Ne každý rok přeje hojné sklizni, ale v tom 2017 nebylo o úrodu nouze. O to těžší se mi jevil úkol vybrat z hojnosti hudebních lahůdek ty nejlepší. Vměstnat do hodnocení věci, které mě zaujaly nejvíc, věci, které stojí za zmínku. Na scéně se objevilo několik nových projektů, stálice vydávaly desky jedna za druhou, kapely, jejichž existenci jsem dosud ignorovala, mě dokázaly překvapit a zaujmout. Nezúčastnila jsem se nijak velkého množství koncertů, ale ty, které jsem navštívila, se mi vepsaly do srdce. Pojďme se ohlédnout za tím, co přitáhlo mou pozornost.

Alba roku:

1. Ayreon – The Source
O tom, že je Arjen kouzelník, nebo alespoň "šílený hudební genetický inženýr", který prakticky s každým novým počinem předkládá historické dílo, snad už není pochyb. Nejinak je tomu i v případě novinkového dvojalba The Source, na něž si přizval hlasy vskutku zajímavé. Ať už za dámy Floor Jansesn, Simone Simons, či za pány kolegu Tobiase Sammeta, Jamese LaBrieho, Tommyho Karevika, Michaela Eriksena, nebo Hansiho Kürsche, Zahera Zorgattiho, samozřejmě Russella Allena a další. Nejsem sice žádným extra znalcem Ayreon, ale z mého pohledu se jedná o svým způsobem nejlepší a definitivně nejpřístupnější album z diskografie tohoto projektu. Příběh alba je zasazen na úplný začátek celého velkolepého příběhu, zároveň tím pádem obstojí sám o sobě. Nejen, že se tak desky nebudou moct nabažit milovníci Ayreon, ale může být i perfektním startem pro nové objevitele tohoto fenomenálního projektu.

2. Eclipse – Monumentum
Po špičkové desce "Armageddonize" se zdálo, že skvadra okolo Erika Mårtenssona bude mít co dělat, aby se jí s novinkou alespoň vyrovnala, jenomže světe div se, "Monumentum" onu desku nejen dohnala, ale dokonce napjatá očekávání ještě předčila. Skvělý současně znějící rock, silné melodie a skladby, z nichž se těžko vybírají favorité, protože jedna za druhou obstojí samy o sobě a každá by se sama za sebe mohla stát singlem. Jedná se pravděpodobně o nejlepší dílo, které pod hlavičkou Eclipse Erik Mårtensson vytvořil.

3. Threshold – Legends of The Shires
Threshold, stálice na powerogovém nebi, po odchodu Damiana Wilsona hlásí návrat pěvce Glynna Morgana, který se v roce 94 objevil na druhé desce "Psychadelicatessen" a s ním vytváří další jedinečný zážitek. Na novém dvojalbu kapela trochu zjemňuje styl a znovu dostává novou neokoukanou tvář. Kromě pilotního neuvěřitelně chytlavého singlu "Small Dark Line", nabízí album jednu pochoutku za druhou.

4. SepticFlesh – Codex Omega
O tom, že Septicflesh dali sousloví symfonický death metal nový rozměr, snad už nepochybuje vůbec nikdo. Od alba "Communion“ s každým dalším zářezem v diskografii přinášejí novou šťavnatou porci tvrdé muziky propojené s epickým Pražským symfonickým orchestrem. Pro novinku "Codex Omega" vybrali jen ty nejzralejší plody a ingredience, z nichž utvořili mistrovské dílo, pravděpodobně nejmonumentálnější počin v jejich tvorbě.

5. H.E.A.T – Into The Great Unknown
H.E.A.T se s albem "Into The Great Unknown" vskutku pomyslně vydávají do velkého neznáma. Jak už je u nich zvykem, oblékají nový kabát a stejně jako mnoho jiných kapel tentokrát sázejí na současné trendy; na propojení moderní techniky, elektro či popových prvků s místy klasickým špinavým zvukem, což dodává albu zvláštní zajímavý feeling. Kapela s každou novou deskou přináší na hudební trh něco nového a v tomto případě se jim na výtečnou daří bořit hranice žánrů. Není se co divit, že se tak H.E.A.T letos stali mou nejposlouchanější kapelou.

6. Elvenking – Secrets Of The Magick Grimoire
Italští powerfolkaři s každým albem servírují ojedinělé, zároveň však nezaměnitelné menu. Novinka se nezastavitelně žene vpřed a fanoušky kapely nenechává na pochybách, že to Elfové zase dokázali.

