S jistou mírou zděšení poslední dobou zjišťuji, že z pirátského metalu se skutečně stává regulérní subžánr s neustále rostoucí scénou, sídlící z velké části ve Velké Británii a Austrálii. Vedle „velkých“ jmen jako Alestorm nebo Swashbuckle jsou tu pro příznivce Lagerstein, Scuurvy, Kingdom Waves (ti jsou překvapivě z Polska), Deathgrog (ti dokonce hrají gothic pirate metal, přátelé!) Yarhook a několik dalších. No a samozřejmě Skull Branded Pirates. Celý tenhle ztřeštěný nápad se zrodil ve Skotsku v roce 2007 díky svéráznému humoru Christophera Bowese..
Mráz, sníh, led, nekonečná zima. Podobně jako je deska „Forever Autumn“ od Lake of Tears přímo hudebním ztělesněním podzimu, „To the End“ by se stejně dobře mohla stát zástupcem následujícího ročního období. Ačkoli němečtí Orden Ogan fungují už od roku 1996, až po vydání „Easton Hope“ v roce 2010 o nich začalo být malinko slyšet ve světě a stali se tajným tipem několika jedinců. Kapela následně docela rychle vešla v širší známost, především díky aktivnímu koncertování a předskakování Grave Digger a Luca Turilli´s Rhapsody. ..
Urban breed (abych zachovala psaní jeho jména tak, jak si to sám přeje) je zpátky na scéně! Už jenom tahle zpráva je na bouchnutí šampaňského, protože spoustě lidí určitě jeho hlas chyběl. Když k tomu přidáme, že si pro to vybral nově založenou kapelu, kde může očividně realizovat své progressivně/melodické choutky do sytosti, je zpráva hned ještě o něco lepší. Společníka v uskupení Trail of Murder mu dělá kytarista Daniel Olsson, bývalý kolega z Tad Morose, který náhodou vůbec není spřízněný s bratry Olssonovými z Bloodbound...
Uplynulý rok kolem mě prakticky přesprintoval a přinesl nejen spoustu nečekaných věcí a zajímavých zážitků, ale i nadprůměrné množství kvalitních alb, obzvlášť u těch kapel, které svým stylem fušují do progu. Výběr byl tedy nesmírně těžký, překvapivě však spíše na nižších příčkách. U pvních tří jsem neváhala ani minutu. ..
Tak se mi zdá, že si pánové z Kamelot extrémně oblíbili zpěváky ze Skandinávie. Když Roy Khan opustil kapelu, nějakou dobu na koncertech vypomáhal Fabio Lione. Ačkoli zvládal vystoupení velmi obstojně, prostě to není hlas pro takovouhle kapelu a já se modlila, aby si vybrali někoho jiného, pokud možno s hlasem, který bude sedět do progu. Švédský zpěvák Tommy Karevik byl u Kamelot už delší dobu takovým mužem v pozadí, viděla jsem ho s kapelou zpívat jednu skladbu, a když jsem se dozvěděla o Khanově odchodu, jako úplně první jméno ..
Po „Ghost Opera“ trvalo kapele tři roky, než přišla s jejím následovníkem. Bylo vcelku předvídatelné, že se dá cestou ještě větší epičnosti a teatrálnosti. Bylo jen otázkou, jestli se to napodruhé podaří lépe. Zároveň se zbylí členové museli vypořádat se situací, kdy po mnohaleté spolupráci odešel basák Glenn Barry. Byl nahrazen Seanem Tibbettsem, který rozhodně nebyl špatnou volbou – o jeho muzikantských schopnostech nelze pochybovat a naživo dodal kapele na akčnosti. A jak dopadla snaha na „Poetry for the Poisoned“? ..
