Statistika je naprosto děsivá. V roce 2024 mi přehrávačem víc než jednou proletělo 366 desek vydaných loni, k tomu jsem doháněl některá předloňská alba, a nahrávky, které jsem slyšel jen jednou, by se taky daly počítat na stovky. Až to vypadá, jako bych každým uchem zvládl poslouchat a vnímat jinou muziku, ale tak to bohudík (nebo bohužel?) není. Pokud si ťukáte na hlavu, že není možné si zachovat přehled o tom, co jsem slyšel, máte naprostou pravdu a bez databází v excelu bych byl totálně ztracen. Přesto se v téhle záplavě našla řada desek, které mi v nekonečném moři hudby přišly výjimečné, mistrovské, nezapomenutelné (jestli tomu tak je, se teprve ukáže). Vážit, která z nich byla nejlepší, nedokážu (i nejvýše postavená desítka je jen momentální odrazem aktuálních pocitů, které se mohou brzy změnit), takže přehled toho, co mě bavilo v loňském roce nejvíc, je tentokrát opět jen abecední:

Zahraničí:
ACCEPT – Humanoid
Řekli ACCEPT v minulosti už všechno zásadní, co mohli říct? Patřím k těm, kteří jsou přesvědčení o tom, že překvapení si už asi žádné nepřipraví, ale parádní desky vystřelit umí. Nejlepší nahrávka s Tornillem.

ATHENA – Everlow Part 1: Frames Of Humanity
Někdy mě až děsí, kdo všechno má potřebu oživovat dávno pohřbenou minulost. ATHENA sice nepatřila k těm, kteří by přiživovali mé noční můry ze zombíků, ale ani v nejmenším bych nečekal, že se mezi letošní nejlepší alba protlačí s takovou suverenitou.

AXXIS – Coming Home
AXXIS jsou prostě o zábavě. Byť bych ani dnes nepřelezl osm přes bodů, které ode mne AXXIS dostali hned v prvním kole (čímž se ve výběru stali kapelou s „nejnižším“ hodnocením), strašně mě jejich „Coming Home“ baví. Tak uvidíme, co bude s kapelou dál.

EVERGREY – Theories Of Emptiness
Klidná voda břehy mele? Tuhle frázi ve spojení s EVERGREY používám rád. Navzdory tomu, že o klidu to není. Ale břehy jsou vždycky vymleté až na doraz. Jsem už dost líný jezdit po koncertech, ale když by někdo dal na jedno pódium EVERGREY, VANDEN PLAS a WITHERFALL (abychom se drželi jen letos vydaných desek) nejspíš bych se nahecoval.

MYRATH – Karma
Karma je zdarma…? Těžko říct, ale v tomhle případě funguje. MYRATH si zaslouží být mezi naprostou elitou.

SONATA ARCTICA – Clear Cold Beyond
Až se bude hlasovat, která ze stylových cest SONATY ARCTICY je nejlepší, tak se poperu sám se sebou. Raný power nebo úžasná kličkovaná z druhé poloviny první dekády? Těžká volba, ale aktuální deska by měla ručičku váhy posunout na power metal. Mám na chvíli dobojováno, ale čertík našeptává, že u pana Kakka nikdy není jasné, co ho zrovna popadne. A to je (většinou) moc dobře.

VALFREYA – Dawn Of Reckoning
Pro holky mám slabost, takže se nějaká deska s dámou u mikrofonu objevit musí. Metaloví bohové, kteří by před dávnými lety mohli mít problém zástupkyně ženského pohlaví pouštět na trůn, se na mě ale zlobit nebudou, protože VALFREYA je i díky Corinne Cardinal jednou z nejdrsnějších položek v tomto seznamu.

VISION DIVINE – Blood And Angels Tears
Majestátnost, která by se měla dočkat svého pokračování. Ježíšku, Satanáši, karmo, či kdo jste za to zodpovědní, prosím, ať se VISION DIVINE povede druhý díl stejně excelentně jako první.

VANDEN PLAS – The Empyrean Equation Of The Long Lost Things
Kolega Jirka Lulek psal, že album přináší vše, na co jsou fandové Vanden Plas zvyklí. Přesně tak, no a mě to v podstatě stačí k extázi.

