Po rozpadu domovských Hanoi Rocks bylo zcela logické, když zpěvák Michael Monroe ohlásil, že bude nadále pokračovat pod svým jménem. Pro tento účel se spojil s někdejším parťákem z Hanoi Rocks a současným basistou kultovních New York Dolls Samim Yaffou, frontmanem The Wildhearts Gingerem, současným kytaristou New York Dolls Stevem Contem a mladým švédským bubeníkem Karlem Rockfistem. Tahle už na první pohled silná sestava předkládá jako předkrm před novým studiovým albem..
Každý, kdo si alespoň okrajově pamatuje osmdesátá léta, ví, jaký kult představoval italský seriál Chobotnice (v originále La Piovra). Seriál, který se natolik vymykal jiným kriminálním snímkům svým námětem, kde nikdy nevyhrává dobro, ale zlo. Seriál, který natolik důvěrně popsal praktiky mafiánských kmotrů, že na jeho tvůrce a hlavní hrdiny měla spadeno italská mafie tak, že se natáčení muselo přesunout do Švýcarska a Německa. Seriál, který neskončil po smrti svého hlavního hrdiny, komisaře Corrada Cattaniho, ..
Zpěvák Kevin Chalfant se nikdy nesmířil s tím, že jej Journey nevzali do svých řad, když se rozloučili s pěvcem Stevem Perrym. Chalfant s těmito legendami stylu AOR, nebo-li rocku pro dospělé, dlouho koketoval, ale Neal Schon dal později, po krátkém reunionu s Perrym, přednost Stevu Augerimu z Tyketta. Chalfant v polovině devadesátých let věřil svému nástupu k Journey natolik, že pohřbil i svou kapelu The Storm. Když mu pak Journey ukázali dveře, postavil si formaci Two Fires. A s tou teď vydal už třetí desku...
Zpěvák David Reece by mohl o smůle, která jej provází, popsat tuny papírů. Jeho vstup mezi rockovou elitu nemohl dopadnout hůř. V roce 1989 totiž vydal s německými nestory Accept desku „Eat The Heat“. Ta sice vůbec nebyla špatná, ale za prvé, Reece, který nahradil tehdy ještě nedotknutelnou ikonu Uda Dirkschneidera, byl Američan, což Němci nekousli, a navíc Accept začal více směřovat ke vzdušnějším, rockovým věcem. I když tehdy popmetal byl na vrcholu, od Accept se ale očekávalo něco jiného. ..
Metalový bůh je zpátky. Zaplaťpánbůh. Po neuvěřitelně infantilním loňském album „Winter Songs“ je zpěvák Judas Priest zpátky s pořádně nadupanou metalovou deskou. Už jsem nečekal, že by se vzepjal k pořádnému výkonu. Ani poslední dvě desky jeho mateřské kapely mě bůhvíjak za srdce nechytly a korunu všemu nasadilo zmíněné „Winter Songs“. Jenže s „Made Of Metal“ je všechno jinak. Nejprve mě sice trochu vyděsil název, který zaváněl Manowarem (ruku na srdce, kdo má v metalové hudbě ..
Už poněkolikáté letos na tomto místě píši recenzi na desku coververzí. A už poněkolikáté se tu sám sebe ptám: „Mají tahle alba vůbec nějaký smysl, kromě toho, že se jimi baví kapela samotná?“ Vince Neila a jeho „Tattoos And Tequila“ považuji za podařené dílo, hůř už to dopadlo u L.A. Guns s jejich „Covered In Guns“. A teď tady máme Stryper s jejich sbírkou coververzí nazvanou příznačně „The Covering“. Křesťansko-metalovou kapelu, která na začátku devadesátých let neustála změny na scéně..
Hned na začátku recenze je nutné říct, že Bad Religion by si měli zasloužit těžký kriminál za to, že byli těmi, kteří nejvíce pomohli na svět žánru, zvanému neopunk. Ten v druhé polovině prostřednictvím kapel Green Day, Blink 182, The Offsping a dalších zaplevelil rádiové hudební stanice, kluby, televizní pořady a stal se módním trendem pro miliony teenagerů. Prostě odkaz Sex Pistols, The Clash, Ramones, The Damned a dalších byl přenesen do roviny, ze které se každému poctivému pankáčovi ..
Když tak poslouchám novou desku Heart „Red Velvet Car“, napadá mě, jak dlouhý kus cesty zpět urazila tahle formace sester Wilsonových od své nejplodnější a nejúspěšnější éry druhé poloviny osmdesátých let – od trojice nejúspěšnějších desek „Heart“, „Bad Animals“ a „Brigade“. Tehdy tahle kapela přesně splňovala termín stadionový rock a stála přesně tam, kde tehdy Bon Jovi, Europe nebo od desky „1987“ také Whitesnake. Pompézní melodie, funkční kytara, ne však moc tvrdá, aby neodradila ..
Avenged Sevenfold jsem poprvé zaregistroval v červnu roku 2006, kdy se představili v pražské (tehdy ještě) Sazka Aréně v předprogramu Guns n´Roses. Tehdy mě jejich progmetalový crossover střižený se zbytky původního metalcoru nezaujal a kapelu jsem tak nějak pustil ze svého hledáčku. Jejich letošní album „Nightmare“ se mi proto do ruky dostalo náhodou. „Když už ho mám, tak si pustím,“ říkám si. A ejhle! To, co mi chybělo při jejich živém projevu, což byl jen uřvaný macho rock/metal..
Že jste o téhle kapele ještě neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, takových nás bylo donedávna víc. Ač jsem se nikdy nebránil punkrocku ve stylu The Ramones a z finské scény taky hezkých pár jmen (Hanoi Rocks samozřejmě na prvním místě...) registruji, Klamydia až donedávna unikala mojí pozornost. Jednou ale do naší oblíbené plzeňské hospody U Řezníka přišel kamarád, dosahující už věku punkového důchodce, tedy čtyřicítky, a říká: „Týýý vole, poslechni si to. To jsou celý Rejmons ale, ty vole, voni zpívají finsky...
Když se bavíme se o Black Country Communion, není možné nezmínit v poslední době tolik provařený termín superskupina. Jen při pouhém pohledu na čtveřici zúčastněných jmen se musí zákonitě každému milovníkovi starého poctivého hard rocku zvýšit tep. Co jméno, to pojem. Glenn Hughes si v sedmdesátých letech udělal obrovské renomé v řadách Deep Purple, bubeník Jason Bonham je nejen synem slavného opilce z Led Zeppelin, ale i velice respektovaným hráčem..
Když tak poslouchám už jedenácté sólové album bývalého kytaristy Guns n´Roses Izzyho Stradlina, je mi jasné, proč tento letos osmačtyřicetiletý umělec nemohl vydržet po boku svého dávného kamaráda z Indiany Axla Rose. Zatímco Axl za devatenáct let od rozchodu se svým někdejším skladatelským dvojčetem Stradlinem stihl vydat jen bombastickou „Chinese Democracy“, Izzy každý rok své příznivce oblažuje novinkovou deskou. Ale pozor, v tomhle případě neplatí, že by kvantita šla na úkor kvality...
Vždycky když přijedou Guns n´Roses, je to pořád ještě událost. Jejich jméno sice nesvítí už tak jasně, jako když se v roce 1992 objevili na Strahově poprvé, nemají Slashe, Izzyho Stradlina ani Duffa McKagana, ale pořád ještě tenhle fenomén táhne. Ten fakt se potvrdil i v pondělí 27. září, kdy Axl a jeho sedm nohsledů dorazili do O2 Aréna. Ta je čekala plná (ano, slovo "čekala" se v téhle reportáži bude skloňovat mnohem častěji, než je zdrávo)...
Když před jedenácti lety Zakk Wylde postavil kapelu Black Label Society a vydal desku „Sonic Brew“ bylo o senzaci postaráno. Nejenže navázal na odkaz Black Sabbath, smíchal ho se svými klasickými postupy, ale ještě všechno řádně zahustil moderním zvukem. Postupem času ale Black Label Society bledli. Čím více se dostávali k vrcholu oficiálního amerického žebříčku, tím více měkli a kvalita jejich desek šla pozvolnu dolů. Ovšem vždycky úroveň a vlastní tvář zůstala zachována...
Senilita není hezká věc. Obzvlášť když postihne rockového bouřliváka, který se ještě ke všemu zamiluje do, o generaci mladší, blondýny. A takové stařecké vrtochy máme možnost v případě
Ritchieho Blackmorea pozorovat už třináct let. Právě tehdy opustil své legendární Rainbow a spolu se svou budoucí manželkou Candice Night začal budovat romanticko-středověký projekt Blackmore´s Night. S první deskou „Shadow Of The Moon“ sklidil úspěch, ovšem už s následující „Under The Violet Moon“..
