Ta prokletá bilance. Rok se s rokem sešel a zase je přede mnou nelehký úkol vybrat top alba letošního roku. S čímž přichází i jeden ze dvou obvyklých problémů – buď toho vyšlo příliš málo, anebo příliš mnoho. Což se stalo i letos. Jedno za druhým vycházela vynikající alba a když jsem koncem roku usedala k počítači, abych sestavila osobní žebříček, zjistila jsem, že se do desítky ani za nic nevejdu. Takže letos tu ode mne máte takový decentní top 20.

Krátké shrnutí u desek, k nimž zatím nemáme recenzi, nebo se na hodnocení úplně neshodnu s jejím autorem. V ostatních případech stačí klik a recenzi na zmiňované album si můžete přečíst.

Top 10:

1. Seventh Wonder – Tiara
Už dlouho jsou Seventh Wonder jednou z nejluxusnějších záležitostí současné progové scény a dlouhé čekání na jejich nový počin se vyplatilo. Příběh desky se točí okolo malé holčičky, která je vyslána zachránit Zemi – pokud jste album ještě neslyšeli, zatím víc neprozradím, abyste nepřišli o radost z pronikání do příběhu. Po hudební stránce je album lahůdkou, nad níž si fajnšmejkři zamlaskají. Zároveň mi přijde přístupnější, než třeba Mercy Falls a věřím, že dokáže oslovit i nováčky, kteří do progu teprve pomalu pronikají. Ukázka: Tiara´s Song

2. Dynazty – Firesign

3. Kissin´ Dynamite – Ecstasy

4. 4. Orphaned Land – Unsung Prophets And Dead Messiahs

5. Manimal - Purgatorio
V posledních letech nepatří power nebo heavy metal k mým nejoblíbenějším žánrům a kapely hrající tento styl poslouchám jen zřídkakdy. Většinou mě příliš nebaví stále se opakující klišé a podobné hudební postupy, avšak u Manimal tohle neplatí. Mrazivé vokální výkony Samuela Nymana spolu s poctivou prací ostatních hráčů mě doslova posazují na p*del.

6. Hardcore Superstar – You Can´t Kill My Rock ´n Roll

7. Amaranthe – Helix
Tuhle recenzi jsem se chystala napsat, leč bohužel můj vytížený program mi to dosud nedovolil, tak alespoň ve zkratce. Zpočátku jsem ve spojení Amaranthe s Nilsem Molinem nevěřila, vzhledem k tomu, že ani trochu nezněl jako předchozí zpěvák Jake, jehož hlas seděl k Elizinému perfektně. Na rozdíl od Nilsovy úplně jiné vokální polohy. S nedůvěrou jsem tedy zapínala Helix v očekávání průšvihu. A ten se nekonal. Dokonce z mého úhlu pohledu považuji album za jejich druhé nejlepší, dýchající za krk debutové desce. Amaranthe oproti předchozím počinům znovu přitvrdili a zvládli napsat sklady, v nichž Elize s Nilsem zní naprosto správně. Klobouk dolů. Ukázka: Countdown

8. Reach – The Great Divine

9. Shiraz Lane – Carnival Days

10. Sebastien – Acf of Creation

Top pod čarou:

11. Temperance – Of Jupiter And Moon
V nové sestavě se třemi zpěváky, dvěma vpředu a jedním doprovodným. Musím říct, že (nedobrovolný) odchod zpěvačky Chiary mě hodně zamrzel a mrzí mě doteď, zároveň ale kapele nemůžu upřít, že napsala velmi vkusný a chytlavý materiál. Jako ostatně pokaždé. Progový nádech Temperance sluší, ačkoliv možná mě bavili víc, když zněli ještě jednoduše a přímě jako na desce Limitless.

12. Treat – Tunguska
Na Treat jsem přišla až po jejich reunionu a vydání desky Coup De Grace, jejíž melodie mi dodnes straší v hlavě a pořád se ji nemůžu nabažit. Zatímco takový efekt na mě předchozí Ghost of Graceland neměla, Tungusku jsem naopak nemohla několik dní v kuse přestat poslouchat.

13. Arena – Double Vision
Velká Británie a prog prostě patří k sobě. Double Vision je taková povinnost pro progového fanouška. Neposlouchám tuhle kapelu zatím kdovíjak dlouho, takže si nedovolím srovnání s jejich kořeny, tudíž alespoň mohu v klidu ocenit tuhle skvělou záležitost. Ukázka: Poisoned

14. Kalmah - Palo
A pak, že melodický death metal už nemá na scéně místo. Kdepak! Naopak to vypadá, že jeho obliba znovu začíná růst a Kalmah patří k tahounům tohoto žánru. Kdybych dělila svou bilanci na žánry, bylo by Palo na vrcholu melodeathového žebříčku. Luxus – je slovo, které se mi dere na mysl, když přemýšlím, jak album zhodnotit. Kalmah je sázka na kvalitu. Ukázka: Tak Me Away

15. Halestorm – Vicious
Stejně jako recenzent a komentátoři jsem si zprvu myslela, že mě nová deska kanadských Halestorm neoslovuje. Dokud nenastal ten pravý okamžik a Spotify mi je nabídlo jen tak „mezi řečí“ a já se konečně zaposlouchala. Skladby jako Vicious, Conflicted, Uncomfortable nebo Killing Ourselves To Live si mou pozornost zasluhují.

