Letošní rok na kvalitní hudební krmi nebyl tak moc skoupý jako předešlé dva, problém bohužel opět byl s nedostatkem času na poslech a psaní recenzí, který byl vykoupen prací pro vlastní kapelu a vydání debutového CD. V mém ranku milovníka totální líbivé melodické chytlavosti hned několik kapel výrazně potěšilo můj sluch, naopak nejedno velké jméno zklamalo na celé čáře. Do bilance jsem ovšem nezařadil jen melodický power speed, ale i něco málo z žánrů příbuzných.
10. SABATON – Heroes
Loni i předloni jsem uváděl, že toto poslední desáté místo je lehce zaměnitelné s čímkoli, co se do článku nevešlo, letos tomu je ovšem jinak. Je pravdou, že letos nám kluci nachystali příjemně svěží, poměrně krátkou kolekci svých válečných popěvků. A i když je to pořád ten samý Sabaton s drsnou neanglickou výslovností hlavního protagonisty a syntetickými klávesami, poslech této desky je i přes mé nevysoké hodnocení příjemný a písně jako „Smoking Snakes“, „Hearts Of Iron“, nebo sice humpolácky nazpívaná, ale krásná „The Ballad Of Bull“ za pozornost bez pochyb stojí.
9. TWILIGHT FORCE – Tales Of The Ancient Force
Mnohými považováno za jednu z nejlepších letošních desek. I když jejich nadšení tak velkou měrou nesdílím, musím uznat, že se jedná o celek vcelku podařený, jen až zbytečně krátký, pouze sedm regulérních písní, které jsou ale nadmíru povedené, a jediné, co mi vadí, je občas nesnesitelně vysoký hlavní vokál. Za nejzdařilejší duo bych označil titulku s příjemně hravou (piánem vedenou) úvodní linkou a divočinku „Forest Of Destiny“. Pokud se kapele bude takto dařit i nadále, jistě o nich ještě hodně uslyšíme.
8. ANCIENT BARDS – A New Dawn Ending
Sice poměrně vysoce hodnocení, ale jsem nucen konstatovat, že půvaby této desky přeci jen postupně trošku opadly, a raději se vracím hlavně k desce debutové. Tento fakt ovšem nic neubírá na tom, že mladí talentovaní Italové natočili desku plnou krásných melodií a vynikajících instrumentálních i vokálních výkonů. V čele chytlavosti neúprosně stojí třetí „A Greater Purpose“ s poměrně komplikovanou strukturou a odzbrojující rychlostí, na záda jí dýchajíc o nic méně energická „In The End“. Tyto dvě písně z hlavy též dostat už asi nelze, a byla i škoda je tam nemít.
7. EQUILIBRIUM – Erdentempel
O této kapele vím již poměrně dlouho, ale nikdy jsem ji moc neposlouchal. To, že letos, po mnoha letech a poměrně velkých problémech, vydali desku, jsem se dozvěděl naprostou náhodou. O to ale větší překvapení bylo, když jsem si začal všímat toho, kolik nádherné, epické a pompézní symfonické melodiky se dá nacpat pod growl nejklasičtějšího střihu, který snad až lehce narativně tuto pohádku provází. Pod kapelou uváděnou kolonkou „epic metal“ tedy hledejme spíše výpravnější melodickou hudbu s německým drsným vokálem. Velmi zdařilý je též zvuk, dostatečně oklávesovaný pod hradbami jednoduchých, o to účinnějších kytarových hradeb. Pokud máte náladu na veselou melodickou muziku, zkuste písně „Was Lange Währt“ a hlavně skočnou „Uns´rer Flöten Klang“.