„Když letěl metal, byl Tommy metalista, když punkrock, byl zase pankáč a kdyby byl v kurzu hip-hop, bude hip-hopper,“ řekl kdysi na adresu svého spoluhráče z Mötley Crüe zpěvák Vince Neil. Samozřejmě tato slova můžeme přičíst na vrub ne zrovna vřelému přátelství mezi Vincem a Tommym Lee, ovšem když se nad nimi zamyslíme, zajistíme, že na nich něco je. Byl to totiž Tommy Lee, kdo v devadesátých letech (zejména po Neilově dočasném odchodu) měl v Mötley Crüe stále větší slovo..
Myslím, že je jen málo těch, kteří před čtyřmi lety unikli z doslechu hitu „Hard Rock Hallelujah“. Lordi tehdy prostě byli díky vítězství v Eurosongu v kurzu a zmíněná skladba je dostala tam, kam se ve svých začátcích nedovolili ani nahlédnout. Zástupy teenagerů po celé Evropě začaly tuto kapelu pěti finských příšer objevovat a zjistili, že „nějací“ Lordi existují už pěknou řádku let před albem „The Arocakalypse“ a že v podstatě tvoří podobnou hudbu, jaká je očarovala na singlu „Hard Rock Hallelujah“...
Treat znamenali v osmdesátých letech v určitých kruzích pojem. Podařilo se jim v druhé polovině dekády vydat několik opravdu zdařilých hitů jako „World Of Promises“, „Get You On The Run“, „Fallen Angel“ nebo „Outlaw“ (která v děsném podání západočeské kapely Vejce zaznívala i na vesnických tancovačkách). Úspěchu, který byl dopřán jejich severským krajanům Europe a TNT, ovšem nedocílili, i když se nedá říct, že by jejich hudba v porovnání s těmito kapelami byla výrazně horší. ..
K Manic Street Preachers jsem měl vždycky zvláštní vztah. Nijak zvlášť mě totiž nechytla první tři kritiky vyzdvihovaná alba „Generation Terrorists“, „Gold Against The Soul“ a „Holy Bible“, ale mnohem více se mi líbila jejich komerční stránka alb, která natočili poté, co za podivných okolností zmizel kytarista Richey James Edwards. Samozřejmě ne všude, na některých Manics předvedli jen svůj průměr (hlavně „Send Away The Tigers“ a „Journal For Plague Lovers“), jinde se vzepjali ke skutečně chytlavým výkonům..
Byl konec roku 2000, když deska „Hybrid Theory“ spustila doslova hudební revoluci, přivedla tehdy populární styl zvaný nu-metal do hitparád a přiblížila jej masovému publiku. Korn nebo Limp Bizkit sice slavili úspěchy, ovšem v porovnání s tím, co způsobili Linkin Park se najednou jejich sláva zdála být titěrná. „Hybrid Theory“ se stala bestsellerem, kterého se jen v Americe prodalo deset milionů kopií. Najednou věci jako „Crawlin´“, „One Step Closer“ nebo „In The End“ vyhrávaly skoro z každého bytu, ..
Jen co zaschl inkoust na recenzi k novým Murderdolls, je tu další deska pohrobků (?) Slipknot, a sice kapely zpěváka Coreyho Taylora a kytaristy Jima Roota – Stone Sour. Slipknot v mezičase oznámili, že si dávají pauzu do roku 2012 a čas jen ukáže, jestli tahle pauza nebude - vzhledem k úspěchům dosud bočních projektů a k odchodu basisty Paula Graye do věčných lovišť - trvalého rázu. Ale tyhle úvahy jsou zatím předčasné. Je tady rok 2010 a kapela Stone Sour předkládá svou třetí desku „Audio Secrecy“. ..
Je zajímavé sledovat hudební dráhu kalifornské čtveřice Papa Roach. Před deseti lety patřili spolu s Linkin Park k největším objevům melodičtějšího křídla nu-metalu. Natočili desku „Infest“, kterou singl „Last Resort“ dovedl k trojnásobné platině. Následující „Lovehatetragedy“ už zaznamenalo o poznání menší úspěch, ovšem se třetí nahrávkou „Getting Away With Murder“ se platinový lesk na chvíli vrátil. Spolu se třetí deskou ale definitivně Papa Roach unikli ze škatulky nu-metal a dnes je jejich hudba považována za vysoce ..
Jak to vypadá, Slipknot jsou dnes pro některé zásadní členy až na druhé koleji. Přestože jejich poslední deska „All Hope Is Gone“ se jako jediná dokázala dostat na první místo v oficiálním americkém žebříčku, dnes je ticho po pěšině. Zemřel basista Paul Gray, zpěvák Corey Taylor s úspěchem vede svou post-grungeovou kapelu Stone Sour a bubeník Joey Jordison obnovil spolu se zpěvákem a kytaristou Wednesday 13 kapelu Murderdolls. Ta působila v letech 2002 až 2004, kdy vydala úspěšnou desku „Beyond The Valley Of The Murderdolls“...
Kytarista Michael Amott je skutečně renesanční člověk. Ve svých čtyřiceti letech může být právem řazen mezi takové osobnosti rockové kytary, jako je třeba Dave Mustaine, Kirk Hammett, Michael Schenker, Slash či dokonce Ritchie Blackmore nebo Jimmy Page. Amott toho totiž pro rockovou hudbu udělal mnoho. Když si odmyslíme dřevní (tedy spíše hrobní) začátky v Carnage, jeho první výrazný otisk můžeme najít na deskách
„Necroticism: Descanting The Insalubrious“ a „Heartwork“..
Hlavní otázka zní: Kdo dnes potřebuje grungeovou desku jako z roku 1992? Čest výjimce Alice In Chains, kteří loni přispěchali s výtečnou „Black Gives Way To Blue“. Ale co ti další? V souvislosti s Pearl Jam se dnes o grunge už snad vůbec mluvit nedá, Stone Temple Pilots vydali vcelka příjemnou poprockovou kolekci, Soundgarden zatím čekají na vývoj situace na trhu a Nirvana je už šestnáct let víte kde. A pak jsou tady ještě Hole, kde z původní sestavy zbyla jen principálka Courtney Love. ..
Dávno, dávno tomu, co jsme měli naposledy možnost poslouchat nějaký nový výtvor Accept. Za těch čtrnáct let od poslední desky „Predator“ uteklo v řekách mnoho vody a rocková scéna se několikrát změnila k nepoznání. Poté, co ji skoro pohřbil nejprve grunge a potom elektronická a taneční hudba, vstala s nu-metalovými kapelami jako Fénix z popela. Znovu spolu s nástupem kytar na počátku desetiletí se začaly vracet na scénu také prachem dávno zapadané legendy. I když to ještě před pár lety vypadalo..
Další kapela, která koncem osmdesátých let slavila alespoň lokální úspěchy v amerických klubech, se nyní prostřednictvím firmy Eonian Records dostává na pulty obchodů. Jak jsem už psal v recenzi na Gynger Lynn, firma se soustřeďuje právě na tyto, v našich končinách prakticky neznámé, kapely, což je na jednu stranu činnost záslužná (a kterou ocení hlavně sběratelé), ovšem jak už to v takových případech bývá, jedná se o desky, které sotva dosáhnou průměrné úrovně. Když už se najde nějaká dobrá píseň, chybí dobrý zvuk.
..
Deathmetalisté si jistě pamatují na zděšení, když jeden z jejich bohů, bubeník Entombed Nicke Andersson v devadesátých letech opustil svou domovskou kapelu a postavil prostěrockn´rollové The Hellacopters. Kapelu, která čerpala ze zvuku Kiss sedmdesátých letech, ždímala odkaz Alice Coopera, jen občas metalově a punkově zazlobila a pošilhávala po psychedelii let šedesátých. Postupem času se The Hellacopters stali pojmem v oblíbenosti (zejména ve Skandinávii) překonali Anderssonovi ..
Jméno Johna Noruma snad není třeba představovat. Kytarista, který na sebe upozornil nejen svou ekvilibrisitickou hrou, ovšem není jen ten člověk, který v roce 1986 nahrál „The Final Countdown“. Je to také po léta úspěšný sólový umělec, jehož desky se tak diametrálně liší od zmíněného megahitu jeho domovských Europe. Je to člověk, který v minulosti spolupracoval s takovými veličinami jako je Glenn Hughes (ex-Deep Purple), Peter Baltes (Accept), Mikkey Dee (Motörhead) či Simon Wright (ex-AC/DC, Dio)...
