Na adresu desky „Soundchaser“ se Victor Smolski vyjádřil v tom duchu, že je logickým vyústěním procesu, který Rage nastartovali po společném příchodu Mike Terrany a autora tohoto výroku ke kapele. Dovolím si lehce nesouhlasit. Jednak je potřeba si uvědomit, že v Rage souběžně probíhají dva procesy – metalizující a klasicizující. Jen málokdy jsou tyto procesy v naprosté symbióze, zpravidla má jeden z nich alespoň o ždibec navrch. Rage se v této době nacházeli v období metalizace a Victorovi lze alespoň částečně přitakat, že proces kovovění, odstartovaný novou sestavou, nabíral na intenzitě. Jeho vyústění a vyvrcholení však bylo možné vysledovat na předchozím albu „Unity“. „Soundchaser“ na předchozí desku „už jen“ navazuje a míří přímo ke kořenům zuřivých začátků. Ale že by dokázal Rage kamkoliv posunout, tak jak se tomu dělo prakticky s každou další položkou diskografie kapely (byť ne vždy posun musel nutně směřovat kupředu), to rozhodně ne. Samozřejmě, magie tria Wagner – Smolski – Teranna je tak silná, že v tomhle složení (tedy pokud by se snad nepustili do přehnaného experimentování) Rage nemůžou natočit slabou desku. Ovšem výstup na samotný vrchol, byť opět míříme hodně vysoko, se tentokrát nekoná.
Důvod je jednoduchý – naznačeno slovy Peavyho, „Soundchaser“ a „Unity“ klidně mohli být v jedné krabičce. Rage hrají se stejnými kartami, které už minimálně jednou vyložili, což samo o sobě z pohledu očekávání může znamenat lehké zatažení brzdy. A možná by ani nevadilo, že jde o karty již ložené, pokud by je ovšem Wagnerovci nepoužili v minulé partii. Zároveň je nutné dodat, že Rage jsou natolik protřelí karbaníci, že vám šišku zamotat dokážou, i když je vám předem jasné, jaké listy mají zrovna na ruce. Při vší úctě k výborným individuálním výkonům Mika i Peavyho tím, kdo sází největší majstrštychy, je opět strunomág Victor Smolski, který dokáže i hluchá místa (ano, na této desce se skutečně najdou, což asi nejlépe – respektive nejhůře – demonstruje „See You In Heaven Or Hell“) svým kouzlením, když ne plně překrýt, tak aspoň zamaskovat.
Že to Rage myslí s návratem do minulosti víc než vážně by fanouška kapely mohlo trknout již při pouhém pohledu do tracklistu. Pod položkou číslo 6 se skrývá skladba „Secrets In A Weird World“, svým názvem, melodikou i řízností odkazující na rok 1989, kdy vyšlo stejnojmenné album. Jak již řečeno, zaklínací formule má ty samá obrysy - je jen ještě o ždibec jednodušší - jako deska minulá a tak otázku celkového hodnocení desky může rozseknout zodpovězení jediného otazníku – zda se Rage podaří zase z rukávu vyklepat jednoduché a přitom přitažlivé melodické taháky. Je jich tam dost – za všechny jmenujme kousavě útočnou „War Of Worlds“, nádherně uřvanou titulku, podobně laděnou a chytlavými sbory navíc ozdobenou hitovku „Human Metal“ či atmosférickou „Wake The Nightmares“ s hostujícím Andi Derisem.
A je jen na vás, jestli akceptujete to, že díky nezvyklému udržení přímé linie od minulé desky u většiny skladeb dokážete poměrně snadno odhadnout, kam se každá z nich bude vyvíjet. Vzhledem k tomu, že nebývá u Rage zrovna tradicí, že by dvakrát za sebou naservírovali to samé menu – samozřejmě ve výborné kvalitě (nezapomeňme, že jiní s tímhle klíčem úspěšně prožijí celou kariéru) dá se jim snad tenhle „poklesek“ odpustit.
Touhle deskou připomenuli Peavy a jeho kumpáni blížící se dvacetiletku na scéně víc než důstojně. Na definitivní oslavu tohoto životního výročí kluci o rok později vypustili do světa své první live album. Zároveň však odstartovali nejdelší pauzu mezi vydáním studiových počinů v historii kapely. A během této přestávky se začalo schylovat nejen k dalšímu přehození výhybky na trase mezi symfoničností a metalem, ale začal pozvolna klíčit i zárodek zatím poslední změny ve složení kapely.
|
