Loňsky rok byl opět poměrně zajímavý, co se melodického metalu týče. A i přesto, jaké hrůzy se začaly dít ve světě, resp. v Evropě, byl čas i prostor na to, aby si člověk dokázal vychutnat několik opravdu vynikajících desek. Oproti minulým letům mě trošku opouští obava o pád melodického power speedu (viz první místo bilance), zdá se totiž, že stále existují spolky, které s chutí natočí rychlé a melodické album, plné zběsilých dvojšlapek, kytarových výjezdů, klávesových ploch a půvabných zpěvných refrénů. Čelním pozicím po mnoha letech kralují finské kapely, zato z domácích se do článku bohužel nedostala žádná, což je stále důkazem toho, že na světovou konkurenci (hlavně severskou a germánskou) to stále ještě nestačí, zejména po stránce produkce, i když zde nalezneme velmi dobré kapely a muzikanty v nich. Doufejme, že v tomto směru našinci konečně naleznou nadšence, kteří jim dopomohou k adekvátnímu zvuku a zasloužené popularitě i mimo hranice.
10. HEVISAURUS – Soittakaa Juranoid!
V rodném Finsku velmi oblíbená dinosauří taškařice, jinde zcela neznámá kapela loni na trh přinesla již sedmou řadovku, prakticky stejnou jako všechny předešlé. Nejde o nic jiného než o dojení stále mlékodajné krávy, za jejíž produkt ovšem strávník i tentokráte rád zaplatí, v tomto případě v podobě rodiče, jenž svým dětem rád dopřeje trošku patosu, živě metalové hry a kvalitních instrumentálních i vokálních výkonů. Několik velmi dobrých skladeb nominuje Hejvisaury přesně na desáté místo.
9. PHANTASMA – The Deviant Hearts
Klídeček, pohodička, stoický klid a množství půvabných, piánem vedených melodií jsou synonymy této placky. V čele zaslechneme jednoho z nejlepších současných tenorů, Georga Neuhausera (Serenity) a půvabnou nizozemskou zpěvuli Charlotte Wessels (Delain). Vynikající, důrazný zvuk a skvělá kytarová sóla, u nichž je v absolutním harmonickém pořádku naprosto každý tón, vycházejí na deváté místo. Ovšem autor hudby, Němec Oliver Phillips, se nejen v rámci své domovské kapely, ale i tohoto, vcelku hvězdného projektu, opakuje mnohem více, než by bylo zdrávo…
8. SYMPHONY X - Underworld
Striktní, adekvátně tvrdý a rytmicky nekompromisní materiál. Kapela malinko otočila kormidlo k melodičtějším, power metalovým břehům, vokalista Russel Allan se nebál zatlačit na pilu a mistr šesti drátů, Michael Romeo, opět zúčtoval své luxusní technické schopnosti. Výsledkem je deska, která se nebojí být jak tvrdá, místy až blackově („Kiss Of Fire“), tak i primárně líbivá a přístupná širším masám („Charon“). Vražedná produkce a dostatek míst k poslechu, přičemž ale trvá, než se posluchač do desky dostane, dává osmou pozici.
7. LUCA TURILLI´S RHAPSODY – Prometheus, Symphonia Ignis Divinus
Luca se sice nenásilně, ale viditelně začíná vzdalovat tomu, co ho takříkajíc vyrobilo, což je divoký, barokem inspirovaný neoklasicistní metal, který jeho bývalým chlebodárcům (a bezpochyby i jemu samotnému) zajistil místo v hudebních učebnicích. Namísto toho se začíná vzhlížet ve spíše filmově laděné muzice, čehož je důkazem aktuální Prometheus. Bohužel s úbytkem zmíněných prvků ubylo i chytlavých momentů a některé písně se tak trápí v autorské nejistotě, kam vlastně jít. Na druhou stranu „Il Cigno Nero“, „Rosenkreuz„ nebo titulní „Prometheus“ jsou dalšími skvosty v Lucově kariéře. Uvidíme, jak si povedou muzikantovi bývalí kolegové. A za dva roky i on sám.