Nebudeme si nic zastírat. Vždycky když vyjde nová deska Iron Maiden, je to pořád ještě událost. Samozřejmě Maiden-mánie jako v dobách „Powerslave“ nebo „Seventh Son Of A Seventh Son“ je už dávno pryč, ovšem Železná panna si (tedy kromě Judas Priest a Def Leppard) jako jediná z Nové vlny britského heavy metalu udržela svůj standart do dneška. Samozřejmě nové desky nedosahují kvalitou slavných děl z osmdesátých let a na hudební scénu nemají takový dopad, ale přece jen se jedná o díla, ..
Abych pravdu řekl, nějak mi úmysl firmy Eonian Records tahat z klobouku jednu práchnivějící mrtvolu zajíce za druhou, uniká. Zdá se, že se tahle firma specializuje na vydávání dvacet let starých nahrávek, které spíše působí jako demosnímky. Samozřejmě se jedná o sběratelské rarity, ovšem z pohledu dnešního hudebního trhu ani jedna z jejich nahrávek nemůžu obstát. Vydali vcelku obstojnou Shake City (s ex-zpěvákem Warrant Adamem Shorem) nebo o trochu horší album Sgt. Roxx či docela špatnou desku kopíráků Mötley Crüe, kapely Felony...
Je to k nevíře, ale je to už dvacet let, co svět přišel o jednu z nejzásadnějších ikon punkové scény sedmdesátých, respektive post-punk-gotické scény let osmdesátých. O Stiva Batorse. Ten za dosud pořádně nevysvětlených událostí zahynul v pařížských ulicích, kdy skočil pod kola jednomu z taxikářů. Bators zemřel krátce poté, co si prohlédl hrob jednoho ze svých největších idolů – Jima Morrisona. S ním toho měl společného mnohé. Ať už nezřízený způsob života, kdy se rozhodně nezříkal alkoholu či drog, tak způsob vyjadřování,
..
Déšť, déšť a zase déšť. Přesně takhle by se dal stručně charakterizovat sedmnáctý ročník dnes již kultovního festivalu Czech Rock Block, který se každoročně koná na Velké louce v Plasích. Přestože počasí bylo skutečně takové, že by člověk ani psa nevyhnal, lidí se ze svých domovů dobrovolně vyhnalo vcelku dost. I když samozřejmě návštěvnost vinou rozmarů přírody pravděpodobně nedosáhla čísel z předchozích let, lidí se nakonec sešlo přes dva tisíce. A většině déšť, který po celý hlavní den skrápěl jejich těla, vůbec nevadil.
..
Někdy mi to připadá, že jsou na světě jen dva druhy kapel. Ty, které čerpají (někdo by řekl i kopírují) z hudby AC/DC a pak ty ostatní. Američtí Jackyl samozřejmě už od svých počátků patří do té první kategorie. A proto není náhodou, že na jejich dvou albech hostoval samotný Brian Johnson. Ani dvacet let od svého založení se Jackyl nezměnili. Stále je tlačí dopředu angusovské riffy a hlas Jesseho Jamese Dupreeho, který je v jistých polohách jasným klonem Bona Scotta. Čili, pokud máte rádi AC/DC, bude se vám dobře ..
Na Glenna Danziga se už skoro zapomnělo. Šest let nevydal žádnou desku, a předtím stejně jeho několik děl stálo leda tak za pendrek. Od konce června je ale všechno jinak. Vyšlo totiž album „Deth Red Sabaoth“ a s ním je v plné parádě zpět také druhdy vokalista horror-punkových The Misfits. Bez zbytečných experimentů, které zaneřádili jeho desky z druhé poloviny devadesátých let, ale pěkně tak, jak jej znají fanoušci z prvních čtyř desek jeho sólové formace Danzig. Navíc kytara Tommyho..
Tak jsem si myslel, že to kalifornští Y&T po nevydařené desce „Endangered Species“ zabalili. Ono skoro taky ano, protože třináct let nic nevydali, v sestavě zbyl jen frontman Dave Meniketti a jeho druhý hudební rozměr, basista Phil Kennemore. Těch třináct let Y&T vyplnili různými kompilacemi a živáky, které víceméně své opodstatnění postrádali. Hnidopich by poznamenal, že po těch letech, co Y&T existují, a po minimálních změnách ve svém výrazu, postrádají opodstatnění i oni sami. Jenže to..
Po poslechu desky „Round Trip“, kterou má na svědomí americký zpěvák Tony Harnell, se ptám: Kdo potřebuje tuhle desku? Už jen pohled na soupis skladeb řekne, že Harnell nepřichází s ničím novým, ale pouze recykluje skladby, které nazpíval v řadách svých kapel T.N.T. a Westworld. Nejedná se o totožné nebo jako vejce vejci si podobné verze, ale o jejich akustické úpravy, kterým dominuje právě Harnellův čarokrásný hlas (jeden z nejosobitějších a nejlepších zpěváků rockové scény). To je ale všechno. ..
Koncem devadesátých let to vypadalo, že s rockovou muzikou je definitivní konec. Druhdy vlivné kapely se rozpadaly jedna za druhou a ty co zbyly se plácaly na úbytě posluchačského zájmu. Začaly honit módní trendy nebo jim prostě došly nápady a desky, které vydaly, nestály jednoduše za nic. Rockový fanoušek si určitě pamatuje, jak se těšil třeba na nové album Mötley Crüe po reunionu s Vincem Neilem a místo toho dostal elektronickou splácaninu „Generation Swine“ , jak Warrant drze vydali ..
V osmdesátých letech, když nastoupil do rozběhlého Vitacitu, působil kytarista Miloš Doležal jako zjevení na české scéně. Spolu s Ladislavem Křížkem tehdy vytvořili duet, který byl srovnatelný se západoevropskou produkcí. Spojení ovšem nevydrželo a každý si šel svou cestou. Doležal zůstal věrný Vitacitu (i když dnes to vypadá zcela obráceně) a s ním natočil výbornou desku „Vzhůru přes oceán“. Pak se skutečně sebral a vzal to přes oceán, aby si do Čech přivezl zručného kytaristu Mannic Distortion Guy Mann-Dudea..
Mám rád Def Leppard. Velice rád si poslechnu i The Quireboys. Uznávám Iana Huntera a jeho Mott The Hoople, protože jejich hudba byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vcelku revoluční. Co ale nemám rád a co mě, kurva, pořádně sere, jsou alba, kde různí interpreti přehrávají staré skladby a jen si přihřívají polívčičku na cizí slávě. I když vokalistu Leppards Joea Elliotta člověk snad (s jeho miliony na kontě) nemůže podezírat z vypočítavosti a vidiny snadného výdělku (i když kdo ví..
Pokud by se letos sestavoval žebříček těch nejsilnějších osobností rockové scény, já osobně bych hlasoval pro frontmana losangeleských Poison Breta Michaelse. A to vůbec ne proto, že se mu podařilo natočit pravděpodobně nejsilnější sólové album, které si to zamířilo k vrcholům žebříčků, ale proto, že takovou desku dokázal dodělat i přes své velice podlomené zdraví. O Michaelsovi je známo, že už od dětství trpí cukrovkou (což mu v době největší slávy Poison nebránilo v tom, že chlastal jako carský důstojník)..
Začali to v roce 1993 Guns n´Roses, když vydali album coververzí „The Spaghetti Incident?“ a od té doby, jako kdyby se s deskami plnými coverů roztrhl pytel. Helloween, Def Leppard, Six Feet Under, Vince Neil a teď L.A. Guns. A dokonce už podruhé. Poprvé před pěti lety vydali desku „Rips The Covers Off“, která obsahovala spíše klasiky ze sedmdesátých let. U „Covered In Guns“ tomu není jinak, ovšem dojde i na některá překvapení. Vesměs se ale jedná o věci, které parta kolem charismatického, ovšem lehce..
Ladislav Křížek je bezesporu zajímavou personou české hudební scény. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy stál na vrcholu, byl idolem všech rockových fanoušků. Přesně těch, kteří jej o pár let později zatracovali, když udělal popový projekt Damiens. Pak se zcela stáhl do ústraní a před třemi lety znovu vyběhl na scénu v barvách znovuobnoveného Kreysonu, své nejslavnější štace. V současné době ke Kreysonu přibyl ještě Vitacit, kde Křížek působil v polovině osmdesátých let. ..