6. ALESTORM – Sunset Of The Golden Age
Britští piráti letos velmi příjemně překvapili. I když jejich muzika není zásadní v mém posluchačském hledáčku, velmi rád si jejich veselé popěvky, provoněné špinavými pobřežními putykami a rozlitým rumem, poslechnu. Tato deska je víc než předešlé dvě protkána zpěvnou melodikou a místy až srandovními, pro kapelu tak typickými fanfárkami, úplně stejně jako přidrzlým a neanglicky znějícím zpěvem kapitána Bowese. Pokud máte vedle pracovního stolu položenou flašku s kořalkou a studujete pohyb lodí po světových oceánech v 18. století, ke zpestření vám výborně poslouží fláky jako „1741 (The Battle Of Kartagenna)“ nebo hopsavá „Quest For Ships“. V případě, že u sebe dané propriety nemáte a studujete maximálně právnické předpisy pro využití jehněčích kopyt do svíčkové omáčky, zkuste rovnou celé album. Jeho veselá nálada vás nemůže nechytit.
5. FREEDOM CALL – Beyond
V recenzi album sice atakovalo ty nejvyšší příčky, ale podobně jako u Ancient Bards některé písně na svém lesku něco ztratily, proto „až“ pátá pozice. Placka je ale rozhodně napěchovaná zpěvnými hity až po okraj a písně „Journey Into Wonderland“, „Beyond Eternity“ a speciálně „Knights Of Taragon“ v přehrávači točím několikrát týdně. K ostatním trackům se úmyslně vracím o něco méně, ale pokud začnou hrát, rád je po x-té poslechnu, i když o nástupce geniálního výtvoru „Eternity“ se přeci jen nejedná. To ale desce na působivosti, zpěvnosti a odlehčenosti nijak neubírá a stále se jedná o jeden z vrcholů těchto germánských „veselonosičů“.
4. AMARANTHE – Massive Addictive
Největším problémem této placky je její poměrně těžká prostupnost. Jak jsem již uvedl v recenzi, první poslechy pocitů libých nepřinášejí. Ovšem pokud člověk vytrvá v tom se dostat pod její tvrdou skořápku, je odměněn stavy, jež přesně reflektují název alba. Do toho přidejme vynikající, moderně znějící zvuk s hřmícími, masivně podladěnými kytarami, duely něžného ženského zpěvu a drsného growlu v klasických tříminutových skladbách a o zábavu postaráno jest. Vrcholy se zde poměrně těžce vyzdvihují, tak zmíním jen pár ze svých nejoblíbenějších: dubstepem prosáklou „Dead Drop Cynical“, křehkou baladu „Over And Done“ nebo pomalu rádiová hitovka „Danger Zone“. Pokud vám album doteď unikalo, zkuste mu dát šanci a možná se, podobně jako nedávno já, stanete fanouškem kapely.
3. FELINE MELINDA – Dance Of Fire And Rain
Bezpochyby můj nejzářivější letošní objev, který oplývá kvalitami tak zásadními, že stanul na bronzové pozici. Prakticky neznámá italská kapela, hrající neuvěřitelných sedmadvacet (!) let. Hudebně se jedná o klasický speedový kolovrátek, ovšem hlavním lákadlem jsou všudypřítomné hitové melodie ve všech natočených písních, z nich žádná nijak extra nevybočuje z nastavené laťky. Tím, co ovšem pokulhává, je zvuk, který by si zasloužil být pompéznější a tvrdší v kytarových partech. Mezi vrcholy patří komplet celá první půlka, kde nemůžete sáhnout vedle. Pevně věřím, že se o této kapele ještě napíše a nezapadne jako množství podobně kvalitních, které jen neměly dostatek štěstí k tomu, aby se dostaly do širšího povědomí posluchačů.
2. DRAGONFORCE – Maximum Overload
Tato kapela svůj kvalitativní level drží velmi pevně ve svých otěžích (v mé předloňské bilanci se bez zásadnějších problémů též uchytili v první pětici míst). A to, co jsem psal tehdy, by se vlastně dalo napsat i k této kompilaci. Kapela v obecné rovině nijak nezpomalila, je stále dostatečně melodická a jako jediná posluchačům předhodila skutečně velmi divoké a dravé skladby, v nichž se nebojí užít i blast beatů. Výkony muzikantů i pěvce Marca Hudsona standardně na nejvyšší možné úrovni, stejně jako songwriting. Teď jen doufat, že kapele nedojde invence, síla, energie nebo cokoli dalšího pro hudbu zásadního a v některé z dalších bilancí Adios.