6. BATTLE BEAST – Unholy Savior
Zdivočelý hard rock, či spíše power, místy i speed z Finska. Nepříliš známí, o to lepší. Zpěvačka Noora má vokálních poloh na rozdávání, a ať už zní jako vyklepaná panna před prvním koitem („Sea Of Dreams“) nebo nasraná instruktorka krav magy („Speed And Danger“), stále zní přesvědčivě, uvěřitelně a dostatečně svojsky. Chybět potopitelně nemůže prvotřídní „Made in Finnvox“ zvuk ani dostatek chytlavého materiálu.
5. DRAGONY – Shadowplay
Skočíme přes půlku Evropy do Rakouska, kde vznikla další deska hodna zářezu do bilance. Tentokráte se ale nikdo netrápil tím, jak moc je muzika původní, protože stopy svých inspirátorů si kapela nese snad v každém zahraném tónu. Nevadí, Freedom Call jsou již etablovanou a uznávanou kapelou, tak proč si pár obdobných motivů nepůjčit, jako se tomu stalo ve triumvirátu „Babylon“, „Dr. Agony“ či „Unicorn Union“, což jsou ale i zároveň nejlepší skladby letošní desky.
4. GLORYHAMMER – Space 1992: Rise Of The Chaos Wizards
Udělat si srandu ze všech běžných metalových klišé a obléknout je do zelené kamizoly chce dosti odvahy. Výsledek může být buď obstojný průser, nebo jedna z desek roku. B) je správně. Skladatel, pianista a pijan Christopher Bowes celému melodickému světu dokázal, že stačí pár svěžích nápadů, které dokáže zúčtovat tak, aby výsledek zněl současně, nabušeně, chytlavě a zájem posluchačů se dostaví. Písně jako „Rise Of The Chaos Wizard“ a „Universe Of Fire“ pomalu mohou vyprávět legendy.
3. STRATOVARIUS - Eternal
Finští Stratováři loni vydali desku, jakou asi očekával málokdo. Je tak posluchačsky komfortní, přístupná a chytlavá, že se až nechce věřit, že se ke kapele nevrátil Timo Tolkki. I když chápu rozčarování té části fandů, kterým se zalíbila nová, progresivnější tvář, já si spokojeně mnu ruce a speedovku „My Eternal Dream“, hitovku „In My Line Of Work“ a finální opus „The Lost Saga“ v přehrávači točím až nezdravě často. Nechybí vrcholné muzikantské a vokální výkony ani prvotřídní zvuk, ale na to jsme již roky od těchto profesionálů zvyklí. S potěšením předávám bronz do Finska, poprvé.
2. AMBERIAN DAWN - Innuendo
Nestává se to často, ale přece. Kapela, kterou jsem odjakživa považoval za nanejvýš průměrnou, vydala desku, jejíž kvality se dotkly metalového Olympu. Směska velmi příjemně poslouchatelných, líbivých a chytlavých melodií (bez problému skousnutelných i striktně nemetalovým posluchačem), nejlepší loňský zvuk a stále se lepšící vokál, to nemůže dopadnout jinak, než atakem na jednu z nejvyšších pozic žebříčku. Písně „Fame And Gloria“, „The Court Of Mirror Hall“ nebo „Knock Knock, Who´s There?“ jasně ukazují vyspělost a formu, v níž se Tuomas, výhradní autor hudby, právě nachází. Přejme jen, ať mu vydrží co nejdéle. S velkým potěšením předávám stříbro do Finska, podruhé.