Abych řekl pravdu, o Enuff Z´Nuff jsem naposledy slyšel, když ve třiadevadesátém vydali svou třetí desku „Animal With Human Intelligence“ a potom bubeník Vikki Foxx zamířil do řad doprovodné kapely Vince Neila (Mötley Crüe). Jenže oni to nevzdali a dnes vydávají už dvanácté album. Z původní sestavy zbyl pouze zpěvák a kytarista Donnie Vie a basista Chip Z´Nuff, Vikki Foxx se do řad kapely už nevrátil a sólový kytarista Derek Frigo před šesti lety podlehl drogové závislosti. Bitvu s rakovinou prohrál v roce 2007..
Jako protipól zde můžeme najít například praštěnou „U.S. 41“, což není nic jiného než jen hloupý popěvek snad i pocházející z doby války Severu proti Jihu. „U.S. 41“ je zaplaťbůh jediným přehmatem, který na „Mojo“ můžeme najít. Jinak se jedná o čistou klasiku Toma Pettyho. Oproti minulým počinům se teď Petty nechal více inspirovat sedmdesátými lety, což je slyšet především v tvrdších věcech jako „Candy“ nebo „High In The Morning“ (ten začátek, ten jako kdyby vypadl z repertoáru The Clash)...
Italští cyber punk rockeři Dope Stars Inc. se po necelém roce už za pár dní vrátí do Česka. Po úspěšném koncertu v pražském Abatonu, kde si zamilovali české publikum, zahrají 3. července na festivalu Basinfirefest ve Spáleném Poříčí. Pětice muzikantů z různých koutů Itálie mixuje rock, punk, metal i taneční rytmy. Více o této zajímavé kapele prozradil její frontman Victor Love...
Ani v osmdesátých letech nebyla americká pětice Keel bůhvíjakou jasně zářící hvězdou na rockovém nebi. Jejich nejúspěšnější album „The Final Frontier“ (1986) to dotáhlo pouze na třiapadesátou pozici amerického žebříčku a o nějakých zlatých či dokonce platinových oceněních si formace kolem zpěváka Rona Keela a kytaristy Marca Ferrariho mohla nechat jen zdát. Keel vždycky platili za zručné muzikanty ovládající své řemeslo. Na hity tu byly jiné kapely. Keel byli spíš ti dělníci, kterým se párkrát podařilo dostat..
První poslech. Ten Ozzy se asi zbláznil. Vyčnívá jedna jediná skladba a to singlovka „Let Me Hear You Scream“. Zbytek jen šeď průměru, naprostá vata. Poslech druhý. Ona třeba „Time“ není špatná. A „Let It Die“ taky ne. Prostě „Scream“ je deska, které musíte dát víc poslechů. Pokud ji odsoudíte po prvním, tak se připravíte o celkem slušnou muziku. Pokud jí dáte šanci, tak je možné, že na ní objevíte skutečné perly. A nakonec i zapomenete na to, že v sestavě chybí charakteristický, i když v poslední době invenčně vyčpělý Zakk Wylde. ..
Když jsem je viděl naposledy naživo, jako kdyby se této slovenské trojici ztrácela síla. Vystoupení bylo bez nápadu, bez energie a Maťo Ďurinda mi připadal, že je ze všeho otrávený a nemá chuť do další tvorby. Najednou je tady deska „Svet v ohrození“. Přistupoval jsem k ní s despektem. Zvláště potom, co jsem slyšel alba svých tuzemských hrdinů z osmdesátých let, která mě víceméně zklamala. Tak co tedy, dokáže se Tublatanka aspoň přiblížit k takovým peckám jako "Skúsime to cez vesmír",..
Jen pouhý pohled na seznam skladeb způsobí mírné zklamání. Patnáct let od poslední sólovky přichází totiž frontman Mötley Crüe Vince Neil s kolekcí "Tattoos & Tequila", která ovšem z autorského materiálu obsahuje pouze dvě skladby. Zbytek jsou coververze, pravděpodobně Neilových oblíbených kapel. Najdete zde věci od Cheap Trick, Aerosmith, Sweet, Sex Pistols či Creedence Clearwater Revival. Já vím, Neil nikdy nebyl nijak pilný skladatel, na deskách Mötley Crüe vždycky přenechával tuto práci basistovi Nikkimu Sixxovi. ..
„Chtěli jsme se vymanit z toho srovnávání s Arakainem.“ Povídá mi zpěvák Vasil Koban, když mi dával druhé CD jeho kapely Maelström, které nese název „Prach“. Srovnání s Arakainem je samozřejmě bude provázet i po poslechu „Prachu“, ale rozhodně méně, než po emisi předchozího CD „Miss Parazit“. Ono vlastně tohle srovnávání je dáno podobným hudebním stylem, ale hlavně kvůli podobnému vokálu, kterým disponuje Vasil Koban i Honza Toužimský...
Už od doby, kdy jsem Mikea Trampa slyšel zpívat největší hit jeho domovských White Lion „When The Children Cry“, mám pro tohoto Dáno-Američana slabost. Osobně ho řadím mezi jednoho z nejosobitějších hlasů světa. Stručně a jasně, s takovýmhle hlasem se prostě nedá dělat blbá muzika. A když si k tomu člověk připočte i Trampův skladatelský talent a čich na vynikající melodie, nemůže „The Rock n´Roll Circuz“ být špatná deska. A ejhle! Ona taky rozhodně špatná není. Jen jede v už známých kolejích, bez špetky progrese. ..
Tak tady se zastavil čas. Pretty Maids nikdy nepatřili mezi bůhvíjaké inovátory, stále si tlačili ten svůj metalický rock s příchutí hitparádových ambic a nejinak tomu je i u novinky „Pandemonium“, která se na trhu objevuje čtyři roky po předchozí „Wake Up To The Real World“. Právě po této desce Pretty Maids avizovali návrat ke kořenům (od kterých se podle mě nikdy neodklonili). Řeknu to prostě, „Pandemonium“ je jako kdyby vypadlo z osmdesátých let, potažmo začátku devadesátých let...
Co byste asi tak čekali od Katapultu v roce 2010? Nějakou progresi, nebo nedejbože muzikantský um? To byste tedy byli pěkně vedle. Katapult v roce 2010 je zdánlivě stejný, jako v roce 1975. Jen tehdejší atmosféra chybí, s přibývajícími lety ubývá v Říhově hrdle i tak nevelký hlasový rozsah a prsty se mu asi klepou, protože jeho kytarový výkon je skutečně hodně podprůměrný. Já vím, strefovat se do hráčského umění Oldy Říhy patřilo vždycky ke kratochvílím většiny novinářů, jenže ona je to bohužel pravda. ..
Jméno Chrise Laneyho asi široké rockové obci toho moc neřekne. Fajnšmekři ale vědí své. Přestože Laney vydává své debutové album až v těchto dnech, na scéně se pohybuje už od osmdesátých let. Objevil se třeba v kapele Randy´s Piper Animal, kterou vede bývalý hráč W.A.S.P. Randy Piper, nebo v sestavě Zan Clan. Tu má na svědomí ex-vokalista Shotgun Messiah Zinny J. San. Mnohem větší kus práce ale Chris Laney udělal na poli skladatelském a producentském. Spolupracoval s kdekým. Od Europe, Crazy Lixx..
Glam rocku se teď ve Skandinávii daří, o tom není pochyb. A jak to vždy bývá u masových hnutí, jsou kapely, které stojí na špici žánru a pak ty, co se vezou. A těch druhých je samozřejmě mnohem víc. A, nemůžu si pomoci, patří k nim i Reckless Love. Tím ale není řečeno, že by to byla špatná kapela. Jen prostě má smůlu, protože k debutové desce se dopracovala až po deseti letech hraní. A to už ji předběhli skoro všichni, kdo mají v daném žánru v současné době co říct. Reckless Love tedy vydali ..
V osmdesátých letech jsem měl Citron hodně rád. Tahle kapela mě de facto provázela celé dětství. V té době jsem hltal jak „Plni energie“, tak „Radegasta“ a dokonce i „Vypusťte psy“. Takže novinka (po dlouhých osmnácti letech od poslední řadovky) by měla fungovat jako takové zavzpomínání na časy dávno minulé. Funguje jen místy. Tytam jsou doby titánského „Radegasta“ opírajícího se o slovanskou mytologii, pryč jsou i časy, kdy deska „Vypusťte psy“ šokovala svou chladnou, až mrazivou atmosférou. „Bigbítový pánbů“ ..
Když se rozpadne kapela, ještě ke všemu tak kultovní, jako byli Hanoi Rocks, vždycky se na trhu vyrojí různé výběry a kompilace. Některé absolutně nesmyslné, jiné představující skutečnou sběratelskou hodnotu. A do té druhé kategorie patří i kolekce „Ripped Off – Odd Tracks And Demos“. Tady si skutečný fanoušek finských glamrockových cikánů přijde na své. Nejedná se totiž o žádný výběr, který by jen chronologicky mapoval kariéru kapely, ale o skutečné lahůdky, které nebyly ke slyšení na žádném řadovém albu...