WITHERFALL – Sounds Of The Forgotten
Něco jako Bach na tripu, tvrdil o desce frontman Joseph Michael. Není mi úplně jasné, co tím chtěl vyjádřit, já jsem si v tom našel to, že to je trefa jen pár milimetrů od geniality a šílenství.

Jen o fousek nedošlo na:
ARIES DESCENDANT – From The Ashes Of Deceit
FREEDOM CALL – Silver Romance
HOUSE OF LORDS – Full Tilt Overdrive
IOTUNN – Kinship
KORPIKLAANI – Rankarumpu
NIGHTMARE – Encrypted
OCEANS OF SLUMBER – Where Gods Fear To Speak
SEAR BLISS – Heavenly Down
SIMONS Simone - Vermillion
SKARLETT RIOT - Caelestia
VISIONS OF ATLANTIS – Pirates II: Armada

…a klidně by se ještě dalo pokračovat, ale nesmíme zapomenout na dění v našich luzích a hájích.

Domácí scéna:
BLACK TIGER – Alive
Olomoucká bitva o trůn tuzemského AOR je bez vítěze. Pro Black Tiger hovoří bonus, že přilákali ke spolupráci světová jména (a pak taky fakt, že „She´s Gone“ je úžasná), ale hudebně jsem si alba obou tuzemských zástupců dospěláckého rocku užil stejně - na maximum.

DARK GAMBALLE – Dobrý lhář
Když chci, aby mě z muziky mrazilo až do morku kosti, sáhnu po něčem, v čem figuruje frontman Dark Gamballe Desed.

DYMYTRY – V dobrým i zlým
Dlouhá léta jsem si od Dymytry držel docela odstup, až mě sestřelili „Revolterem“. Nebudu tvrdit, že to je nepřekonatelná deska, protože jeden nikdy neví. Tipuju, že kdyby kluci neměli v portfoliu Revoltera, že by „V dobrým i zlým“ bariéru zbouralo taky, byť až takové ohromení nenastalo. O něco víc mě Dymytry dostali tím, jak sebevědomí vylezli z největší krize v jejich historii.

J:T C.O.R.P. – Uf-Oni
Vzít Honzu Toužimského před lety do Arakainu byl výborný tah, vzít ho do J:T C.O.R.P. pochopitelně taky, byť tím potenciálně byl vypuštěn druhý kohout na jeden plac. Ale poslouchá se to náramně.

MOONPARK – Good Spirit
I Moonpark se můžou pochlubit cizokrajnými jmény, takže ten bonus u Black Tiger nemůže být tak výrazný. Když vás někdo nasměruje k připomenutí si ikonické skladby od Magnum, aniž by důvodem měla být potřeba spravit si chuť, tak je jasné, že se u Moonpark zadařilo.

SEBASTIEN – Quo Vadis
Dovolím si vypůjčit slova kolegy Hiraxe, protože líp bych to neřekl – „Keďže som sa aj po veľa vypočutiach stále tešil na pustenie albumu, je to jasný záver, lebo prvoplánovo vymyslené veci nemusím…“

SIX DEGREES OF SEPARATION – Never After
Jak zachytit kouzlo okamžiku? Mrkněte na obálku loňské desky SDOS a pak si jí pusťte. Přeju vám, abyste se trefili do správného duševního rozpoložení, protože pak se začnou dít věc…

WITHIN SILENCE - The Eclipse of Worlds
Už v době, kdy jsem coby puboš začal intenzivně zaplňovat v paměti police svého hudebního skladiště, dostávaly se do něj slovenské kapely snáz, než české. Teď je zde jen jedna, ale stojí to za to – Within Silence vzali do party Matta Smithe z Theocracy, pro příznivce americké party bych tuhle desku viděl jako povinnost a pro příznivce vzletných melodií taky.

XIII. STOLETÍ – Noc vlků
Za posledních patnáct let vydalo XIII. Století jen dvě alba a obě zní tak, jako by Petr Štěpán po celou dobu zavíral emoce do velké truhly a pak je najednou vypustil všechny ven.