočkali. A tak se kapitolou nazvanou „XIII“ uzavírá (byť ještě drobné zacukání přijde) další část života Rage.
|