7. Hell In The Club – See You On The Dark Side
Hell In The Club se s novinkou nepokouší přilákat posluchače na nesmyslné inovace, ale naopak volí přímočařejší postup a svěží syrový rockec si mastí po svém. Servírují poctivý nářez italské neposednosti a hravosti. Album "See You On The Dark Side" nenechá na chvíli vydechnout.

8. Pain of Salvation – In The Passing Light Of Day
Pro shrnutí tohoto alba se mi jen těžko hledají slova. Reflexe tíživých pocitů centrálního mozku Daniela Gildenlöwa silně dopadá na posluchačovy emoce a do morku kostí se zařezává druhý vokál Ragnara Zolberga, později tohoto roku bohužel kapelu opouštějícího. Hudba sama o sobě oproti pár předchozím kusům opět přitvrzuje a stává se kompaktnější a hustší. Na novince se PoS natahují po úspěších zlomové a dosud nepřekonané "Remedy Lane" a tentokrát je dokonalost již téměř na dosah.

9. Brother Firetribe – Sunbound
Bez Brother Firetribe by byla AOR scéna chudší o jednu ze svých v současnosti nejlepších kapel. Už na albu předchozím kapela oproti prvním dvěma deskám drobně pozměnila styl a z osmdesátkové "rockotécky" decentně ubrala na disco prvcích a ponechala si především ty rockové. Ve stejné dramaturgii vychází "Sunbound", nesoucí se na vlně epických melodií a vokálních linkách charismatického hlasu Pekky Heina.

10. Leprous – Malina
Norská progová hvězda Leprous s každým albem stoupá a stoupá. Vlezlý křišťálový hlas Einara Solberga, nevšední instrumentální zážitky a avantgarda lákají náročné posluchače napříč scénou. Na novince "Malina" lze do výčtu přidat také typickou severskou melancholii a symfoničnost.

Těsně pod čarou abecedně:

Alestorm – No Grave But See

Dropkick Murphys – 11 Short Stories Of Pain & Glory

Nocturnal Rites – Phoenix

Secret Sphere – The Nature Of Time

Novinky roku:

CyHra – Letters To Myself
Mnoho fanoušků Amaranthe a In Flames, jejichž bývalí členové Jake E a Jesper Strömblad tvoří základ nově vzniklé kapely, tuto desku očekávalo s napětím. Někteří si nespokojeně brblají, že album nemá takový drive jako stará alba In Flames, jak si přáli, jiným se zdají vlivy Amaranthe u CyHry až příliš markantní. S první položkou se dá souhlasit, ovšem nemůžu říct, že by to bylo pro kapelu na škodu. U té druhé bych ovšem váhala. Jediné, co kromě čistého Jakeova hlasu kapelu s předešlým působištěm zpěváka pojí, je moderní produkce, ovšem CyHra se daleko víc opírá o power a death, než mimožánrové prvky. Také nabízí niterné texty a temnější melodie, což desce dodává silné melancholické kouzlo.

Ember Falls – Welcome To Ember Falls
Nová finská formace na scéně melodického moderního metalu slibuje melodičnost, podmanivost, chytlavé refrény, agresivitu v kombinaci s uhlazeností místy až industriálně laděné produkce, již má na svědomí již výše zmíněný, Jake E. Za jeho pomoci dostává deska "Welcome To Ember Falls" unikátní feeling, vymaňující kapelu z prokletí typicky finského zvuku, jakým se prezentuje velká část tamní scény. Ember Falls naopak vyznívají světově a na rozdíl od temnější a uhlazené CyHry se u těchto nováčků dočkáme pořádného nářezu.

Objev roku:

Art Nation
Art Nation, má nová posedlost a obsese. V mém osobním paylistu druhá nejposlouchanější záležitost tohoto roku. Kapela, točící se okolo vokalisty Alexandera Strandella pyšnícího se charakteristicky zbarveným vysokým hlasem, letos vydala druhé album, "Liberation" a stala se jednou z nejžhavějších moderně rockových, či melodicmetalových formací švédské scény.

Bloody Heels
Pro přiblížení si nabídněte skladbu Cheap Little Liar, kterou jsem objevila při brouzdání po YouTube a (v tomto případě úspěšném) honu za novými talenty. Mládenci z Lotyšska se těžko charakterizují. Směsice osmdesátkového glamu, devadesátkového rocku, až téměř lascivně coverdaleovského chrapláku Vickyho Whitea, lacinosti Bon Jovi – myšleno v tom nejlepším slova smyslu – to jsou náhodně jmenované prvky objevující se na desce "Through Mystery".