Album číslo osm znamenalo pro Kamelot změny v sestavě. Kapela ještě o něco víc poevropštěla, když mezi sebe konečně opět přijali stálého klávesáka. Stal se jím Němec Oliver Palotai, klávesový mág, který už rok předtím s jednou americkou kapelou spolupracoval. S Circle II Circle nahrál desku „Burden of Truth“. Ještě předtím působil jako kytarista v sestavě Doro. Druhá změna se sice udála až po nahrání alba, ale byla významná – po sedmnáctileté společné pouti opustil řady Kamelot basák Glenn Barry...
Konečně se v našem putování historií Kamelot dostáváme k desce, která k jejich poslechu přivedla přímo mě. Ještě si moc dobře vzpomínám, když jsem v roce 2005 poprvé slyšela úvodní tóny „March of Mephisto“ a okamžitě jsem věděla, že tuhle kapelu budu milovat. Na „The Black Halo“ vygradoval úspěch, který se kolem kapely v téhle době začal pomalu ale jistě nabalovat. Pro vydání desky změnili label, o všechno se opět staral už ověřený producentský tým a navíc se v pozici hostů objevily i zvučná jména – za některá klávesová sóla je odpovědný Jens Johansson..
Cestu na tenhle koncert mi byl čert dlužen. Viním z toho pouze a jedině můj (ne)smysl pro orientaci, který mě nedovedl na první pokus ani takový kousek, jaký je to z nádraží na Žižkov, ačkoli už jsem tamtudy několikrát šla. Za trest jsem si hezky zmokla a následně čekala na ranní vlak v krásně navlhlém kabátě a odnesla si z toho velmi výživný zánět průdušek. To chci zároveň použít jako výmluvu ke zpožděnému reportu, snad mi odpustíte. Ale pojďme k akci. ..
„…pouze taková melodie
Album „Karma“, jehož název si kapela vypůjčila z východní filozofie (známý zákon příčiny a důsledku plus nějaká ta reinkarnace za odměnu), vyšlo dva roky po svým způsobem přelomovém „The Fourth Legacy“ a přineslo další neskutečný skok. Vše bylo od posledně na nejlepší cestě, takže nebylo třeba nic měnit. Produkce se ujalo osvědčené duo Paeth/Rodenberg (druhý jmenovaný si opět jako host stoupl i za klávesy) a kapela pod jejich vedením dozrála k dokonalosti. Album z roku 2001 bylo už mnohem ucelenější než jeho předchůdce..
Jen pár dní po zážitku z koncertu Kamelot se opakovala v mnoha ohledech podobná situace. Přijela kapela, která u nás poprvé představila nového zpěváka na Masters of Rock poté, co o toho předchozího přišla. Samozřejmě, že se to ovšem vůbec nedá srovnat. Zatímco Roy Khan sice opustil Kamelot z údajných zdravotních důvodů (já bych to však přitom viděla spíš na psychické) a ačkoli se od své fanouškovské základny i muziky naprosto distancoval, dál si žije život, který zřejmě považuje za spokojený, Steve Lee opustil svou kapelu, fanoušky i tenhle svět náhle a nedobrovolně. ..
Kamelot překlenuli krušné období, kdy byli bez zpěváka a vyhlídky byly nejasné. Khanovo místo zastoupil Tommy Karevik, který už na Masters of Rock předvedl, že byl patrně nejlepší možnou volbou, kapela vydala album, které je aspoň dle mého nejsilnější nahrávkou od „The Black Halo“ a úspěšně absolvovala severoamerické turné. Teď přišla řada i na Evropu a i když byl tento termín dodán až dodatečně, zkrátka nepřišla nakonec ani Praha. Turné navíc zahrnuje ještě tři další (a velmi různorodé) kapely, takže byl v plánu velký večer a já se pokoušela samu sebe přesvědčit, že ho nezkazí ani prostředí KD Vltavská. ..