Jméno kytaristy Brenta Muscata není rockovému světu neznámé. Už jen proto, že se tenhle muž koncem osmdesátých let podílel lví měrou na úspěchu Faster Pussycat a posléze, když v roce 2000 se zase měnili kytarové posty u L.A. Guns, Muscat ochotně vypomohl při turné. A když se v roce 2005 definitivně rozešel se zpěvákem Taimem Downem (ten prosazoval stále industriálnější podobu Faster Pussycat), jal se založit kapelu Sin City Sinners. Zprvu jen kamarádský projekt hrající coververze, při kterých se vedle hlavní ..
Tahle deska byla buď a nebo. Buď bude dobrá nebo bude špatná. V případě druhé alternativy by to znamenalo konec kariéry téhle Krysí party. A zaplaťpánbůh, žádný pohřeb se nekoná. Právě naopak. „Infestation“ je totiž oslavou hudby, oslavou radosti ze života. Dá se říct, že tahle kolekce, se kterou se Ratt vytáhli po dlouhých jedenácti letech, má v sobě to nejlepší z jejich dlouhé kariéry...
Trochu mám s touhle deskou problém. Ostatně stejně jako s dalšími alby, na kterých měl tenhle kytarista hlavní slovo. Vždy jsem totiž Slashe bral jako vynikajícího kytaristu, ovšem pouze jen průměrného skladatele. A na tom nic nemění ani jeho sólová prvotina. Je tu naprosto precizní kytarová práce, vynikající sóla, plejáda hvězdných hostů a celkově skvělé hudební výkony všech zúčastněných. Ovšem opět tomu chybí nějaká ta přidaná hodnota, to NĚCO, co udělalo z „Appetite For Destruction“ generační výpověď ..
Jak tak sleduji vkus redakčních kolegů, tak je jasné, že moje top desítka bude asi jednoznačně vyčnívat. Ale co. Nebylo to jednoduché sestavit žebříček deseti alb odcházející dekády, i když o prvním místě jsem měl už dopředu jasno. Už jen proto, že ta deska vůbec vyšla a hlavně proto, co na ní je. Možná jsem nekritickým fanouškem Guns, ale pro mě je tahle věc skutečně dobrá.....
Kdyby Bruce Kulick nehrál v letech 1985 až 1996 v Kiss, těžko by vydával sólovku s takovým humbukem. A těžko by na ní hostovala taková jména jako Gene Simmons (Kiss), John Corabi (ex-Mötley Crüe), Tobias Sammet (Edguy) nebo Steve Lukather (Toto). Bruce Kulick je bezesporu vynikající kytarista. Ovládá techniku o jaké se Paulu Stanleymu či Ace Frehleyovi může jen zdát. Jenže narozdíl od nich mu chybí jedna věc. Opravdový kompoziční talent. Ta věc, se kterou by mohl napsat hity jako „Crazy Crazy Nights“ nebo „Forever“...
Izzy Stradlin dávno už nic neřeší. Z doby, kdy působil jako kytarista a hlavní skladatel v Guns n´Roses, mu jdou na konto stále velice tučné tantiémy a proto si může dovolit nahrávat desky jen tak pro sebe. Takové, které jej ukazují v celé své nahotě, odhalují jeho skladatelský talent a absolutně neřeší, jestli si je poslechne deset milionů posluchačů nebo jen pouhých deset. Přestože Stradlin má možná ze všech členů původních Guns nejvíce vystaráno (podobně na tom je snad jen Axl Rose), zůstává z původní sestavy GN´R hudebně nejvíce činný
..
I když poslední desku této švédské pětice „Last Look At Eden“ považuji za nepříliš vydařenou, na pražský koncert jsem se přece jen vydal. A to hned ze dvou důvodů. Samozřejmě, staré věci, ale i skladby ze „Secret Society“ mám pořád hodně rád a za druhé jsem chtěl slyšet, jak nabubřelé a notně pompézní věci z poslední desky zazní naživo.
Popravdě řečeno, nikdy jsem dost dobře nerozuměl tomu, proč se z Black Crowes stali takové hvězdy. Inu, v Moskvě jsem nebyl, šedesát mi taky není, tak proč bych ausgerechnet měl všemu rozumět. Jen se mi prostě nikdy nijak zvlášť nelíbili. Bral jsem je jako takové slabší The Quireboys. A novinka „Before The Frost...Until The Freeze“ můj názor změnit nemůže. Už jen proto, že Black Crowes pokračují dál ve svých kolejích. Jejich hudba se sice příjemně poslouchá, ale chybí mi tam osobitý zpěv, jako má třeba ten Spike z Quireboys..
Ať je někdo fanoušek Master´s Hammer nebo ne, jedno je jasné. Jejich loňský návrat se stal jednou z největších událostí loňského roku na tuzemské scéně. V současné době ale nikdo nedokáže říct, zda se jedná jen o ojedinělý výkřik nebo Master´s Hammer stojí na počátku své druhé etapy. A neví to ani vůdčí postava kapely - zpěvák a kytarista Franta Štorm. Člověk, který se léta věnuje vytváření nových písem, grafice a v současné době znovu zase hudbě. Člověk, který má velice svébytné názory, se kterými se s vámi ..
UPOZORNĚNÍ: Tenhle článek nemá s hudbou vůbec nic společného!
Vyšel „Ritual“. Okamžitě se začal šplhat po žebříčku hitparád k vrcholu a tak nebylo divu, že se Master´s Hammer objevovali na veřejnoprávní televizi vedle Janka Ledeckého, Karla Gotta nebo Helenky Vondráčkové (pche!). Začaly chodit nabídky na koncerty... Štorm a jeho banda je stále odmítali a všechny promotéry chtěli okamžitě napíchnout na žhavé pekelníkovy vidle. Aby také ne. Byli si moc dobře vědomi, že sílu studiové produkce nikdy nejsou sto předvést naživo a Štorm posléze přiznal: „Pravdou je, že většina z nás skoro vůbec..
Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žil jeden král a ten měl tři syny. Ten král se jmenoval Rock n´roll a jeho synové Bill Haley, B. B. King a Chuck Berry. A všichni tři dělali jménu svého otce čest a světu ukázali, jak to přesně jejich tatík myslel. Inu, vzhlédl se v nich jednou také jeden skotský výrostek, který se pyšnil jménem Angus Young a po jejich vzoru vzal do ruky kytaru, aby se svým bratrem a dalšími třemi asociálními typy založil v Austrálii začátkem sedmdesátých let kapelu AC/DC a posléze s ní dobyl svět...
Overkill jsem považoval za dobrou thrashovou kapelu. Považoval je ale čas minulý. Od desky „Horrorscope“ se totiž začali kazit jako ovoce po datu spotřeby. Začali chrlit jednu desku za druhou a každá z nich se ani neodvážila pohlédnout po takových klenotech jako je „Feel The Fire“, „Taking Over“ nebo „The Years Of Decay“. Až na jednu výjimku. A tou je právě novinková „Ironbound“. Tytam jsou časy alb „Necroshine“, "ReliXIV" (snad nejhorší deska Overkill vůbec) nebo „Bloodletting“, kdy se Overkill po vzoru Testament ..
Sledovat kariéru pražských Master´s Hammer je opravdu zajímavé. Je úplně jedno, jestli posloucháte čistokrevný black metal nebo obyčejný rock, o Master´s Hammer jste už určitě slyšeli. Je to totiž jediný český hudební produkt, ovšem společně s Karlem Gottem, který si pozici kultu vybojoval i v Americe. A přitom tahle kapela naživo vystupovala jen párkrát (většinou to skončilo fiaskem), vydala hloupou elektronickou desku předělaných lidových písní a pak čtrnáct let mlčela. Tomu už se říká kult. Teď vydali „Mantras“ ..
Ruku na srdce, potřebujeme dneska hudbu, která nejen muzikálně ale i zvukově čerpá z prvních dvou desek Mötley Crüe? Obzvlášť, když Crüe jsou dnes již dávno jinde, se svým „Saints Of Los Angeles“, mílovými kroky vzdáleni začátku osmdesátých let, kdy „řvali na ďábla“. Felony jsou asi jiného názoru a pustili do světa desku „Helltown Hotel“, která zní jako kdyby byla odpad z natáčení „Too Fast For Love“ z roku 1981, asi nevěda, že se píše letopočet o osmadvacet let vyšší...