Shiraz Lane
A je to tady. Zaujala mě kapela, kterou jsem dosud usilovně ignorovala, přestože mi už v minulosti do emailu lítaly promo materiály od jejich managementu. Jenomže jsem se dlouho nebyla schopná přenést přes pisklavý hlas zpěváka Hannese Ketta a až, když jsem měla možnost vidět kapelu na vlastní oči na pražské Chmelnici a poslechnout si nový singl, na němž už se zpěvák nepokouší znít jako kombinace Axla Rose s Robertem Plantem, uvědomila jsem si, že se mi neotřelé melodie opírající se právě o glam/sleaze ve zvláštní kombinaci s bluesrockem, vlastně dost líbí a zpětně jsem si oblíbila i písničky, ze kterých jsem si původně myslela, že mi upadnou uši. Shiraz Lane si mě díky svému koncertu zvládli omotat okolo prstu a poslední dobou je nemůžu přestat poslouchat.

Damnation Angels Člověka pokaždé potěší, když vyrazí na koncert své oblíbené kapely a na něm narazí na předkapelu, která se mu silně zapíše do podvědomí. Tak to bylo i v případě mé návštěvy londýnského koncertu Threshold, na němž mě předskokani Damnation Angels prakticky vyrazili ze sandálů. Melodický epický symfonický temný metal místy s nádechem orientálních, či asijských prvků se valí jako lavina. Nebo spíš jako láva, protože se propaluje hluboko pod kůži. Tomu dopomáhá i těmito Brity povolaný, původem argentinský, pěvec Ignacio Rodríguez, srdcové eso kapely.

Even Flow – Life Has Just Begun
Už dlouho jsem se na těchto stránkách nezmiňovala o italském chrliči, Marcu Pastorinovi – ne proto, že by se okolo něj nic nedělo, ale čistě z osobního nedostatku času psát. Marco byl letos stejně pilný jako kdykoli dřív a tentokrát si zazpíval hned ve dvou kapelách. Na EP Virtual Symmetry a právě v Even Flow. I ti se dotýkají powerprogových vod, přesto se spíše noří do melodických vln, než progových hlubin.

Koncerty roku:

Brother Firetribe – Masters of Rock 2017, 13.10. 2017 - Praha, Nová Chmelnice a 29.10. – Vídeň, Chelsea
+ Shiraz Lane v Praze a Vídni viz objev roku
Ano, v tomto případě je opravdu nutné vyzdvihnout všechny tři zmiňované koncerty, které jsem absolvovala. Na Brother Firetribe, potažmo na to slyšet hlas jejich zpěváka Pekky Heina naživo (protože jsem ho původně znala z Leverage) jsem čekala prakticky deset let. Neříkám, že se čekání vyplatilo, ale po tak dlouhé době přehrávání pouze fyzických nosičů, byl zážitek několikanásobný oproti tomu, když vidíte svou oblíbenou kapelu každý rok. To se za chviličku přejí. Brother Firetribe tolik nenadchli jenom díky čekání, ale i kvůli zábavné show plné nečekaně vtipných zpěvákových proslovů. A to, že je na scéně nějaký Emppu z Nightwish, nehrálo ani nejmenší roli, kapela na něm své vystoupení absolutně nestaví a zdá se, že on si hraní v malých klubech pro publikum, které dokonce zná a zpívá skladby a není tam kvůli němu, také nesmírně užívá. (A když k tomuhle epesnímu zážitku přibyli ještě hardrockeři Shiraz Lane, bylo o skvělou koncertní vzpomínku vskutku postaráno.)

H.E.A.T – 2.11.2017 – Mnichov, Backstage Halle
Od té doby, co jsem v roce 2009 viděla H.E.A.T poprvé a naposledy, se tihle kluci neuvěřitelně vypracovali a to nejen zásluhou "nového" zpěváka. I přestože pánové prodělali dvouletou koncertní pauzu, nic na nich nebylo znát a i přes zpěvákovu nemoc, byl tohle jeden z nejzábavnějších koncertů, jakého jsem se kdy účastnila.

Vagynazty – 20.1.2017 – Stockholm, Harry B James
Cože to jsou Vagynazty? Budete se divit, ale opravdu dávám do top koncertních zážitků kapelu hrající covery. Vagynazty jsou totiž kluci z Dynazty, kteří místo svého repertoáru hrají největší hity Rainbow, Deep Purple, Kiss, Def Leppard, Europe a dalších. Nils Molin vám totiž odzpívá skoro cokoliv a je skvělý showman (v těch Amaranthe je jeho talentu zatracená škoda, ale třeba namísto, aby to poslalo jeho domovské Dynazty ke dnu, se stane pravý opak a konečně je to vyzdvihne na evropská pódia, kam patří).