Pouhý rok po vydání „Siége Perilous“, debutu Roye Khana za mikrofonem, přišli Kamelot se svým „čtvrtým odkazem“, který konečně přinesl kvalitu, která je srovnatelná dokonce i s tvorbou o celou dekádu starší. Je až neuvěřitelné, jaký pokrok dokázala kapela během tak krátké doby udělat. A nezvykle velký podíl na tom tentokrát měla produkce. Konkrétně duo Sascha Paeth a Miro Rodenberg, kteří se jich ujali. Nedá se to říct s jistotou, ale mohlo by se zdát, že Kamelot v současné podobě by bez jejich zásahu neexistovali. ..
Po vydání druhého alba se Kamelot ocitli ve složité situaci. Odešel zpěvák Mark Vanderbilt a bubeník a textař Richard Warner. Za bicí soupravu se následně posadil nezkušený Casey Grillo, který na tomto postu vydržel až dodnes. Hledání vokalisty bylo ale složitější, a nakonec se rozšířilo až za oceán. Pro nahrání třetí řadovky posílil Kamelot tehdy osmadvacetiletý Roy Sætre Khantatat (vystupující pod uměleckým jménem Roy Khan, čemuž se nikdo nemůže divit) z norského městečka Elverum. Ten už tenkrát zkušenosti měl. Už od roku 1991 působil v prog metalové kapele Conception..
„Dominion“ je druhé a zároveň poslední album z éry Kamelot, o které se prakticky nemluví. Samozřejmě to má svoje opodstatnění vzhledem k dalšímu vývoji, ale pojďme se na výtvor z roku 1997, který kapela nahrála pořád ještě v původní sestavě, aspoň trochu podrobněji podívat. Opět tu máme tmavě fialový obal (tahle barva na obalech vydržela kapele až do „The Black Halo“), opět je nám předložen klasický power metal doplněný o vokál Marka Vanderbilta, jehož fanouškem se asi nikdy nestanu. Kytary ale začínají mít klasičtější ráz (z pohledu budoucí tvorby, samozřejmě)..
Když se dnes řekne Kamelot, většina z nás si představí velkou kapelu v čele s fenomenálním pěvcem (ať už donedávna s Royem Khanem nebo teď s Tommym Karevikem). Vždycky tomu tak ale nebylo. Pojďme se společně podívat na kompletní historii téhle kapely, pojmenované po legendárním sídle krále Artuše, a jak už to tak podle konvencí bývá, začneme na začátku. První zmínka o kapele v sestavě, v jaké vydala debut, je už z roku 1988, kdy poskytli jednu skladbu „Breaking the Silence“ na výběrovou desku „Tampa Bay's Metal Mercenaries: The Invasion“..
Secret Sphere je kapela, kterou jsem sice objevila už v době, kdy jsem s metalem teprve začínala, ale vždycky jsem ji sledovala spíš povrchně. Nikdy mi totiž úplně neseděl vokál Roberta Messiny. Ten nedávno kapelu opustil, a když byla oznámena náhrada, můj zájem se prudce zvedl. Michela Luppiho považuji za jednoho z nejlepších metalových zpěváků současnosti (ne-li vůbec za toho nejlepšího) a zdá se mi, že moje posedlost jeho hlasem roste s každou další nahrávkou, na které se objeví. Na „Portrait of a Dying Heart“ jsem tedy čekala jak na smilování..
Po šesti letech existence konečně dozrál čas a brněnští Flowerwhile vydávají své debutové album (kterému předcházelo pětiskladbové cd „…Just for a While“). Během té doby se odehrály bouře v sestavě, z původního obsazení zůstal jen frontman Martin „Metalika“ Klekner a zpěvák a kytarista René „Perry“ David. Album sice obsahuje jedenáct skladeb (když počítáte i ukryté outro), většina z nich má ale krátkou stopáž a tak celková délka nepřekračuje čtyřicet minut (v tomhle případě to ale rozhodně není na škodu). ..
