Nebylo to vyloženě novoroční předsevzetí, ale na začátku loňského roku jsem plánoval strávit podstatně víc času na koncertech a zcela vážně jsem si představoval, že finální bilance nesmí být zase jen souhrnem toho, co burácelo v našem obýváku. Člověk míní, příroda mění… jelikož jsem půlku jara a téměř celé léto intenzivně zjišťoval, že má pubertální nesmrtelnost definitivně pominula a místo pumpujících pěstí jsem se oháněl dvěma francouzskými klacky, zůstalo jen u přání. Takže tady je tradiční přehled nejvýživnější duševní potravy, kterou jsem do sebe ládoval mezi čtyřmi stěnami. A byl to sytý rok, takže alb pod čarou by byla celá hromada a tohle je výčet těch, která by byla v první desítce, kdyby desítka byla trochu nafukovací…

Zahraničí v abecedním pořadí:
Chris CAFFERY – The Jester´s Court
Chrise CAFFERYHO mám prostě rád. Netuším, jestli ještě někde v koutku duše živí naději na aktivnější život Savatage. Jak je vidět, nejen s Trans-Siberian Orchestra, ale i se svou sólovou tvorbu se bez nich spolehlivě - byť v mnohem neotesanější (na všech frontách) formě - obejde.

FORTY SHADES – Blackstar Diamond
Tosse Basler už není členem Crematory. Pro mě paradoxně dobrá zpráva, protože by tím pádem mohl mít víc času na Forty Shades, jejichž výborná kombinace teatrálnosti a silných melodických nápadů mě dokázala naplno vcucnout.

GRAVE DIGGER –The Living Dead
Ultra heavík, Boltendahlovci sedí na úplně základním heavy metalovém šutru a dovedou si z toho udělat srandu, takže zní ohromně čerstvě. A to letos slaví pětatřicet let od vydání prvního alba!

LOST DOMAIN - …In The Waiting Room Of Death
Žhavý tip na to, co poslouchat v čekárně na smrt - krásně melodicky zašmodrchaná kombinace severského chladu a balkánského temperamentu spolehlivě zaplní hlavu do posledního závitu a nemáte čas ani chuť věnovat se jakýmkoliv vedlejším myšlenkám.

MAGNUM – Lost On The Road Of Eternity
Ta lehkost…

NORDIC UNION – Second Coming
Ronniemu Atkinsovi zbaštím úplně všechno. Co na tom, že kdyby se na desku místo loga Nordic Union pláclo logo Pretty Maids, tak by možná spoustu lidí ani netrklo, že je něco jinak.

POWERWOLF – The Sacrament Of Sin
Když oni jsou tak kýčovití, průhlední, komerční, vlezlí…, ale ona jim ta sázka na hitovost prostě funguje. Co jsem od nich chtěl, to jsem od nich dostal a hrozně mě to baví.

PSYCHEWORK – Karelian Hills
Možná nejpřekvapivější položka seznamu, ale dojdeme-li až ke kořenům v Machine Men tak to zas takové překvápko nebude. Velmi barevný svět a i když by jeden čekal, že právě z téhle desky v seznamu půjde ten největší chlad (Winter Is Coming!), jde o hodně žhavou záležitost.

Michael ROMEO – War Of The Worlds Pt. I
Hrozně se mi líbí komentář Michaela ROMEA k jeho sólové desce - „Všechny věci, které na hudbě miluji, jsem vložil do mixéru…“, a protože tenhle Romeo je zjevně skvělý milovník, co čekat jiného, než parádní muziku?

ROUGH SILK – Progressive Oi! – Pop
Těžko říct, jestli si z nás Rough Silk prostě jen nedělají srandu, ale funguje to znamenitě.

ROYAL HUNT – Cast In Stone
André Andersen prohlásil, že vymýšlet něco unikátního po více než pětadvaceti letech je stále těžší a těžší. Je mi blízká filozofie v duchu „proč dělat věc složitější, když to jde i jednoduše“, takže sázka Royal Hunt na jisté a zažité postupy mi vůbec nevadí, protože spolehlivě funguje.