1. CAIN´S OFFERING - Stormcrow
O prvním místě jsem měl prakticky jasno někdy od března, kdy se na svět dostal megaluxusní singl „I Will Build You A Rome“ a zbytek roku už jsem jen čekal, zda se někomu podaří překročit kvalitativní level nastavený Jani Liimatainenem. Nu, nepodařilo. Přitom se nejedná o žádný „neobjevený zázrak“, Jani prostě jen s kolegou Timem Kotipeltem sepsal několik řízných písní, jejichž základem i kořením jsou extrémně chytlavé, chtělo by se říci až vlezlé refrény, to vše zabaleno do balíčku patřičně výbušného soundu a krásného bookletu. Ať se už jedná o písně ve třetí kosmické (kterých zde nalezneme rovnou pět!, taková koncentrace speedu se v žádné jiné letošní nahrávce neobjevila, natož takto kvalitního), skladby poklidnějšího a zadumanějšího rázu (jednoduchá a přitom maximálně účinná „Night To Forget“) nebo o půvabný dotyk hudebního krásna ve své nejryzejší podobě (balada „Too Tired To Run“). Skladby se poslouchají vlastně úplně samy a srdce se jen tetelí blahem. Jani by klidně mohl všem svým, i mnoha známějším kolegům, s ironickým úsměvem ukázat vztyčený prostředníček. S největším potěšením předávám zlato do Finska, potřetí.
Další zajímavé loňské nahrávky, v abecedním pořadí:
DARK MOOR – Project X
Z původního rhapsoďáckého neoklasicistního metalu vyrostl až rockový muzikál s výraznými vlivy nesmrtelných Queenů. Místy dosti utahané a nudné, ale píseň "Gabriel" se více než povedla.
DARKTRIBE – The Modern Age
Jak dostatečně tvrdá, tak i přístupná deska mladé francouzské kapely. Velkým plusem je rytmická pestrost a adekvátní množství příjemně šťavnatých refrénů. Pokud Heavenly nevstanou z popela, Darktribe je lehce nahradí.
FEAR FACTORY – Genexus
Dino Cararez a jeho škrkající „éčko“ to dokázali i tentokrát, snad dokonce ještě lépe než před lety. Vyvážený mix mezi tvrdostí, industriální elektronikou a melodikou.
MILTA
Zcela neznámá kapela, snad ještě i vznikající, která zatím nemá ani oficiální FB stránky. Ovšem na jejich privátním webu lze cítit potenciál vskutku královský. Kdyby se muzikantům podařilo získat schopné producenty, dal by se očekávat debut nevšedních kvalit.
OPERA MAGNA – Del Amor Y Otros Demonicas, part II
Sic pouze půlhodinové pokračování předloňského zařezu, ovšem kvalit nejvyšších. Pokud někomu chybí staří Rhapsody, zde najde více než férovou záplatu. Množství nápadů zde obsažených by jiným kapelám vystačilo i na dvě plnohodnotné řadovky.
ROYAL HUNT – Devil´s Dozen
Hloubavá a až aristokraticky elegantní deska od kapely, která nikdy nezklamala. Nechat se unášet vzdušnými klávesami mistra Anderssona rozhodně stojí za zážitek i letos.
Pět nejlepších písní roku 2015:
5. LUCA TURILLI´S RHAPSODY – Il Cigno Nero
Vynikající svižná skladba, velká škoda, že zbytek alba podobnou kvalitu nenese.
4. PHANTASMA – The Sound Of Fear
Nádherná niterná balada, nejlepší letošní, jejíž nebeský půvab povyšuje výkon obou vokalistů.
3. GLORYHAMMER – Universe On Fire
Nejlepší disko-metalová píseň ever. Tečka. Amaranthe nebo Xe-None se mohou jít zahrabat.
2. AMBERIAN DAWN – Knock Knock Who´s There?
Utajený klenot, který z uší nedokážu vyhnat ničím. Chytlavost sama na druhou.