16. Nordic Union – Second Coming

17. Omnium Gatherum – God Go First

18. Ihsahn – Àmr

19. The Cruel Intensions - No Sign Of Relief

20. The Amorettes – Born To Break
Tři skotská děvčata hrající rock ve stylu AC/DC u nás zatím nejsou v hledáčku. Ačkoliv kapel tohoto typu běhá po světě nesčetně, trojice Skotek se mi dostala pod kůži neotřelými skladbami. Jako ukázku jsem vybrala: Everything I Learned, I Learned From Rock N´ Roll

Objev roku:
Enemy Inside – německá moderní temnější female fronted banda vydala debutovou desku Phoenix, na níž se jako host objeví i Georg Neuhauser, si mě získala na první dobrou. Ukázka: Oblivion

Koncert roku:

H.E.A.T, Shiraz Lane – Praha, Vídeň
Co víc dodat, než si můžete přečíst v článku? H.E.A.T jsou úplně vždycky top a je jedno, jakou mají zrovna formu. Předloni Erik odzpíval koncert pořádně nachlazený… a byl to top. Letos v Praze kapela zahrála v miniaturním klubu Kain, které nazvali jako takovou punkovou show a byl to top. Ve Vídni v o něco větším Szene, kde se konečně mohli projevit naplno, to byl opět top. Pokud chcete vidět rockovou show rozjetou na plné obrátky ve stylu pompézních rockových show dob minulých, neváhejte ani vteřinu! Podobné to je i s Shiraz Lane, kteří si mě minulý rok svojí show omotali okolo prstu a teď svou formu jenom potvrdili. Kamarádka z Vídně, co přišla na koncert jenom pro to, aby viděla nás, a kapely vůbec neznala, se dokonce vyjádřila, že tihle mladí Finové ji zaujali ze všech tří kapel v line-up nejvíc. A to ve srovnání s H.E.A.T mluví samo za sebe!

Kissin´ Dynamite, Amaranthe, Powerwolf
Popravdě byli pro mě na koncertě v Karlíně daleko větším lákadlem, než samotní headlineři, obě předkapely. Kissin´ Dynamite ještě nedávno hráli na pražské Chmelnici, velké pódium Fóra jim ale slušelo mnohem víc. Kapela na takovou scénu prostě patří a zdálo se, že i publikum si je toho vědomé. Doufám, že v budoucnu je budeme u nás moct vídat na mnohem větších scénách, než na té chelnické.
Amaranthe mám ráda již od prvního alba a ačkoliv mi nejprve nová sestava ve spojení se zpěvákem Nilsem Molinem z Dynazty přišla vcelku nešťastná a vystoupení na Metalfestu v předešlém roce mě ani trochu nebavilo, tentokrát bylo vidět, že se kapela už zvládla sžít na jedničku. Ačkoli mi pořád trochu připadá, že Nils svým charismatem dokáže nechtěně zatlačit Elize trochu do pozadí.

Rock & Roll Sensation – trajekt Viking Line mezi Švédskem a Finskem
Stejně jako vloni se mi do top koncertů vloupali Dynazty v „převleku“ za Vagynazty hrající covery kapely po hospodách, letos si to vysloužila i finská all star formace hrající jako zábavovka na trajektech, případně po finských hospodách. Jenomže když do čela postavíte někoho tak charismatického jako je Pekka Heino, mohli by hrát třeba častušky a stejně by se sem probojovali. Zůstává mi rozum stát nad tím, proč tenhle člověk nezpívá v nějaké mnohem větší a slavnější kapele, protože pro tohle je ho opravdu škoda.

Alestorm, CyHra, Battle Beast – Metalfest 2018
Švédská CyHra s odpadlíky z Amaranthe a In Flames si od začátku nachází své publikum převážně za našimi hranicemi, vzhledem k tomu, že v českých krajích není moderní melodický metal tolik populární. U nás si ovšem také začíná budovat svou fanouškovskou základnu a právě kvůli nim jsem minulé jaro vyrazila na Metalfest. A jejich show si vskutku užila.
Navíc, když se k tomu přidali ještě Alestorm – pamatuji si ten koncert na Masters 2008, o němž máme zakázáno mluvit, a pořád nemůžu uvěřit, jak moc tahle kapela vyrostla. Publikum jim zobe z ruky a těmhle čtyřem Britům a jednomu Maďarovi vážně může projít naprosto cokoliv.
Battle Beast už mě dlouhodobě baví na deskách a párkrát jsem je viděla i naživo. Napoprvé, v roce 2013, po boku Wisdom a Powerwolf, mě vskutku bavili, bohužel všechna další show, které jsem viděla později, utrpěla na zvuku. Tentokrát jsem si ale absolutně neměla na co stěžovat a po koncertě jsem sbírala čelist ze země.

Bloody Heels – Praha
Málokdy se mi povede objevit skvělou muziku z takhle netradičních zemí, o to víc klukům držím palce, aby se na scéně udrželi. Letos už pracují na nové desce a jsem vážně zvědavá, co tahle banda v čele s charismatickým Vicky Whitem přinese. Naživo to umí rozjet na plné čáře, na desce mixují neotřelý sleaze se sladkým rockem, to vše kořeněné Vickyho chraplákem, a rozhodně stojí za pozornost.

Threshold – Praha
Progová stálice z Británie předvedla v Praze, byť s typickým chmelnickým zvukem, jak si naživo poradí s celým posledním albem Legends of The Shire a přidala pár svých klasických hitů. Ačkoliv bych preferovala výběr ze všech desek, i tak stál koncert za to! Nejvíc ovšem překvapilo velmi početné publikum, které se na kapelu sešlo. Opravdu jsem netušila, že prog má v České Republice takovou fanouškovskou základnu. Tak doufejme, že se u nás Threshold v plné síle již brzy znovu ukáží.