SIRENIA – Arcane Astral Aeons
Kolikrát už se dalo napsat, že Morten Velland našel ideální zpěvačku pro své šťavnaté hudební vize? Doufejme, že když Emanuelle Zoldan už dosáhla na metu dvou alb, že nebude mít Morten chuť ji vyměnit, protože podle letošního alba soudě je tohle spojení opravdu silné.

TOMORROW´S EVE – Mirror Of Creation III – Project Icaros
Úžasná lehká a obratná progresivita a silný příběh.

U.D.O. – Steelfactory
Já bych vážně chtěl Uda Dirkschneidera za dědečka! Na rodinných sešlostech bychom hulákali ty jeho heavíkoviny podle jednoho kopyta a bylo by nám u toho děsně fajn. A i když je už po zápase, fakt nevím, jestli ten heavy trůn přisoudit Udovi nebo hrobníkům, natolik se oběma partám zadařilo.

VISION OF ATLANTIS – The Deep & The Dark
Když jí miluješ, není co řešit. A já prostě Klementýnku žeru :D.


Tuzemsko v abecedním pořadí:
Než začnu vypočítávat, tak chci zdůraznit, že si domácí kapely zaslouží pořádnou podporu, protože tady vznikají parádní věci. Takže ilustrační obrázek k mému výčtu je složen výhradně z domácích desek. Třeba je to nadržování, nostlagie, či co já vím co, ale mě ty domácí desky fakt sestřelovaly víc.

BLACK TIGER – Black Tiger
Hladivě melodická pocta velikánům dospělácky orientovaného roku s vlastní tváří.

BLAMAGE – Kavalerie
Pokud byste nás chtěli někdy slyšet naživo, tak chvátejte – stárnem, tvrdí kluci na své poslední desce. Je sice jasné, že kluci stárnou, ale já bych si dovolil parafrázovat – Pokud byste nás chtěli slyšet naživo, tak neváhejte, jsou stále lepší.

CRUADALACH – Raised By Wolves
Jsou zlí a používají k tomu housle, píšťalky, dudy, šalmaje…! Napumpovaná agrese s poetickou lidovkou. Oxymóron? Tak to zkuste a uvidíte.

DARK GAMBALLE – Hluboký nádech
Ultrazlatá medaile za texty. A zlatá za propojení hudebních kontrastů. A ještě jedna zlatá za drtivé emoce. Až mám občas strach si tuhle desku pouštět, jak se mnou stálá mává.

DREAM PATROL – Phantom Of The Past
Už dlouho se mi nestalo, aby od našich východních kamarádů, které stále považuju za „naše“ (teda pokud nás zrovna nemelou v nějakém sportovní zápasu), byla v bilanci jediná nahrávka. Čest zachraňuje Ronnie Könnig a jeho mezinárodní sestava, která se pustila (z pohledu Ronieho aktivit pro mě dost nečekaně) do hard rocku. A dobře, že tak.

FLOWERWHILE – Vzdálení
Bezkonkurenčně největší tuzemské překvápko. Já čekal nářez a on přišel. Jenže do kousání a štěkání Martina Kleknera přidal René „Perry“ David hudební poetiku a lyrickou poezii a to je tak neotřelé spojení, že z toho běhá mráz po zádech! A ne a ne se zastavit.

SEBASTIEN – Act Of Creation
Až na výjimku bez plejády slavných jmen, hitově, moderněji a vlastními silami. A moc dobře!.

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY – Smutnice
Deska, která se jen těžko dá popsat slovy. Když řeknu, že „Smutnice“ je nejlepším dílem Sajlentů, tak to snad už něco znamená, ne?


Z toho mála koncertů, na kterých jsem se jako divák nakonec přece jen ocitl, u mě za loňský rok vévodí Magnum na nové Chmelnici, především kvůli živému projevu pana Catleyho, klobouk dolů.