American Sixgun nepřinášejí sice zhola nic nového, ale v záplavě rockových desek poslední doby působí svěžím dojmem. Čerpají z odkazu sedmdesátých let, ale mají moderní zvuk, který je ovlivněný špínou Motörhead a The Almighty, ale místy i depresivním nádechem Alice In Chains. American Sixgun na to jdou fikaně. Nejprve na posluchače vybalí údernou rockovou vypalovačku, na kterou navážou silný refrén, že jim skutečně uvěříte, že ten rock n´roll mají v krvi...
Kdeže loňské sněhy jsou a kdeže jsou Dare, elektrizující a rockově pulzující, jak jsme je znali z desky „Blood From Stone“. Čas oponou trhnul a Dare, shromážděni kolem bývalého klávesisty Thin Lizzy, Darrena Whartona, vyměnili ostré kytary a hity jako „We Don´t Need A Reason“ či „Surrender“ za pomalé songy, kde prim hrají Whartonovy klávesy a akustická kytara. Dnešní Dare jsou starší, přemýšlivější a svým způsobem rozhodně vyspělejší. Leccos už naznačovaly jejich alba, která vyšla po comebacku v roce 1997..
Na začátku devadesátých let Sgt. Roxx díru do světa neudělali. Možná proto, že jim nepřála doba, možná proto, že se svým vzorům, Mötley Crüe a Poison, nemohli ani náhodou vyrovnat. Dnes jsou tady Sgt. Roxx znovu. A těm Mötley Crüe a Poison se stále vyrovnat nemohou. Mají sice pár dobrých melodických nápadů, několik slušných skladeb, dobrého zpěváka (hlasově je nejblíže asi zesnulému Kevinu DuBrowovi z Quiet Riot), ale nemají žádnou přidanou hodnotu, která by je mezi hvězdy vykopla...
Tak tahle by zněli Aerosmith, kdybych poroučel já. To je asi hlavní motto nové sólové desky druhé poloviny Toxic Twins (tu první v současné době opravdu spíše zajímají toxické látky než hudba). A podle toho album „Have Guitar Will Travel“ také zní. Samozřejmě se jedná o rock, který se opírá o tradice amerického rhythm n´blues, funky a místy i country. Zaslechnete také názvuky psychedelie. Vše je ale podřízeno Perryho hravé kytaře..
Je málo desek, které jsou vyjímečné jako „All Those Strangers“ od Vain. Tohle album totiž celých osmnáct let leželo na dně archivů, aby konečně koncem roku 2009 spatřilo světlo světa. Jaký bude mít teď dopad, to se neodvážím odhadnout. „All Those Strangers“ totiž nese všechny atributy doby svého vzniku, tedy počátku devadesátých let. Má všechny klady a zápory. Jedno se jí ale upřít nedá. I po těch letech je většina z jedenácti skladeb, které obsahuje, poslouchatelných..
Co se stane, když se rychlostí světla srazí Queens Of The Stone Age, Led Zeppelin a Foo Fighters? Vznikne nová supernova Them Crooked Vultures. Možná jen další superskupina, která rychle zazáří a ještě rychleji pohasne. Možná ale také dlouhodobější projekt muzikantů, kteří ví, zač je toho loket a jež za to ještě umí pořádně vzít. Them Crooked Vultures je spojení třech velice známých osobností: ..
Když se řekne jméno zpěváka Wednesday 13 (vlastním jménem Joseph Poole), každému se vybaví především stejnojmenná horror punková kapela inspirovaná Misfits nebo jeho předchozí štace Murderdolls. Wednesday 13 je ale muž mnohem více tváří a debutová deska „Casualties And Tragedies“ od jeho zbrusu nové kapely Gunfire 76 odhaluje tu další, dosud zcela nepoznanou. Album je totiž až po okraj napěchováno vysokooktanovým glam metalem. Ani Wednesday 13 nezpívá tak jak jej fanoušci znají z předchozích kapel. ..
Reklamní slogany hlásají: Peep Show – skotská odpověď na Crashdïet. Kéž by to tak byla pravda. Bohužel, skutečnost je taková, že Peep Show mají ke Crashdïet ještě pěkně daleko a pokud jejich úrovně někdy dosáhnou, čeká je ještě pěkně dlouhá cesta. „Out For Blood“ je zatím jen průměrná nahrávka kapely, která možná má ambice stát se rockovou hvězdou. Ale u těch ambicí to zůstalo...
Chtělo by se říct, další zbytečná deska. Ono to ve skutečnosti tak je. Cinderellu skutečně moc nechápu. V době, kdy zase plní stadiony, pravděpodobně nemají nutkání přinést něco nového, co by se ctí navázalo na patnáct let starou poslední desku „Still Climbling“. Vím, porážka nechutná zrovna příjemně a po multiplatinových deskách byla prodejnost „Still Climbling“ skutečně tristní. A tak místo novinky ..
Panečku, to je jízda. Tihle staří prdi ze sebe konečně něco vymáčkli. Něco poctivě rockového. Přesně to, co chybělo comebackové desce „Power And The Glory Hole“, splňuje novinkové živé album „Front Row For The Donkey Show“. Čili poctivý rockový zápřah, živelnost a tah na bránu, tedy to, co nepostrádali před dvaceti lety, ale průběhem času, působení drog, alkoholu a Downeho lásky k industriálu ztratili..
Star Rats se vlastně moc neliší od současných severských kapel, které se prezentují stylem zvaným sleaze rock. Jsou určitě tvrdší než třeba Babylon Bombs, více sprostější než Vains Of Jenna, ale zase méně práskavější než Hardcore Superstar. Pořád ale hrají hudbu, která má hlavu a patu, přestože z ní testosteron stříká na míle daleko.
Tak se konečně tihle křesťanští rockeři sebrali. Po velmi nevydařeném albu „Reborn“, které spíše než vymazlenou comebackovou desku připomínalo sbírku garážových demosnímků, si Stryper napravují reputaci. S deskou „Murder By Pride“ sice už nikdy nedosáhnou platinových vrcholů jako se slavnými alby „Soldier Under Command“ a „To Hell With The Devil“, ale co do kvality se právě zmíněným vrcholům žlutočerné party vyrovná..
Tahle deska je buď geniální, nebo je to absolutní hovadina. Jen záleží, jak se na to díváte. Jedno ale „Venkovské operettě“ nemůže upřít vůbec nikdo. Je to absolutní kult. A to ještě dřív, než stačila vůbec vyjít. I kdyby na ní bylo satanvíco. A ono TO, co na ní je, až tak strašné není. Musíte k tomu ale přistupovat jako k absolutní recesi, o čemž vlastně celá kariéra Master´s Hammer byla. Z poloviny se kapela vrací tam, kde byla skoro před dvaceti lety..
Tohle snad ani nebude klasická recenze. Bude to spíše taková přemýšlivá glosa nad stárnutím Metalového Boha. Nad jeho senilitou a místy až nesoudností.
S touhle deskou mám trochu problém. Mám velice rád hlasy obou zpěváků, jak Davyho Vaina (toho víc), tak i Davida Readmana. Uznávám techniku zpěvačky Lany Lane. Jenže co je to platné, když se podařilo napsat jen pár skladeb, které skutečně chytí svou melodičností a nápadem. Navíc se nemůžu zbavit dojmu, že Readman neměl při natáčení desky své dny. Tytam je rozsah, který prezentoval na posledních deskách Pink Cream 69. Místy se ..
Ruku na srdce, Quireboys byli vždycky především rocková kapela. Nikdy ale neměli problém do své hudby importovat jiné hudební nástroje jako harmonika, housle nebo piáno. To je vždycky, samozřejmě s krajany Dogs D´Amour, odlišovalo od zbytku britské scény. Ne nadarmo je pod svá křídla vzala Sharon Osbourne a Quireboys se jí koncem osmdesátých let odvděčili obrovským úspěchem debutového alba "A Bit Of What You Fancy". Pak se ale rozpadli. A už nikdy se do takové formy jako byli zamlada nedostali...
Pamatujete ještě na Steeviho Jaimze? Toho mizerného zpěváka, který před dvaadvaceti lety nazpíval nevýraznou debutovou desku welšských uřvaných glamrockerů Tigertailz? Tak právě tenhle zpěvák je znovu zpátky na scéně s autobiografickou deskou „My Private Hell“. A za tu dobu, co odešel od Tigertailz se toho změnilo mnoho. Zejména Jaimzův pěvecký výraz. Jeho hlas dospěl, nedere se do ..
Měl to být večer ve stylu panického strachu z pavouků. Byl to ale večer, který nejednou vyloudil úsměv na tváři. Chvílemi pobavený, chvílemi soucitný. Dobře, možná jsem od toho čekal moc, možná jsem se neuměl vcítit do atmosféry sedmdesátých let. Řeč je o plzeňském koncertě Alice Coopera.
