Vlastně je to trochu paradox – při každoročním ohlížení se zpět zpravidla konstatuji, že uplynulý rok nebyl vůbec špatný, ale když mám dát dohromady výběr za poslední desetiletí, tak z pomyslných vah sundávám jedno album za druhým s myšlenkou, že proti deskám z devadesátek by se novější bratříčci (a to i u těch osvědčených jmen) asi jen těžko prosadili. Ale ono v tom roli hraje víc faktorů – zejména nostalgie a totální přetlak nových nahrávek, který v případě, že chcete mít co největší přehled, prostě neumožní zavrtat se těm echt dobrým deskám tak hluboko do kostí, jako se to dařilo v klidnější minulosti. Ale i přes to budu tvrdit dál, i v poslední dekádě je hodně z čeho vybírat. Původní „nejužší“ výběr měl u domácích desek dvacet tři položek, u zahraničních čtyřicet tři a zúžit jej na deset bylo totální martýrium. Následující přehled však není o tom, co lze tak nějak obecně považovat za nejlepší (to stejně nikdo nezměří), tohle je o tom, co mi nejvíc přirostlo k srdci. Taková ta alba, co si sbalíte s sebou, když budete vědět, že se ocitnete na pustém ostrově a budete mít dost velký kufr. A protože mé zavazadlo není úplně z největších, všechna alba, která zůstala pod čarou, zůstanou tajemstvím.

Zahraničí:
ADRAMELCH - Opus - skončit se má prý v nejlepším. Adramelch tuhle poučku vzali bohužel vážně.

ALDER Ray – What The Water Wants - úžasný hlas a trochu jiná muzika, než obvykle. Strhující kombinace.

FALCONER - From a Dying Ember - stejný případ jako Adramelch. Nahrávat své poslední album s vědomím, že jen co ho nahraju, tak skončím, je zvrhlost. Ale výsledek je velmi šmakózní.

HIETALA Marko – Mustan Sydäman Rovio - Marko, vrať se! Aspoň k sólové kariéře, kde ti to ohromně sedlo…

LANFEAR – This Harmonic Consonance - Lanfear sami sebe charakterizovali jako 100% nedoceněný metal Tak aspoň u mě se dočkali uznání…

LILLIAN AXE - Sad Day On Planet Earth - i když smutek není u Lillian Axe primárně nosnou emocí, na tomhle albu (a především v titulní písni) je naprosto ohromující.

MAEGI – Tales From The Kings´s Court - Oganalp Canatan bez hvězdných pěveckých hostí, ale stále famózní. Jen škoda, že tohle cédéčko na pustý ostrov nepotáhnu, na jeho fyzickou realizaci nebyly peníze…

THE GENTLE STORM - The Diary - těch zpěvaček, u kterých se oháním oblíbenou frází „když ji miluješ, není co řešit“ je samozřejmě vícero. Která vládne všem je asi zřejmé z toho, že se v tomhle výběru objevuje dvakrát. Tady se Anička spolčila s Arjenem Lucassenem a jiný pojem než hudební genialita se nedá použít.

Van GIERSBERGEN Anneke - Drive - a nejlepší na tom je, že to Anička zvládne i sama.

VANISHING POINT – Distant Is The Sun - není podstatné, které ze dvou alb minulé dekády se v tomhle seznamu u Vanishing Point objeví, důležitější je, že tahle kapela zde chybět nesmí.

Domácí půda:
BABY SECONDHAND - V zrcadlech - chytlavý punk rock s dokonalými texty, výborná image… v jednoduchosti je síla.

CASTAWAY – Before We Drown - debut slovenských Castaway považuji za jednu z nejúžasnějších domácích desek vůbec, po zašmodrchanějším druhém albu se kluci vrátili víc k náladám debutu a funguje to dokonale.

CRUEL – Entelecheia -stejně jako u Castaway se nedivím tomu, že kapely s takhle propracovanou a bohatou muzikou si vystačí s jedním albem za dekádu, ale není to málo, Antone Pavloviči? Ať tak nebo tak, zaplaťpříroda aspoň za to jedno.

DYMYTRY – Revolter - rozbili mě. Sice poprvé, ale spolehlivě zcela na padrť.

EXARGEMA – Velká Morava - je otázka, jestli tohle album patří do minulé dekády. Ale když vydáte desku s více než dvacetiletým zpožděním a ona má sakra co říct, tak se tu prostě objevit musí. Stále si myslím, že kdyby tohle album vyšlo ve své době, tak mohlo přepisovat položky v seznamu nejdůležitějších metalových alb domácí historie.

FLOWERWHILE – Vzdálení - zjemnění přineslo do divoké hudby Flowerwhile velice opojnou příchuť.

PUBLIC RELATIONS – Sirael - „Ten příběh tě bolí, bude tvůj vrah! Ten příběh tě skolí…“ Skolil mě tehdy, skolí mě kdykoliv se k němu vrátím.

SEBASTIEN – Act Of Creation - dilema, které z alb Sebastien do výběru zařadit, rozseklo zazvonění mého telefonu s vyzváněcí melodií z této desky.

TRNY & ŽILETKY - Podměstí - mrazí, bolí, ničí, ubližuje, drtí. Emoce až do morku kostí.

XIII. STOLETÍ – Intacto - při prvním poslechu mi spadla čelist hodně hluboko a při těch dalších tomu nebylo jinak.

P.S. Ilustrační obrázek je skutečně jen ilustrační a vybraný tak, aby hrál co nejvíce barvami, to nejlepší album uplynulé dekády po mně fakt nechtějte, to může být kdykoliv jinak...