Při snaze o bilancování událostí minulého roku mne přepadla touha pustit si film Forrest Gump. Moje máma sice nikdy neříkala, že „život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš“, ani že „všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl“, ale coby charakteristika loňských hořkosladkých událostí je to dokonalé. Dění okolo muziky u mne tentokrát zapadlo do obou kategorií, ale protože člověk si ve finále stejně radši připomíná jen to dobré, pojďme rovnou na to nejlepší:

Zahraniční scéna:
1. AVATAR - Dance Devil Dance - dlouho mě Avatar totálně míjeli, dlouho jsem je měl v kategorii „slušné“, a nedokážu říct, jestli Avatar udělali krok směrem ke mně nebo já k nim, ale jejich aktuální ďábelské tancování mě nesmírně baví.

2. ELDRITCH – Innervoid - vyměnit po více než třiceti letech zpěváka, to chce odvahu, i kdyby vás k tomu stokrát dotlačily nevyhnutelné události. A jenom z úcty k bývalému pěvci Terenci Hollerovi nebudu tvrdit, že Eldritch se vyhoupli na absolutní vrchol diskografie.

3. MOLYBARON - Something Ominous - mám rád tahle překvapení, kdy se kapela vyloupne prakticky z ničeho (já vím, že je to třetí album, které Molybaron vydali…) a úžasně hravým a přitom do detailu propracovaným způsobem mě posadí na zadek.

4. RUINTHRONE - The Unconscious Mind Of Arda - jsou věci , na které se vyplatí čekat. Ruinthrone mne ohromili svým debutem před deseti lety a pak přišlo dlouhé ticho po pěšině. O tom, že čas je pouze relativní veličina, svědčí fakt, že dekádu plnou studiové mlčení uťali Ruinthrone ještě povedenějším zápisem.

5. SERENITY - Nemesis A.D. - asi bych měl tvrdit, že Serenity jsou v tomhle výběru největší jistotou, ale teprve k ní dojdeme. Každopádně u party Georga Neuhausera čekám zcela automaticky excelentní práci a melodickou extázi. Ještě se nestalo, aby tomu bylo jinak.

6. THEOCRACY – Mosaic - finální sága „Red Sea“ dokonale shrnuje to, proč nelze zapomenout na Theocracy – může za to jejich ohromně košatý, bohatý a přitom soudržný svět plný dobrodružství.

7. U.D.O. - Touchdown - tohle je ta největší jistota! Udo Dirkschneider je pro mě něco jako pohádkově-metalový dědeček, který umí splnit každé přání. Kouzelný dědečku, chtěl bych mít v sedmdesáti tolik energie jako Ty!

8. WITHIN TEMPTATION – Bleed Out - no jasně, bez bab by to nešlo. Je fakt, že Sharon van Adel má na kvalitě tohoto alba největší zásluhu, ale bez na všech frontách stoprocentně fungující pánské části ansámblu by to možná nestačilo. Výsledek je takový, že bez zábran zobu Within Temptation z ruky.

9. AD INFINITUM - Chapter III – Downfall - ještě že se Ad Infinitum daří, bylo by zavádějící tvrdit, že na co Melissa Bonny sáhne, to funguje (ano, přiznávám, takhle to s Melissou mám nastavené), kdyby se to tvrzení nedalo opřít o výbornou desku. Dá se...

10. GODSNAKE - Eye For An Eye - já vím, když u dojde na thrash, měla by tu být Metallica (za loňskou desku by si to zasloužila), ale mě prostě v tomhle ranku Godsnake brali víc.

11. … dalo by se klidně vesele pokračovat dál…

Domácí scéna:
1. LANDA Daniel - Minový pole – nevěřil jsem tomu, že se po některých eskapádách a slabém albu „Žito“ Dan Landa ještě zmátoří a on našel a dal dohromady přesně to, co jsem na jeho muzice měl vždycky rád. A pokud bych potřebu hledat nejlepší skladbu loňského roku (byť se narodila o rok dřív) hledat bych nemusel – jen málo věcí mě zasáhlo tak hluboce, jako „Anička Malinová“.

2. SIGNUM REGIS – Undivided - párkrát jsem zahlédl u domácích kapel označení „tuzemský Helloween“. Jelikož název německé kapely je pro mě letitým synonymem špičkového power metalu, přijde mi toto přirovnání takřka ve všech případech téměř směšné. Pokud si ho někdo zaslouží, tak jedině výborní Signum Regis.

3. FORREST JUMP – Vrtochy - i přes to, že Pepu Michálka považuju za jednoho z nejobratnějších domácích textařů, ve spojitosti s muzikou Forrest Jump mě jeho elegantní zacházení se slovy nikdy úplně nebralo. O to větší poklonu si Pepa zaslouží za to, jak precizně se vyrovnal s revolucí v sestavě a ještě u toho Forrest Jump zvládli natočit tak perfektní desku. Anebo je to třeba tím, že mi dochází, že „čím dál míň mívám „poprvé“, ale čím dál tím víckrát „naposled“…“

4. ODRAEDIR – Vengeance - nedejte na kecy některých echt tuzemských hevíkářů, zaštiťujících se tím, že hrají pohanský či viking metal a sáhněte po těch, kterým to můžete věřit!

5. RED BARON RED – Last Chance - ještě že Red Baron Band vzali do party šarmantní Mariku Postlerovou, jinak mě mohli sežrat gender aktivisti. Ale Red Baron Band by se tu ocitli i bez ohledu na potenciální kvóty prostě proto, že jejich deska skvěle šlape.