Moje ohlédnutí nad právě uplynulým rokem tentokrát vedle obvyklých podezřelých přineslo věci, které překvapily i mě samotnou. Ve srovnání s předchozími bilancemi bylo ale rozhodování nad pořadím nečekaně bezbolestné, i přesto, že byl rok 2018 znovu tak plodný. Až po dokončení celého seznamu jsem si všimla, že se mi nějakou náhodou na prvních čtyřech příčkách seřadily švédské kapely. Nebyl to úmysl. Já to říkám pořád, že v téhle zemi musí být něco ve vodě, jinak si prostě tu koncentraci talentu nedokážu vysvětlit.

1. SEVENTH WONDER – Tiara
Osm let. Tak dlouho museli fanoušci (včetně mě!) na tuhle desku čekat. A po tom, co švédští progressivci předvedli na „Mercy Falls“ a „The Great Escape“, byla očekávání gigantická. Minimálně v mém případě, i přesto, že jsem od nich čekala jenom to nejlepší, stejně mi novou deskou zvládli vyrazit dech. Navíc, to, jak dal Tommy Karevik sám sobě na prdel ve srovnání s jeho výkonem v Kamelot, mi dělá extra radost. Tohle vítězství je s naprostým přehledem.

2. DYNAZTY – Firesign
Dynazty jsou nezastavitelní. Od jejich odklonu od melodického rocku na desce „Renatus“ našli styl, který jim sedí a udělal z nich hudební atomovku, která servíruje svoji chytlavou hudbu s takovou energií, že jim nedokáže stát v cestě nic. Letošní „Firesign“ nepolevuje, přináší další porci extra silných skladeb... no a hlas a energie Nilse Molina, to je kapitola sama o sobě. Přála bych si, aby se zpěvák vykašlal na Amaranthe, kde hraje roli třetího kola u koloběžky a dál se plně soustředil na svou vlastní kapelu. Tam je totiž jeho právoplatné místo, jako jednoho z nejlepších mladých frontmanů současnosti.

3. MANIMAL - Purgatorio
Vzhledem k tomu, kam poslední roky zamířil můj hudební vkus, rozhodně jsem na začátku minulého roku nečekala, že si nějaká power/heavy metalová banda vybojuje místo takhle vysoko. Obzvlášť, když je to banda, která k žánru ctí oldschool přístup. Jenže švédští Manimal dělají správně úplně všechno. „Purgatorio“ je jejich třetí deska a prozatím má jejich diskografie jenom vzestupnou tendenci. Z alba přímo čiší láska k žánru a přitom to nezní zpátečnicky. Energie, chytlavé melodie, drtivé riffy a jako třešnička na dortu zpěvák Samuel Nyman, se svým mrazivým tónem hlasu a ječákem, který se zařezává až na kost.

4. REACH – The Great Divine
Tak tohle je tedy pořádné překvapení. Nováčci švédské melodické scény mají na kontě teprve dvě alba a „The Great Divine“ snad už nemohlo být odlišnější od nevýrazného debutu „Reach Out to Rock“. Zatímco s deskou z roku 2015 zapadali do hlubokého průměru zdejší silné scény, zemětřesení v sestavě a příklon k modernímu mixu několika žánrů z nich naopak v současnosti dělá pořádně horké želízko. Tohle album mi neskutečně sedlo.

5. KISSIN` DYNAMITE - Ecstasy
Z Kissin` Dynamite je stálice scény. Když si člověk pořád živě vybavuje jejich úplné začátky, je tohle tvrzení trochu bizarní. Ale polemizovat se s ním nedá. Novinka „Ecstasy“ tyhle (pořád ještě mladé) Němce ukazuje v perfektní formě. Kapela pořád nepřestává skladatelsky růst a zároveň neubírá na dravosti a upřímnosti, s jakou svou hudbu prezentuje. „Breaking the Silence“ je navíc dle mého vůbec nejsilnější skladba, jakou kdy vydali.

