U desky „End Of All Days“ není od věci hned na úvod vychrlit pár zajímavostí. Třeba to, že materiál, byť naprosto odlišný, pro tuhle desku vznikal souběžně s „Lingua Mortis“. Nebo to, že se ve studiu nahrávalo pěkně pohromadě, vše společně a najednou. Snad i proto máte možnost (tedy za předpokladu, že vám ty správné dráty směřují do těch správných zdířek) slyšet kytaru Spirose Efthimiadise výhradně z levé a kytaru Svena Fischera výhradně z pravé bedny. Případně to, že taková pecka jako „Higher Than The Sky“ vznikla přímo ve studiu a před jejím zaznamenáním na stříbrný kotouč si jí kluci měli sjet snad jen dvakrát, třikrát…
Ptáte se, proč jsem u „Konce všech dnů“ vysázel na stůl všechny tyhle informace? Důvod je prozaický, Rage se dostali do bodu, kdy náhle neměli potřebu se svojí skladatelskou formulí zbytečně šíbovat, takže pokud jsem v kterémsi z úvodních dílů zmiňoval, že Rage na každé desce přišli s něčím novým, pokusil jsem se tomuto tvrzení aktuálně dostát pomocí argumentů z úvodního odstavce. Hudba na „End Of All Days“ je totiž spáchána přesně (zdůrazňuji přesně) podle osvědčeného kopyta, takže pokud se vám líbilo „Black In Mind“ případně i „The Missing Link“, víte, co vás na desce očekává. Ke cti Rage (i když pochopitelně největší uznání zaslouží vrchní skladatel Peavy, neboť autorská výpomoc bratří Efthimiadisů začala ztrácet na intenzitě) však nutno dodat, že i když se začínají jejich nápady podobat, ze čtrnácti skladeb nebudete mít (snad jen s výjimkou poněkud dutého a nezajímavého „Frozen Fire“ (jenže stojí-li vedle vás dvanáctkrát vydařený nářez a jedna citlivá balada, ona pak ta prázdnota o to snáz vynikne…) ani na chvíli pocit vyčerpanosti, nudy či odfláklé rutiny.
Právě naopak – „End Of All Days je sice hodně předvídatelné album, zbavené veškerých experimentátorských výstřelků, ale na druhé straně velice vyrovnané, vzrušující, plné chytlavých melodií v duchu těch nejpovedenějších hitovek, kompletně stavící na osvědčených postupech. Jednoduše, čeká nás Peavyho hrubý a neohebný vokál bez jakýchkoliv „mimopásmových“ výstřelků, velice šikovní kytaristé, schopní chytlavě riffovat i přitažlivě sólovat a spolehlivý dělník u bicích. Pokud tenhle souhrn zní nudně, přidám v podstatě další nudnou charakteristiku - celkem třináct tu více, tu méně rychlejších skladeb s výrazným, převážně tahavým refrénem a jedna výborná balada. To podstatné, které z nudy udělá velmi výživnou potravu – na celé desce je znát jiskra, zápal, radost a schopnost napsat dobrou melodii.
Byť se na téhle desce najde nejméně pět kousků, které je možné s čistým svědomím zahrnout do zlaté pokladnice diskografie Rage, právě z toho důvodu, že je vytrvale zpracováván jeden druh masa jen s těmi nejdrobnějšími odchylkami v ingrediencích (aniž byste měli pocit, že přesně tuhle chuť jste na desce již vychutnali) nebudu tentokrát ukazovat prstem. S výjimkou přece jen odlišné „Fading Hours“, s pořádnou dávkou citu a jemnou špetkou orchestrace totiž do té zbývající volené čtyřky může zapadnout dle nálady cokoliv (o „Frozen Fire“ už řeč byla).
Recept sestavený magistrem Peavym funguje. Můžeme namítat, že se na „End Of All Days“ vaří vytrvale ze stejné vody, že by tahle deska s předchozím „Black In Mind“ mohla klidně tvořit ucelené dvojalbum, aniž by posluchač měl pocit, že tyhle skladby vznikly v průběhu delšího časového období. Na téhle desce Rage plně dostáli svému vlastnímu tvrzení, že jsou schopní natočit každý rok smysluplné album.
|