Kdeže jsou časy, kdy Skandinávie patřila deathu a blacku. Dorostla nová generace fanoušků a muzikantů, kterým blekotání o smrti a Satanovi moc neimponuje. Na prvním místě je zábava a vztyčený prostředníček. A přesně tímto mottem se řídí i další z nekončící řady nových hairmetalových kapel, které dnes chrlí Švédsko, Finsko i Norsko. Jmenují se Babylon Bombs a právě vydali desku Babylon´s Burning. A hraje jim to znamenitě. Nepostrádají invenci, tah na bránu, pořádnou dávku energie a hitový potenciál. Přesně to..
Chcete slyšet glam rock osmdesátých let v roce 2009? Pokud odpověď je souhlasná, pokračujte dál. Pokud ne, číst další řádky pro vás bude jen ztráta času. Deska kapely Shake City, která vyšla letos na značce vydavatelství Enoian Records nezní jako ze současnosti a vlastně ani ze současnosti není. Materiál obsažený v drážkách CD pochází z roku 1992, ovšem až letos se jí podařilo dostat na svět. Deska to není blbá. Navíc bude mít velkou cenu pro sběratele, protože poprvé na oficiálním nosiči je zaznamenán hlas..
Bulletboys vždycky stáli jaksi na okraji mého hairmetalového zájmu. Samozřejmě, jejich debut patří mezi to lepší, co lze v tomto ranku slyšet, ovšem další desky „Freakshow“ a „Zaza“ už sílu postrádaly. O vyloženě nepovedené „Acid Monkeys“ se nemá ani smysl zmiňovat. Jak se dalo čekat, Bulletboys v polovině devadesátých let zmizeli z povrchu zemského. Zpěvák a hlavní postava kapely Marq Torien (vlastním jménem Mark Maytorena) ještě nějaký čas působil v řadách formace Motown. Po ostatních členech..
Před třemi lety se na studiové bázi odehrál jeden z nejnečekanějších reunionů. Po všech ústrcích ze strany médií, ale i muzikantských kolegů, se s deskou „IV“ vrátila kapela Winger. Album „IV“ působilo skutečně smysluplně. V jistých ohledech navazovalo na poslední počin „Pull“ ze třiadevadesátého, čerpalo také ze sólové (nutno dodat, že velmi odlišné) kariéry frontmana Kipa Wingera a ohlédlo se i za dobou, kdy Winger byli v hibernaci. O to překvapivě a o to méně smysluplněji působí novinka „Karma“. ..
Z těch letošních comebacků aby se člověku skoro zatočila hlava. Vrací se nejen velká jména válcující hitparády, ale i kapely, které byly považovány spíše za takovou druhou ligu. K těm patří i Little Caesar, kteří po sedmnácti letech přispěchali s novou deskou. A jak tihle „Whitesnake pro chudé“ zní s odstupem skoro dvaceti let? Příjemně, poslechově... ehh, staromilsky. Přijde mi, že si kapely, které koncem osmdesátých let měly pár hitů v hitparádě a několikrát se ukázaly na MTV, myslí, že pokrok je slovo..
Člověk ani neví, co si o tom Lynchovi má myslet. Před dvanácti lety odešel z Dokken, že dál rockovou hudbu hrát nebude, před deseti lety vydal vizionářskou rapovou desku "Smoke This", aby se vzápětí spojil s bývalým parťákem od Dokken, basistou Jeffem Pilsonem a pod hlavičkou Lynch/Pilson připravili progmetalové album "Wicked Underground". Následně se struník jal obnovit svou starou partu, jakýsi někdejší trucpodnik Lynch Mob. Se svým druhým zpěvákem Robertem Masonem (nazpíval druhé bezejmenné album..
Foreigner se vrací. Jen tahle věta stačí fanouškovi AOR (Adult Oriented Rock – rock pro dospělé), aby se mu rozklepala kolena. Nic naplat, ono totiž stále platí, že kdo umí, ten umí a kdo neumí, ten hraje black metal.
Zrzoun Mustaine hraje na jistotu. Tudíž, pokud nemáte rádi desky Megadeth z osmdesátých a začátku devadcesátých let, na „Endgame“ rovnou zapomeňte. Nové skladby jako kdyby přeskočili zpátky do let, kdy metalovému světu udávala tón Velká thrashová čtyřka Metallica-Megadeth-Slayer-Anthrax. Prostě kytary poctivě drtí riffy a střílí sóla, bicí jedou v pekelném tempu a do toho svým nezaměnitelným hlasem skřehotá principál Mustaine. ..
Ruku na srdce, čekali byste od Bon Jovi něco jiného, než nasládlý rock s příchutí popu a country? U kapely, která začínala jako souputník Mötley Crüe by to mělo spíše překvapit a to především když si poslechnete jejich debut a vzápětí potom novou desku „The Circle“. Když ale sledujete celou jejich kariéru, působí „The Circle“ nadmíru logicky. Není tak ostrá jako desky z osmdesátých let, ani zadumaná jako „These Days“ a rozhodně ne tak countryová jako předchozí „Lost Highway“. Je tedy všechno v pořádku? Asi ano..
W.A.S.P. jsem už skoro odepsal. Desky jako "Unholy Terror" nebo "Dying For The World" mě zrovna moc nepřesvědčily, s katastrofální ságou "The Neon God" to vypadalo, že kapela kolem Blackieho Lawlesse je na nejlepší cestě zařadit se po bok některých rockových dinosaurů, kteří sice už třicet nebo čtyřicet let vydávají desky, ovšem úrovně pochybné. Dva roky starý "Dominator" sice znamenal malý obrat k lepšímu, ovšem kvality prvních desek rozhodně nedosahoval. Proto jsem ohlášenou novinku "Babylon" ..
Jak vidno, móda různých reunionů a comebacků se nevyhnula ani pionýrům stylu, kterému se na začátku devadesátých let říkalo grunge, seattleským Alice In Chains. Přestože se musejí obejít bez své hlavní devízy, zesnulého zpěváka Laynea Staleyho, rozhodli se pro návrat. Nechci rýpat, ale zajímalo by mě, nakolik v tom byla potřeba vydělat nějaký ten dolárek navíc a nakolik skutečně chuť po společném hraní. Pro první variantu svědčí fakt, že sólová kariéra kytaristy Jerryho Cantrella šla od deseti k pěti a Mike Inez v řadách Heart..
Co to, hergot, je? To bylo první co mě napadlo, když začala hrát úvodní skladba "Crave" z novinky "Wicked Wonderland" od Lity Ford. Tvrdá kytarová polena, absolutně příšerně nazvučené bicí, jakákoliv absence melodie. Litin hlas sice stále má svou sílu a naléhavost, ale zpěv jejího manžela Jima Gilletta skutečně dokáže poslech pokazit. Říkám si, bude líp. Přátele, ale ono není. Všechno jede podle stejného mustru. Kdeže jsou časy takových písní jako "Back To The Cave", "Kiss Me Deadly"..
Švédsko, to už dávno není bašta brutálního deathu a doomu. Švédsko dneška je z pohledu rockového fanouška úplně jiné. Barevnější, jásavější. Dokonce více kalifornštější než samotná Kalifornie. Švédsko to nejsou už jen Backyard Babies, Hardcore Superstar a Crashdiet. Nově se mezi tyto glamrockové velikány dere také mladá partička Vains Of Jenna. A její ambice skutečně nejsou malé. ..
To, co se před takovými deseti lety zdálo být jako výplod té nejbujnější fantazie, se stává skutečností. Když se podíváte na libovolnou desku (na výběr máte ze dvou) nových švédských hvězdiček Crashdïet, budete skálopevně tvrdit, že jsou to souputníci Mötley Crüe nebo Ratt. Když si ji pustíte, vyvalí se na vás současný sound a desítka, respektive jedenáctka skladeb, které splňují všechny atributy stylu, kterému Crashdïet upsali duši. Dámy a pánové, glamrocková renesance začíná...
Aby bylo jasno, nikdy jsem neměl moc rád jejich desky ze sedmdesátých let a nejlepší sestava Kiss je pro mě ta s Brucem Kulickem a Ericem Carrem. Takže pokud tohle čte fanatický obdivovatel Kiss, pro kterého kapela zemřela nejpozději s odmaskováním, budu asi osočován nejrůznějšími jmény hospodářských zvířat. Nicméně se do té nevděčné práce pustím. Psát recenzi na Kiss je leckdy jako ruská ruleta. Nepochválíš, kopej si hrob...