1. CAIN´S OFFERING – I Will Build You A Rome
Bez debat jedna z nejlepších power – speedových písní, která kdy byla napsána. Absolutní esence kvality, krásy, rychlosti, zpěvnosti a líbivosti, to vše na třetí, aneb poslechnout a zemřít.
Zklamání roku, opět v abecedním pořadí:
AMARANTHE – B-sides 2011 - 2015
Jsem zapřisáhlým odpůrcem všemožných předělávek, remaků, akustických verzí a hrnců za padesát tisíc. Amaranthe vzali dvě písně z každé desky, co natočili a oblékli je do vidláckých montérek, do bot přidali dostatek slámy, na podrážku slepičince a koňský trus. K tomu dvě své klasicky zpracované skladby (velmi nízké kvality) a plác na elektronické pulty, ať eura šustí dál. Smysl to nemá vůbec žádný, lepší i hodnotnější by bylo, kdyby si fanoušci na chalupu vzali španělku a na ni kromě obligátních „Stánků“ přidali „Hunger“ nebo „Trinity“, technicky obtížné jsou tak nastejno a zážitek bude nesrovnatelně autentičtější. Za osm dolarů se dá sehnat kvantum lepší a zábavnější hudby.
CHILDREN OF BODOM – I Worship Chaos
Tvorbu těchto finských bubáků sleduji od svých gymnaziálních let, ale tentokráte jsem se do alba ani po mnoha měsících skutečně nedokázal zaposlouchat, jako by s odchodem kytaristy Roope Latvaly odešlo i to srdíčko, které se staralo o dostatečně poutavý materiál. I když se názory na tuto desku celkem různí (podobně jako na tu v dalším odstavci), já ji považuji za zklamání a dobrovolně se k ní vracet určitě nebudu.
HELLOWEEN – My God-Given Right
S Hells to je jako na horské dráze. Minulé album zdobilo právě zlatou příčku mé před-předloňské bilance, to loňské končí v propadácích. Ani v tomto případě se mi v talíři nepodařilo nalézt dostatek šťavnatých kuřecích kousků, zato obtížně spolknutelných flaks a nedopečené kůže více, než bych uvítal. Když pominu dvě zdařilé kompozice ("Battle´s Won" a „Creatures In Heaven“), album mě zanechalo zcela apatickým.
NIGHTWISH – Endless Forms Most Beautiful
Na finské symfonické velikány se kladou větší nároky, než jakým jsou schopni v očích veřejnosti dostát. Tato deska není v žádném případě vyloženě špatná, je jen k uzoufání průměrná, rytmicky sterilní a hodně zamrzí trestuhodně nevyužitá divoška Floor. Od nahrávky jsem nic moc neočekával, ale i přesto mě dokázala zklamat.
Rok 2015 lze tedy v uších fanouška melodického a líbivého metalu považovat za zdařilý. Nebyl již problém nalézt dostatek interpretů, abych zaplnil desetistupňový žebříček, a tak bylo nutno více selektovat veškerý materiál a zvažovat kvalitu jednotlivých nahrávek. I já v současné době dávám na zvukovou stránku obří důraz, takže samozřejmě všechny zde zmíněné desky zdobí prvotřídní a neošizený zvuk (což platí i pro všechna čtyři zklamání).
Co nás čeká v roce 2016 se všichni včas dozvíme, já jsem velmi natěšen například na novou Avantasii nebo Rhapsody, ale také mne zajímá, jestli se dočkáme nové Metalliky (samozřejmě za předpokladu, že Kirk Hammet nalezne svůj, pomalu již legendární, iPhone), jaké šílenosti s rytmikou předvede švédské božstvo Meshuggah, zdali jestli se vyskytne neznámá kapela kupříkladu z afrických pralesů a praští nás svojí kvalitou do tváře, nebo to, že některá domácí banda konečně dosáhne té vysněné zvukové kvality, některé mají našlápnuto více než slušně. To vše si ale povíme, až ten čas skutečně přijde.
|