6. ARENA – Double Vision
Těžko říct, čím to je, ale britský prog má prostě navrch. Arena je taková nenápadná kapela. Od roku 1995 v tichosti vydali už devět alb a stejně, jako když jsem v roce 2015 slyšela „The Unquiet Sky“, se u nové desky musím divit té kvalitativní vyrovnanosti, kterou se těmhle pánům daří držet. I když Arena nikdy neměla špatného zpěváka, pro současného frontmana Paula Manziho mám speciální slabost. Síla téhle kapely je v podmanivých melodiích a atmosféře a obojího je na nové desce dostatek. Pokud vám tahle banda doteď unikala, napravte to. A je úplně jedno, jakou deskou začnete, protože Arena se prostě trefí do černého úplně pokaždé.

7. REDEMPTION – Long Night`s Journey into Day
Redemption jsou mí oblíbení zástupci melancholického progu, jenže ohledně nového alba jsem měla trochu obavy. Zaprvé, kapela přišla o Raye Aldera za mikrofonem. Zadruhé – nahradil ho Tom Englund. Takže v současné době, nejen, že Redemption sdílí s Evergrey stejný žánr, ale navrch i zpěváka. A ono ejhle, Američanům se povedlo udržet si vlastní tvář, navázat na skvělé předešlé album „The Art of Loss“ a jasně se oproti švédské bandě vymezit. Silné skladby, mrazivá atmosféra a výborné texty. Klobouk dolů.

8. SEBASTIEN – Act of Creation
Tady vlastně nemám moc co dodávat k Savově recenzi. Vlastními silami a přitom ještě vyzrálejší a pestřejší, než na předchozích dvou albech. Jedna ze dvou našich melodických kapel, která se může hrdě postavit světové konkurenci.

9. MANTICORA – To Kill toLive to Kill
Viz recenze.

10. SHIRAZ LANE – Carnival Days
Tak tohle mě pro snad není ani překvapení, tohle je vyloženě šok. Když jsem minulý rok poprvé slyšela debut těhle Finů, nemohla jsem je vystát a v osobním žebříčku mladých rockových kapel jsem si je zařadila někam do podprůměru. A oni si na druhý pokus přijdou s takovou peckou. Velkou roli hraje, že zpěvák Hannes Kett získal mnohem větší kontrolu nad svým hlasem a místo bezhlavého ječení se vytáhl s hodně působivými vokálními linkami. Celé album je neskutečně zábavné, pestré, odvážné a svěží a silné skladby ukazují, že talent tu je, stačilo jenom trochu vyzrát. Shiraz Lane a jejich hippie glam mi tak v současné formě dokážou zaručeně při každém poslechu zvednout náladu a já je v duchu vytahuju z podprůměru a řadím je místo toho rovnou mezi černé koně.

Pod čarou (abecedně):

BEYOND THE BLACK – Heart Of The Hurricane

HALESTORM – Vicious

HARDCORE SUPERSTAR – You Can`t Kill My Rock N`Roll

NORDIC UNION – Second Coming

TEMPERANCE – Of Jupiter and Moons

TREAT – Tunguska

W.E.T. – Earthrage



Objev roku:

RAGE OF LIGHT
Tihle Švýcaři, kteří sami sebe označují jako trance metal, se pomalu blíží k vydání své debutové desky a já se jí nemůžu dočkat. Jejich mix progu, melodického deathu a elektra mě neskutečně baví a největší zásluhu na tom má frontwoman Melissa Bonny, která zvládá všechno od příjemného čistého hlasu, až po growling, který má vážně koule. Rozhodně doporučuji skladbu I Can, I Will. A plusové body tahle banda vyhrává za svůj smysl pro humor. Jejich coververze Lollipop prostě nemá chybu.