1. SONATA ARCTICA – Pariah´s Child
Přiznám se, že o prvním místě jsem měl poměrně jasno někdy od ledna letošního roku. Tato kolekce mne zasáhla intenzitou tornáda stupně F6, a to hned při prvních posleších, a vzniklá obliba se po roce nijak nezmenšila, naopak. Denně si najdu chvilku na to, bych některé z písní poslechl, jen vždy vyberu tu, která nejlépe pasuje k mé aktuální náladě, ovšem bez výjimek nevynechávám žádnou z nich. Všechny mají natolik jedinečnou a specifickou atmosféru a každá je natolik odlišná od ostatních, že dokáže pokrýt celé emoční spektrum. Snivá nálada? Pomůže otevírák „The Wolves Die Young“. Melancholická? Zafunguje „What Did You Do In War, Dad?“. Veselá? Proč neprojet „Running Lights“? Anebo rozverná? Zkusíme „X Marks The Spot“. Zkrátka deska tak nabitá všemožnými pocity, hebkou a hladivou melodikou, vrcholnými výkony muzikantů (Tonyho variabilní a vždy skvěle padnoucí vokál nemůžu nezmínit), a zapamatovatelných momentů, že nemůžu jinak, než jí udělit po právu zlatou medaili.
6 další zajímavých letošních desek, v abecedním pořadí:
AMBERIAN DAWN – Magic Forest (příjemně melodické a velmi zpěvné)
ARAKAIN – Adrenalinum (silná deska se skvěle agresivním zvukem)
BLOODBOUND – Stormborn (velmi chytlavé refrény, hutný zvuk)
LORDI – Scar Force One (poměrně zdařilá hardrocková deska)
PORTA INFERI – Out Of The Diference (kvalitní český power – prog)
SUICIDE SILENCE – You Can´t Stop Me (vražedný deathcore na reset mozku)
Zklamání roku:
3. GAMMA RAY – Empire Of The Undead
Jsem si vědom toho, že se svým názorem jsem v menšině, ale nemůžu jinak. I když jsem se v průběhu roku nejednou snažil desce přijít na chuť, nepovedlo se. S vědomím toho, jakými deskami nás Kaiova družina zásobovala v předešlých letech, tuto stále považuji za epic fail a doufám, že na té příští bude lépe.
2. SONATA ARCTICA – Ecliptica (Revisited) 15th Anniversary Edition
Dle mého názoru zcela zbytečně investovaná dřina a peníze do něčeho, co vůbec vzniknout nemuselo. Pocta originálu? Nope. Původní verze z roku 1999 je nesrovnatelně lepší, ale hlavně autentická a na nic si nehrající.
1. TIMO TOLKKI´S AVALON – Angels Of The Apocalypse
Od kdysi vůdce power metalové scény se díky jeho zákeřné nemoci ničeho zásadního nejspíš už nedočkáme. První díl byl nic moc, ale poslouchat se, hlavně díky atraktivním hostům ve vokálních pozicích, celkem dal. Tato deska je směšným výstřelem do tmy s mimořádně špatným zvukem, nulovými nápady a trestuhodným nevyužitím výborných zpěváků.
Další pozitiva roku 2014:
Tommy Johansson (REINXEED, GOLDEN RESURRECTION) – nejen, že letos nic nevydal (oproti kadenci předešlých let 2 alba za rok), ale ani nikde nic neoznamoval. Pevně věřím, že čerpá energii na nové desky a docvaklo mu, že nekonečným přežvykování svých původních nápadů dál už nedojde.
A HERO FOR THE WORLD – tato zoufale (pod)průměrná kapela nás letos nenakrmila vůbec ničím. Važme si toho, a doufejme, že se tato dvojice pilně skilluje a další album již přesáhne hranici průměru.
|