Když němečtí Axxis vyhlásili turné k desce „reDISCOver(ed)“, dost jsem se obávala, co nás bude čekat. Naštěstí se ale žádné cover songy nekonaly. Bernhard Weiss dokonce během show několikrát zdůraznil, že kapela covery nesnáší. V tom případě mi zůstává záhadou, co sledovali jejich vydáním. Ale nejsem tady ani od hodnocení desky, ani jejich záměrů. Jsem tady od hodnocení zlínského koncertu, který měl poctivé dvě hodiny a nabídl snad nejdůkladnější průřez historií kapely, jaký si dokážete představit...
„Dny, týdny, měsíce uplynuly od chvíle, kdy začalo naše dobrodružství. Zatímco se řítíme do neznáma, pokaždé když spatříme nové světlo, novou planetu, držíme palce a doufáme. Zatím ale naše loď, tahle archa, byla naším jediným domovem a vypadá to, že jím bude ještě hodně dlouho… možná navěky.“
Staří harcovníci, neúnavní obránci britského progu, jsou po dlouhých pěti letech zpátky s novým albem. Dlouho jsme museli být v čekání trpěliví, ale několikanásobně se nám to vyplatilo. Po poslední desce „Dead Reckoning“ z roku 2007 opustil kapelu zpěvák Andrew "Mac" McDermott, který následně v roce 2011 opustil bohužel definitivně i náš svět. Kapela chtěla dál živě vystupovat a přihlásili se jí dokonce oba bývalí zpěváci. Jak Glynn Morgan, tak Damian Wilson, který nakonec posílil řady Threshold i k natáčení další desky. ..
Některé věci by nikdy neměly spatřit světlo světa. Teď nemluvím jen o debutové nahrávce těchto Němců, ale o kapele Kamikaze Kings jako celku. Už jen pohled na promofotky mě vyděsil natolik, že jsem se bála zmáčknout play. Jestliže Steel Panther považuji za krizi středního věku, pak těžko říct, jak nazvat toto. Originalita je sice moc pěkná věc a chápu i snahu prosadit se šokující image, ale nějak si nedokážu představit, jaký typ publika by tohle mohlo přilákat (mimo návštěvníků Modré ústřice). ..
Sobota pro mě trochu nedobrovolně začala už hodně brzy a tak jsem zahlédla i kapely, které hrály dříve, než v nějaké čtyři odpoledne, kdy jsme obvykle předchozí dny přijížděli. Poslední den festivalu zahrozil trochu nepříjemným počasím, ale nakonec naštěstí pršelo jenom chvíli a jedinou nepříjemností byla ukrutná zima, která přišla se soumrakem. Tady bych si rovnou ráda postěžovala na jedno z negativ festivalu. Na areál vyhrazený k pití jsem si stačila za ty roky zvyknout, ale když mi během Hypocrisy začala být opravdu nesnesitelná zima..
Rockstad Falun, ačkoli se koná prakticky přes půl kontinentu od naší domoviny, se už pro mě pomalu stává tradicí. Před čtyřmi lety jsem se na něj vypravila poprvé na desáté výročí kapely Sabaton. Tenkrát se ještě konal v centru města na parkovišti a byl jednodenní. Dnes je všechno úplně jinak. Zaprvé – festival našel své pevné místo konání. Už potřetí je umístěn velmi poeticky na doskočišti skokanských můstků, kousek nad městem, obklopen švédskou přírodou. Další změnou pro mě bylo rozmístění pódií. Dva roky zpátky, kdy jsem na festivale byla naposled..
V prosinci to budou dva roky, co švédská progressivní špička Seventh Wonder vypustila do světa své zatím poslední album. Předchozí počin „Mercy Falls“ velmi vážně aspiroval na dokonalost a kapele se s ním podařilo všem vyrazit dech. O to pak měli těžší práci při překonávání vlastní laťky. Když se to ale umí, tak se to prostě umí a ty největší zázraky v podání takových muzikantů pak vypadají jako naprostá samozřejmost. A tak na mě přesně působí právě zatím poslední počin „The Great Escape“. Zatímco „Mercy Falls“ fungovalo dokonale jako celek..
