Neúnavný Timo Tolkki dodržel tradici, kterou Stratovarius ctili již od vydání alba „Dreamspace“. Každý rok jedno album (a to Stratos stihli ještě navíc vydat živák z turné k desce „Visions“). Chca nechca se to někde muselo odrazit. S trochou básnické nadsázky se dá říci, že osud („Destiny“) si po několika letech marného stíhání došlápl na zběsilou strojovnu Stratovarius. Zatím se jen tak lehce otočil na patě a zase zmizel. Vzhledem k tomu, že na albu „Destiny“ je Tolkki hodně osobní a dává najevo, že téma osudu je mu hodně blízké, dovolím si v této chvíli skočit o deset let dopředu a vypůjčit si jeho slova, kterými okomentoval svojí „velkorysost“ při přenechání veškerých práv, spojených se značkou Stratovarius, dnes už bývalým spoluhráčům. „Nezapomeňte, že všechno, co učiníte, se vám jednou vrátí…“ (jen tak mimochodem, přiznám se, že při čtení těchto slov Tima Tolkkiho mě docela mrazilo v zádech). Jak tedy po dosavadním nekompromisním vítězném tažení dopadlo účtování s osudem v roce 1998?
Bráno z pohledu nehudebních aktivit, docela neslavně. Osobní život obou Timů utrpěl vážné trhliny. Bráno z pohledu aktivit hudebních, je hodnocení poměrně relativní. Ze spousty stran se na Stratovarius snesla vlna kritiky, že přece jen už jejich naprosto tradičních nápadů bylo dost. Dokolaadokolaadokolaadokola prakticky stále to samé. Jenže poslechnete-li si album „Destiny“ opravdu důkladně, zjistíte, že zachmuřená, melancholická nálada, která sem tam vykoukne, zjevně odráží osobní rozpoložení vrchního tvůrce. Po všech těch šablonovitých (nicméně vynikajících) deskách přece jen mírný posun (nebo krok zpět?).
Hodně odvážné bylo zařazení titulní „Destiny“ hned na úvod. „…je čas žít, je čas zemřít, ale nikdo nemůže utéct svému osudu…“ Desetiminutová epická kompozice, nabízející prakticky všechny tváře Stratovarius najednou – jemný dívčí vokál, pohrávající si s melodií, která vytryskne do podmanivého chorálu, náladotvorné klávesy, připravující půdu pro ústřední riff i excelentního Kotipelta, změny temp z těch nejrychlejších až k těm nejpomalejším a zase nazpátek, sólové i společné orgie kláves i kytary, strojově přesná razantní rytmika a nezbytná závěrečná pompa. To vše naznačující, že Stratovarius přece jen mají chuť vymanit se ze stereotypu. Následující „S.O.S.“ jako jediná (jaký to div po předchozích zkušenost) plně navazuje na skvělou tradici strato-speedmetalových šleh. Ne náhodou je závěrečná píseň „Cold Winter Nights“ označena jako bonus. Skvělé vyvrcholení se totiž nachází v druhé nejdelší věci na desce, předposlední „Anthem Of The World“, velice svižné a dynamické záležitosti („pamatuj, že máš právo říct všechno, co cítíš…“) s nádherně pateticky monstrózním závěrem. Zbytek alba? Tak trochu rutina, za kterou by jiné spolky mohly platit zlatem.
Výsledný ortel bude poměrně šalamounský. Očekávat od těchto pánů muzikantů cokoliv jiného, než tu nejvyšší technickou úroveň a excelentní instrumentální výkony nelze. V tomto směru kapela rozhodně nezklamala a znovu vzniklo album hodné jména Stratovarius. Co na jedné straně ubraly vycpávkové skladby, to na druhé straně vyvážily rozervané emoce, které tentokrát tvoří nejpodstatnější složku desky. Deska, na které po dlouhé době poprvé chybí vyložený tradiční kvapíkový koncertní hit (no dobrá, je tady „S.O.S.“, ale přece jen, ve srovnání s takovým „Black Diamonds“…), ale ten kontrastní pocitový výron za to stojí. Objektivně vzato, asi doposud nejslabší deska hvězdné sestavy. Subjektivně vzato, nic ohromujícího, ale pro mě osobně velice sympatický a otevřený počin, stojící o nepatrný hrbolek výš, než předchozí album.
|