Threshold + Damnatin Angels – 10.12. – Londýn, O2 Academy Islington
Přestože se zdálo, že prakticky celou kapelu po jejich evropském turné zachvátila pánská rýmička a v den koncertu Anglii zavalily tři centimetry sněhu, tudíž zkolabovala doprava v celé zemi, Threshold nezastavilo nic od toho, aby předvedli skvělý výkon. Stejně jako u Brother Firetribe se jednalo o kapelu, kterou jsem viděla úplně poprvé a to vždycky zážitek ještě umocní. Progová stálice by se měla na stagi objevovat častěji. No a k tomu Damnation Angels jako předskokani, co víc si přát?

Mason Hill – 15.12. 2017 – Londýn, The Underworld
Už jste někdy vyrazili na koncert kapely, od níž jste znali jednu skladbu a která má na kontě jedno jediné EP? A přitom headlinuje své vlastní turné? To jsou prosím mladí skotští rockeři Mason Hill, jejichž styl nese prvky southern rocku. Kluci si podmanili londýnský Underworld jako kdyby se na pódiu narodili, pravděpodobně díky zkušenostem nasbíraným sdílením pódií například s Airbourne, Whitesnake nebo Black Stone Cherry. Každopádně tady prosím Now You See Me a příště se pod tím pódiem třeba sejdeme.

Elvenking – Masters of Rock 2017
Moje power-folková stálice. Kapela, která se neochvějně drží v mé přízni s každou svojí novou deskou, na koncertním pódiu jsem ji však neviděla od Mástrů 2013. Přestože jsem téměř pravidelným návštěvníkem jejich vystoupení již od roku 2009, pokaždé stojí koncert za to a pokaždé je na kapele vidět zlepšení. Tentokrát si drobný Damna se svým týmem vybral trochu nečekaný playlist obsahující starší skladby, které kapela už hodně dlouho nehrála, spíš než hity posledních několika alb.

Cítím prakticky povinnost zmínit se i o HIM a jejich posledním turné v kariéře. Byla jsem se podívat na dvou koncertech – 2.12. ve Fóru Karlín v Praze a 17.12. v londýnské hale Roundhouse.
Vzhledem k tomu, že jsem s touto kapelou strávila prakticky celou svou ranou pubertu a považuji ji za svou srdeční záležitost, nebylo zbytí než se s nimi jít rozloučit. Přestože už si je sotva kdy poslechnu a ty tři koncerty, které jsem navštívila v posledních devíti letech, mě trochu nudily. V této situaci se ovšem dalo říct, že show z posledního turné působila emotivně a navíc kapela zahrála své největší šlágry. Jen škoda, že v Londýně o jednu písničku usekli setlist. Tak sbohem pánové a díky za těch šestnáct let.

Temperance – 26.12. – Brno, Melodka
Female-fronted powerprogová italská formace, která později během tohoto roku bohužel ze svých řad odstranila symaptickou zpěvačku Chiaru, si rozhodně zaslouží své místo v této bilanci a to díky vystoupení, které předvedli začátkem roku v Brně. A v Praze o den později.

Italský triumvirát – Secret Sphere, DGM a Trick or Treat – 17.3. – Ostrava, Barrák a 18.3. – Nitra, Franckie Rock Club
V případě tohoto seskupení kapel, bych především vyzdvihla show v Nitře, kterou odehráli pro hrstku lidí. Ale všechny tři kapely podaly výkon, jako kdyby hráli minimálně v aréně. Nejsem příznivcem ani DGM, ani Trick or Treat a na koncerty jsem vyrazila především kvůli Secret Sphere (a neoblomné kolegyni Ray), ale uznání si ode mě zasluhují všechny kapely. DGM, kteří znějí naživo prakticky stejně jako na desce, Trick or Treat a jejich zábavná poskakující show, a k tomu Secret Sphere s praštěným pěveckým géniem Michelem Luppim, mají co nabídnout.

Edguy – Masters of Rock
Téměř netřeba komentovat. Setlist plný zlatých hitů kapely, skvělý výkon a zábavná show – nic jiného jsem od téhle skvadry ani neočekávala, přesto mě znovu dokázala přesvědčit, že ačkoliv si je už doma prakticky skoro vůbec neposlechnu, naživo mě dokáží nadchnout a trochu pohoupat na nostalgické vlně.

Bloodbound – 31.3. – Zlín, Masters of Rock Café
Jakkoliv mě směr, kterým se na posledních deskách tahle powermetalová švédská kapela ubírá, příliš neoslovuje, naživo to vždycky zafunguje. Frontman Patrik si umí pohrát s publikem a přesto, že se opět Švédové ukázali v nekompletní sestavě a místo Henrika Olssona se chopil kytary kamarád kapely Thobbe Englund, výkon Bloodbound to neohrozilo.