Po svém druhém počinu si tentokrát kapela nechala na práci na albu dva roky, během kterých postupně vznikalo, jak se mělo po vydání ukázat, velkolepé a jedinečné koncepční dílo. Člověk si po „Waiting in the Wings“ myslel, že se Seventh Wonder budou muset sakra vytáhnout, aby to další deskou překonali. Kdo by čekal, že to s „Mercy Falls“ vezmou v tak velkolepém stylu. Když něco funguje, není potřeba to měnit. Proto sestava zůstala stejná a produkce se znovu ujal Tommy Hansen, který posledně pro kapelu ..
Seventh Wonder, progressivní zázrak ze Švédska, si našlápli debutem s opravdu nevídaným přehledem. A nezastavilo je ani to, že hned po nahrání alba pozbyli vokalistu. Své místo opustil Andi Kravljaca a kapela namísto něj za mikrofon přijala Tommyho Karevika (civilním povolním hasiče). Ten se aklimatizoval rekordně rychle, tudíž nic nebránilo vydání druhého alba hned další rok. „Waiting in the Wings“ je bezpochyby nejsyrovější deska, jakou kdy nahráli. Hudba potemněla, zvuk zhutněl. U debutu jsem si stěžovala na plytkou produkci..
Seventh Wonder rozhodně nejsou kapelou světového věhlasu. Překvapivě nejsou ani nějak masově rozšíření mezi fanoušky progu – proč se jim tedy věnovat seriálem? Protože je to fenomén. A také protože se jim asi velmi brzy dostane masové pozornosti z nečekaného důvodu – jejich zpěvák Tommy Karevik je čerstvě novým hlasem v Kamelot. Pojďme se tedy podívat na úplný začátek, kdy ještě Tommy v kapele vůbec nebyl. Seventh Wonder vznikli ve Švédsku v roce 2000 jako kapela Johana Liefvendahla, Andrease Blomqvista..
Letos je to tedy mezi progressivními alby pořádný boj. Když tak sleduji tu obrovskou konkurenci mezi aspiranty na počin roku, skoro by se mi chtělo doporučit všem, co si stěžují, že nevychází dost kvalitní muziky, aby změnili žánr. A Norsko progu vládne, to není žádná novinka. Circus Maximus přicházející se svým novým (v pořadí třetím) albem, na které se čekalo celých pět let. Takže už jeho vydání je událost. Zaujme už výborný obal – líbí se mi tohle úsporné a přitom působivé umění. Všechno na téhle desce je… takové trochu jiné...
Následující informaci je po poslechu tohoto materiálu dost těžké uvěřit. „The Old Man and the Spirit“ je debutová deska projektu, který založil Peter Degenfeld, kytarista, který nemá zkušenosti z žádné předchozí kapely. Na tuhle ambiciózní nahrávku si nepozval žádná slavná jména a vystačil si s jedním mužským a s jedním ženským hlasem. Ten mužský obstarává asi nejznámější jméno ze sestavy – Herbie Langhans z kapely Seventh Avenue. Jméno Dilenya Mar mi bylo doteď neznámé, přesto je to skvělá zpěvačka. ..
Sobota nabízela asi největší koncentraci hvězd a finsko/švédský večer. Obzvlášť kvůli Nightwish byly už od časného odpoledne přední řady zaplněné vytrvalými fanynkami, které měly před sebou ještě hodně dlouhý den. Hudebně ale rozhodně stál za to.
