Pokud jste snad v průběhu předchozí procházky po historii Rage někdy zapochybovali o síle a odhodlání Peavyho Wagnera, seznámení s novou sestavou pojmeme prostřednictvím desky, která asi nejlépe deklarovala to, že tenhle chlapík s podmanivě obyčejným hlasem to má v hlavě jasně srovnané a jen tak něco ho nezastaví. Rozhodně to není žádná sranda dodržet téměř pravidelný roční cyklus vydávání desek za situace, kdy se vám dílo hroutí pod rukama a vaši společníci dávají čím dál tím nepokrytěji najevo, že je to prostě nebaví, aby se nakonec v průběhu nahrávání sebrali a dali kapele vale. Peavy po letech sebekriticky přiznal, že možná mohl být vnímavější a že to byl on, který – ve chvíli, kdy zvadla veškerá komunikace mezi ním a zbytkem kapely – prošvihl bod, ve kterém si Rage ještě mohli sednout ke stolu a všechno si vyříkat (je ovšem otázka, zda by to k něčemu bylo, neboť založení alternativně popové kapely Sub7even naznačilo, kam to Fischera a bráchy Efthimiadise táhlo).
Jiní by si možná zoufali, Peavy vytáhl do boje a během čtrnácti dní, na které se přerušilo nahrávání, dal dohromady hráčsky nejsilnější sestavu, jaká kdy v Rage fungovala. Prvním a zároveň posledním osloveným bubeníkem se stal světoběžník, přeběhlík a všudybyl Mike Terrana (už to, že v Rage vydržel skoro osm let, naznačuje, že se mu s Peavym líbilo), už však nebyli peníze na to, aby Mike nahrané party přebubnoval. Kytary se chopil famózní strunobijec běloruského původu Victor Smolski, který dohrál všechny kytarové party. Peavyho přesvědčení, že „…i když Victor hraje jen na jednu kytaru, zní to, jako by na pódiu byli tři kytaristé…“ možná vedlo k tomu, že si mohl dovolit odmítnout nabídku Manniho Schmidta na návrat do kapely.
V případě „Duchů“ je nezbytné zmínit účast i šedé eminence Christiana Wolffa. Ten byl opět odpovědný za orchestrální pasáže, jenže tentokrát je jeho přínos neoddiskutovatelný. Jistě, Peavy se svým nezaměnitelným rukopisem chytl druhý (nebo kolikátý...) dech a opět z něj vypadly velice chytlavé pecky. Navíc, tak propracovaný a barevný zpěv by od něj jeden snad ani nečekal. Jistě, excelentní Victorova kytara dokáže udělat vzrušující dobrodružství z čehokoliv. Ale při všech těchto pozitivech, tím hlavním, co z „Ghosts“ udělalo další z nepřeslechnutelných položek diskografie Rage, je dokonalá symbióza symfonických prvků s metalem. Která staví na odiv dramatičnost, teatrálnost a prosvětlenou nadýchanou atmosféru. Což by – i přes všechny peripetie, které mají Rage za sebou – mohlo lehce zavánět neupřímností, kdyby Rage zapomněli na svojí agresivní podstatu. Jenže ani na tu – byť „Ghosts“ je značně klidnější, optimistické a měkčí, než vše (pochopitelně, vyjma „Lingua Mortis“) , co z jejich dílny dosud vzešlo – Wagnerovci nezanevřeli.
A díky téhle parádně zvládnuté kombinaci na vás vypadne třeba samotnými Savatage (ano, může za to především piáno, Peavyho lehce zjedovatělý vokál, neposedně svůdná Victorova ekvilibristika i nečekaně silný cit pro dramatičnost) načichlá úvodní „Beginning Of The End“, plíživě depresivní titulní skladba, pozitivně razantní, svěží, skvěle kousavým riffem a monumentální vzdušností prosvětlená „Wash My Sins Away“, poezií naplněná „Love And Fear Unite“ s báječnou kombinací Peavyho hlasových poloh (od procítěnosti přes uvolněnost až k chytlavé nátlakovosti), hrubá „Love After Death, zahalená do depresivního atmosférického oparu, sice rezignující na drtící tempo, ale asi nejvíc navazující na dávné neúprosné šlehy či pompézní velkolepé finále „Tomorrow´s Yesterday“ s nádherně agresivním přitvrzením. Další deska, na které není slabší kus.
Co na „Třináctce“ skřípalo, to na „Ghosts“ vypučelo do maximálně barevné a přitom soudržné krásy. Přesto se Peavy nechal slyšet, že do téhle desky investovali Rage příliš mnoho peněz a tato investice se nevyplatila, neboť díky všemožným změnám nemohla deska vzniknout plně podle představ kapely. Za sebe můžu říct, že do mého vkusu se Rage tentokrát trefili stoprocentně.
|
