Páni, ten čas letí. V souvislosti s bilancemi slavím letos jubileum – tohle je již podesáté, kdy si na začátku kalendářního lámu hlavu s tím, co z té záplavy nové hudby bylo pro mne tím zásadním. A nejhezčí na téhle sumarizaci je to objevování „zapomenutého“ – vysypat z rukávu desky z posledního půlroku není problém, ale vydolujte z hlavy to, na čem jste ujížděli někdy v lednu. Vydoloval jsem, doufám, všechno podstatné. A když mám to výročí, tak se potrestám a po dvouletých úlevách zkusím seřadit alba nikoliv abecedně, ale na osobním žebříku. I když je to v mnoha případech vážení jako na lékárnických vahách a rozdíly jsou jen setinkové (a navíc za týden už ty příčky budu nejspíš posunovat nahoru i dolů).
Zahraničí:
1. PRETTY MAIDS – Undress Your Madness
Pro Pretty Maids mám prostě slabost. V jejich případě vůbec nevadí, že kluci už nepřekvapí, jejich hra se známými kartami je pořád stejně vzrušující.
2. ALDER Ray – What The Water Wants
Takhle se dělá sólové album. Ray Alder je naprosto podmanivý vypravěč.
3. VANDEN PLAS – The Ghost Experiment – Awakening
Na první pohled nenápadný, ale přitom ohromně bohatý je svět téhle německé pětice.
4. HOLLOW HAZE – Between Wild Landscapes and Deep Blue Seas
Hledač pokladů Nick Savio snad konečně našel pro Hollow Haze ten správný pěvecký diamant, melodičnost trochu zatlačila do pozadí progresivitu a Hollow Haze udělali svou nejlepší desku.
5. LEVERAGE – Determinus
Ohromně vzdušné melodie a nový pěvec Kimmo Boom, to je naprosto dokonalá a úžasně přitažlivá kombinace.
6. LIV SIN – Burning Sermons
Když do melodického heavíku vypustíte vichřici, nelezou z toho žádné složitosti, ale ta energie je zabijácká.
7. PAETH´S MASTERS OF CEREMONY – Signs Of Wings
Když se mistr kuchař obklopí těmi nejlepšími pomocníky, vyleze z toho lahodná mana. Když se Sascha Paeth v hudební kuchyni odváže a roli vrchního kuchtíka svěří Adrienně Cowan, chutná to úplně stejně.
8. Marco HIETALA – Mustan Sydäman Rovio
Už to tu jednou zaznělo - takhle se dělá sólové album. Nenucená, možná trochu neotesaná, ale ohromně silná pocitovka, jejíž kouzlo daleko víc vynikne v rodném Marcově jazyce než v anglické verzi.
9. ELVENKING – Reader Of The Runes – Divinition
Elvenking jsou prostě sví a nezaměnitelní. A dělají svou muziku, když ne stále lépe, tak stále stejně dobře.
10. ECLIPSE – Paradigm
Mistři světa v pozitivismu, který je v podání Eclipse ohromně nakažlivý.
A aby výčet byl úplný, ještě pár kandidátů na první desítku:
ELUVEITIE – Ategnatos
TÝR – Hel
VISION DIVINE – Now That All Heroes Are Dead
SPIRITS OF FIRE – SPIRITS OF FIRE
Tuzemsko, samozřejmě včetně Slovenska (obsadit deset příček žebříku by nebyl problém, nicméně si dovolím zasadit do téhle zahrádky jen alba, u kterých jsem o jejich umístění do první desítky v nejmenším nezapochyboval):
1. DYMYTRY – Revolter
Naprosto souhlasím s včerejším tvrzením kolegy Molocha, pro mě největší překvapení na domácí scéně. K Dymytry jsem nikdy netrpěl kdovíjakou náklonností a tímhle albem mě rozsekali na prvosoučástky. A když bych měl dělat bilanci úplně do detailů, „Chernobyl“ by si odnesl cenu za nejmrazivější skladbu roku.
2. SIGNUM REGIS – The Seal Of A New World
Je to skoro jako ve fotbale – Signum Regis posílili o brazilského špílmachera a opět sahají až k powermetalové obloze.
3. CASTAWAY – Before We Drown
Jako žralok ve vodě jsou Castaway, když se pustí do záplavových témat. Kombinace silného odéru debutového alba a drobného kličkování z alba druhého, k tomu hromada výborných nápadů a skvělá deska je na světě.
4. SYMFOBIA – Smog Of Tomorrow
Kdyby Symfobia dokázala to napětí ze skladby „Bury It“ plně napumpovat do celé desky, asi by stáli na vrcholu žebříku. To, že jsou takhle vysoko, svědčí o tom, že se jim to skoro povedlo a pokud bych hledal kapelu, která oproti své minulé desce nejvíc povyrostla, byla by to právě Symfobia.
5. WOLFARIAN – Beyond The Ninth Wave
Skočná melodičnost, pohanská hrubost, lidové nástroje = čirá a bezprostřední radost.
6. METALCRAFT – Cannonball
Hard rock jako z učebnice. Když máte tenhle styl v krvi, vypadá to, že udělat výbornou desku je strašně snadná věc. Za ideálních podmínek – hurá na stadiony!
7. RIMORTIS – Dvacet černých růží
Byť jsem na začátku žehral nad letícím časem, v případě Rimortis bych navrhoval o něco zkrátit každou dekádu. Pak bych si tu polemiku, jestli je silnější řadové album nebo bilanční výběrovka, mohl užívat častěji.
8. EPILOG – Ancient Ritual
Škoda, že živé prezentace se asi jen tak nedočkáme, řezavý has Roba Lundgrena a cit pro dramatickou melodičnost Michala Zemana si o to vyloženě říkají.
Koncerty:
Mám rád klubovou atmosféru a tu bezprostřední vazbu, když interpreta od diváků dělí jen desítky centimetrů. A tak nepřekvapí, že na osobní bedně mezi koncerty jsou právě klubové akce:
1. HARDLINE, 18.10.2019, Praha - Johnny Gioeli je prostě úžasný blázen. Kdyby jeho skvělé sólové album „One Voice“, vyšlo o pětadvacet dní později, bylo by v téhle bilanci (do té loňské jsem ho nestihl zařadit). A tak aspoň v téhle kategorii mu patří prvenství za tu neskutečnou energii, kterou do svého projevu na pražské Chmelnici dal.
2. SONATA ARCTICA, 28.3.2019, Praha – To, že studiově to Sonatě už nefunguje tak skvěle jako v minulosti, je jedna věc. Ale že naživo jejich největší pecky fungují dokonale, o tom není sporu. Obzvlášť, když z akustického setu udělají naprosto živočišnou show.
3. BRAINSTORM + MOB RULES, 25.1.2019, Praha - Byť by obě party svým setem mohly kandidovat na tuhle pozici samostatně, jako jedna společná klubovka to byl parádní večer.
|