MILE
Švédská kapela z malého města Skövde se objevila odnikud a naprosto si mě získala svým debutem „The World in Focus“, které jsem od ledna, kdy vyšlo, ještě nebyla schopná přestat poslouchat. Pro ukázku skladba Crying in Your Sleep



DEFECTO
Tihle Dánové mě baví neskutečně. Oficiální označení žánru u nich hlásí progressive heavy metal, ale ono je to tak nějak od všeho trochu. Jejich album „Nemesis“ můžu s čistým svědomím doporučit všem, které zaujali britové Inglorious. A ani jim nechybí smysl pro humor, jak ukazuje video pro Savage.



Koncert roku:

1. H.E.A.T, Shiraz Lane, One Desire – Praha, Vídeň
Plus H.E.A.T na falunském festivalu Sabaton Open Air. Neříkám to poprvé – tihle Švédové jsou jedna z nejlepších živých kapel vůbec. Ať už je to za jakýchkoli podmínek – s nemocným frontmanem, v nejmenším klubu, co můžete v Praze najít nebo na festivale za průtrže mračen, H.E.A.T do vás napumpují takové množství energie a dobré nálady, že je nemožné neodcházet po jejich koncertě z tím nejširším úsměvem. No a to, že celý jejich setlist je jedna hitovka za druhou, to už je vlastně jenom takový bonus. Kdo ještě neviděl šíleného frontmana Erika Grönwalla v akci, koukejte to co nejdřív napravit.

2. THRESHOLD – Praha
Album „Legends of the Shires“ v roce 2017 mojí bilanci naprosto vévodilo. No a minulý rok se jedna z mých úplně nejoblíbenějších kapel rozhodla, že vyrazí na turné, kde přehraje celé album od začátku do konce. U toho jsem jenom těžko mohla chybět. Ačkoli v přímém srovnání s klasickým koncertem, který jsem rok a kousek zpátky viděla v Londýně, nebyl tohle tak extrémně silný zážitek, ale na druhou stranu – zazněly skladby, které by publikum jinak živě nikdy neslyšelo a i když Chmelnice klasicky nabídla dost příšerný zvuk, výhodou bylo intimní prostředí malého klubu. A skvělí fanoušci, kteří se ten večer sešli v překvapivě hojném počtu.

3. SEVENTH WONDER – Tiara release party, Stockholm
Tohle se vlastně dá počítat jako koncert jenom s odřenýma ušima, ale co už. Seventh Wonder křtili své album ve Stockholmu na tajném místě, které se dozvěděli fanoušci, kteří zaplatili symbolickou cenu za vstup, až v den konání. Navíc kapela veřejně lhala, že Tommy Karevik se akce nezúčastní a že kapela nebude hrát naživo. Pěkně kecali. Takže vyjma toho, že přítomní fanoušci si mohli užít poslech alba, vyslechnout hromadu historek od členů kapely, popovídat si s nimi a nechat si podepsat, co jen bylo libo, vrcholem akce byl rozhodně moment, kdy Seventh Wonder vylezli na pódium a vystřihli tři akustické kousky. A mně osobně je úplně šumák, že to do plnohodnotného koncertu mělo pořádně daleko. Čekala jsem deset let, abych je viděla naživo a konečně se mi to splnilo.

4. HELLOWEEN, Stockholm
I když jsem to nečekala, koncert byl nakonec ještě lepší, než ten, co jsem viděla rok předtím v Göteborgu. Uvidíme, jak to bude s dýňovou budoucností, ale tohle turné byl naprosto jednoznačně obrovský úspěch a pro mnoho fanoušků životní zážitek, ve který asi už nikdo nedoufal.

5. ECLIPSE – Stockholm
Eclipse ve Stockholmu uzavírali celou švédskou mutaci Frontiers Rock festivalu a naprosto rozdrtili všechny ostatní kapely, které ten večer vystoupily. Stejně jako u H.E.A.T – obrovská vlna energie a dobrá nálada jsou zaručeny za všech okolností, naprosto pokaždé. Frontman Erik Mårtensson si od první vteřiny omotá publikum kolem prstu a pak už kapela jenom nekompromisně hrne jednu hitovku za druhou a když je konec, nechají vás tam stát s pocitem, že chcete víc.