Byl to smutný pohled, když ostřílená kapela House Of Lords, která byla zvyklá na haly a stadiony, nastoupila na jaře 2007 v Praze před publikum, čítající zhruba sto hlav. Smutno bylo do té doby, než kapela kolem frontmana Jamese Christiana začala hrát. Ten samý pocit jsem pocítil na samém začátku novinky "Cartesian Dreams". Jak už jsem totiž psal dříve, pseudoklasické vlivy v rockové hudbě jsou mi proti srsti (za což jsem se nerozplýval nadšením na novými Europe). ..
A podívejme se. Další pohrobci bujaré hairmetalové scény osmdesátých let jsou zpátky. I když Danger Danger nikdy nebyli papírově pod kytičkami, intervaly mezi jejich alby se prodlužovaly a čas vyplňovaly někdy více, jindy méně smysluplné kompilace a živáky. S comebackovou deskou to bylo na spadnutí už v roce 2004, kdy se do sestavy vrátil původní zpěvák Ted Poley. Jenže dlouho se nic nedělo, až teď...
Kapely kolem Joey Tempesta si skutečně vážím. Ať už kvůli poprockovým hitům z osmdesátých let, tak i kvůli deskám "Start From The Dark" a "Secret Society", kterými Europe dokázali nabrat svěží dech a vstřebat vlivy, které hudbou prolétly za více než deset let, kdy byli mimo scénu. Po poslechu singlu "Last Look At Eden" jsem ale začal pochybovat. Proč? Neulétávám při poslechu Yngwieho Malmsteena a Stratovarius. Nightwish bych si doma nepustil, ani kdyby mi za to slibovali snad basu piv. A právě ty otřepané..
Gotthard vydali novou desku. A co. Přesně tady by recenze mohla skončit. Protože "Need To Believe" není počin, který bude přepisovat rockové dějiny, ani dokonce dějiny samotných Gotthard. Ovšem deska je to nadmíru zdařilá a přináší pár momentů, které byste na předchozích albech těchto Švýcarů hledali marně.
|
Dnes je 12.9.2025, svátek má Marie
|
| Autor Jan Skala |
MICHAEL MONROE - Another Night In The Sun
|
[31.10.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
CHOBOTNICE/LA PIOVRA - Jak mafie utrpěla vítězství 1/4
|
[29.10.2010] |
|
[22.10.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[17.10.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[16.10.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[14.10.2010] [hodnocení: 5/10] |
BAD RELIGION - The Dissent Of Man
|
[12.10.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[10.10.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[08.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
KLAMYDIA - Víc než jen pohlavní nemoc
|
[06.10.2010] |
BLACK COUNTRY COMMUNION - Black Country
|
[05.10.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
GUNS N´ROSES, DANKO JONES, 27. září 2010, Praha - 02 Aréna
|
[02.10.2010] |
BLACK LABEL SOCIETY - Order Of The Black
|
[01.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
BLACKMORE´S NIGHT - Autumn Sky
|
[30.09.2010] [hodnocení: 5/10] |
METHODS OF MAYHEM - A Public Disservice Announcement
|
[29.09.2010] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.09.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[25.09.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
MANIC STREET PREACHERS - Postcards From A Young Man
|
[24.09.2010] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[21.09.2010] [hodnocení: 1,5/10] |
|
[18.09.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
PAPA ROACH - Time For Annihilation... On The Records And On The Road
|
[14.09.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
MURDERDOLLS - Women And Children Last
|
[11.09.2010] [hodnocení: 7/10] |
SPIRITUAL BEGGARS - Return To Zero
|
[07.09.2010] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.09.2010] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[31.08.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[30.08.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
IMPERIAL STATE ELECTRIC - Imperial State Electric
|
[28.08.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[25.08.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
IRON MAIDEN - The Final Frontier
|
[23.08.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[18.08.2010] [hodnocení: 4/10] |
STIV BATORS - Dvacet let po smrti...
|
[17.08.2010] |
CZECH ROCK BLOCK, 6. - 7. srpna 2010, Plasy, Velká louka
|
[16.08.2010] |
JACKYL - When Moonshine And Dynamite Collide
|
[14.08.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.08.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[08.08.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
TONY HARNELL AND THE MERCURY TRAIN - Round Trip
|
[04.08.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[01.08.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[30.07.2010] [hodnocení: 8/10] |
JOE ELLIOTT´S DOWN N´OUTZ - My ReGeneration
|
[29.07.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[26.07.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[15.07.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
LADISLAV KŘÍŽEK (KREYSON, VITACIT) - Teď si to vychutnávám...
|
[14.07.2010] |
|
[12.07.2010] [hodnocení: 6/10] |
TOM PETTY AND THE HEARTBREAKERS - Mojo
|
[03.07.2010] [hodnocení: 7/10] |
DOPE STARS INC. - Jedeme do Poříčí, protože se nám v Čechách hraje skvěle
|
[30.06.2010] |
|
[23.06.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[22.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[21.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
VINCE NEIL - Tattoos & Tequila
|
[20.06.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[16.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
Mike TRAMP - The Rock n´Roll Circuz
|
[15.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[11.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[09.06.2010] [hodnocení: 3/10] |
CHRIS LANEY - Only Come Out At Night
|
[06.06.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[04.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[01.06.2010] [hodnocení: 5/10] |
HANOI ROCKS - Ripped Off - Odd Tracks And Demos
|
[29.05.2010] [hodnocení: /10] |
SIN CITY SINNERS - Exile On Fremont Street
|
[26.05.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[21.05.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.05.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA DESETILETÍ PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[17.04.2010] |
|
[17.02.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[14.02.2010] [hodnocení: 7/10] |
EUROPE, DYING PASSION, Praha - KC Vltavská, 7. února 2010
|
[11.02.2010] |
BLACK CROWES - Before The Frost... Until The Freeze
|
[09.02.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
František ŠTORM (MASTER´S HAMMER) - Do budoucna už jen s živým bubeníkem
|
[08.02.2010] |
STONE´S FILM BLOG: Major Zeman versus Zdivočelá země
|
[06.02.2010] |
MASTER´S HAMMER - Když Satan pivo chlastá... 2/2
|
[28.01.2010] |
BONAFIDE - Something´s Dripping
|
[27.01.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[23.01.2010] [hodnocení: 8/10] |
MASTER´S HAMMER – Když Satan pivo chlastá... 1/2
|
[21.01.2010] |
|
[06.01.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
AMERICAN SIXGUN - The Devil In Your Bones
|
[05.01.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[03.01.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
SGT. ROXX - Weapon Of Miss Distraction
|
[01.01.2010] [hodnocení: 5/10] |
JOE PERRY - Have Guitar Will Travel
|
[30.12.2009] [hodnocení: 8/10] |
|
[29.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
THEM CROOKED VULTURES - Them Crooked Vultures
|
[25.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
GUNFIRE 76 - Casualties And Tragedies
|
[23.12.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[21.12.2009] [hodnocení: 5/10] |
CINDERELLA - Live At Mohegan Sun
|
[20.12.2009] [hodnocení: 4/10] |
FASTER PUSSYCAT - Front Row For The Donkey Show
|
[19.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
STAR RATS - Screw The Consequences
|
[18.12.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[13.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
MASTER´S HAMMER - Mantras: Venkovská operetta
|
[12.12.2009] [hodnocení: 8/10] |
HALFORD - Halford III.: Winter Songs
|
[11.12.2009] [hodnocení: 4/10] |
|
[09.12.2009] [hodnocení: 4,5/10] |
THE QUIREBOYS - Halfpenny Dancer
|
[07.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
STEEVI JAIMZ - My Private Hell
|
[02.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE COOPER, INTERITUS, ČEZ Aréna Plzeň, 20. 11. 2009
|
[01.12.2009] |
BABYLON BOMBS - Babylon´s Burning
|
[27.11.2009] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.11.2009] [hodnocení: 6/10] |
|
[11.11.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.11.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[09.11.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[06.11.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[05.11.2009] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.11.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.11.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[02.11.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE IN CHAINS - Black Gives Way To Blue
|
[30.10.2009] [hodnocení: 8/10] |
|
[28.10.2009] [hodnocení: 2,5/10] |
VAINS OF JENNA - The Art Of Telling Lies
|
[23.10.2009] [hodnocení: 9,5/10] |
Glamrocková renesance. Crashdïet a ti další
|
[20.10.2009] |
|
[16.10.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
HOUSE OF LORDS - Cartesian Dreams
|
[13.10.2009] [hodnocení: 9/10] |
|
[10.10.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[02.10.2009] [hodnocení: 5/10] |
|
[30.09.2009] [hodnocení: 7/10] |