Vizovický festival je každoroční stálice. Letos to pro mě byl už osmý ročník, který jsem navštívila, a za tu dobu se mnohé změnilo. Především ubylo sil. Na takhle velkém čtyřdenním festivalu je potřeba si pořádně rozvrhnout síly, jinak by se vám taky mohlo stát, že vám už třeba v sobotu večer po tom všem střídavém moknutí/smažení se na sluníčku/mrznutí/omdlívání hrůzou z cen v areálu, dojdou všechny síly. Také se změnilo to, že mnoho kapel na seznamu letošního ročníku jsem už viděla minimálně jednou a proto jsem ve výsledku provedla přísnou selekci toho, co opravdu chci vidět..
Nightmare jsou léty prověřená kvalita. Jejich fanoušci se můžou spolehnout, že obdrží svůj pravidelný přísun dobře rozpoznatelného rukopisu, který nikdy neklesne pod standard, který je od něj očekáván. Někdy se jim deska vyvede líp, někdy malinko míň, ale svoji pozici si budují velmi poctivě. Nezastavil je ani odchod kytaristy J.C. Lefevra (z kterého já jsem osobně docela smutná). Na jeho místo byl dosazen mladíček Matt Asselberghs, který sice nemůže nabídnout zkušenosti (v žádné větší kapele dosud nepůsobil), ale mladá krev ..
První víkend letních prázdnin, nádherné prostředí Josefovské pevnosti, skvostné počasí a zvučná jména na seznamu vystupujících kapel. I přes jistou šuškandu, která tvrdila, že s festivalem Rock Rebellion není všechno úplně v pořádku (především šlo o kauzu kolem zrušení účasti kapely U.D.O.), vypadalo to ještě v pátek ráno dost nadějně. Většina hvězd a zároveň kapel, kterých jsem se nemohla dočkat (především Delain, Grave Digger, Primal Fear, Xandria, Slade nebo Blaze Bayley) měla sice přijít až v sobotu, ale i pátek vypadal lákavě, v první řadě kvůli Pretty Maids...
Belgická odpověď na Ayreon. Takový byl můj první dojem z projektu Epysode. Tohle je už podle sestavy pořádná senzace. Projekt založil kytarista Samuel Arkan z Virus IV a přizval si jedno eso vedle druhého. Klávesák Julien Spreutels a bubeník Léo Margarit jsou oba z Pain o Salvation a produkce se ujal věhlasný Tomy Hansen (který si mimo to zahostoval v jedné ze skladeb na klávesy). Navíc se na desce objevuje hned pět hlasů, a každý z nich bychom asi urazili, kdybychom prohlásili, že je jenom kvalitní...
U intra téhle desky jsem se v první chvíli lekla, že jsem do přehrávače omylem hodila nějaké Helloween. Nakonec se ukázalo, že to nebyla myšlenka úplně zcestná, ale k tomu se ještě dostaneme. Máme tu britskou partu Crimes of Passion, která byla doteď před světem docela pečlivě schovaná. Sice mají vedle novinky na kontě už jednu dlouhohrající desku a jedno EP, ale už jenom díky tomu, že vydávají ve vlastním nákladu, se jim zatím nepodařilo proměnit v masovou záležitost. Kvality na to ale rozhodně mají...
Aby byla jasno, většinu true metalových kapel naprosto nejsem schopná brát vážně. Většinou jsou totiž bohužel k smíchu. Obzvlášť, když jim sotva rostou vousy (narážím samozřejmě na Skull Fist, Steelwing a jim podobné). Už jen díky Manowar je u mě hluboce zakořeněný odpor ke všem těm válečníkům a věrným obráncům metalu. Naštěstí ale i v tomhle žánru existují výjimky. A francouzští Lonewolf patří k výjimkám nejlepším. Ačkoli používají naprosto stejné množství klišé, v jejich případě to rozhodně není jen prázdná póza, která by je degradovala na úroveň výše zmíněných...
Akce Absolute Dose of Metal se na Letním parketu ve Výravě uskutečnila už minulý rok a rozhodně přinesla do Královehradeckého kraje hudební oživení. Vedle českých kapel představila Italy Elvenking a Serenity ze sousedního Rakouska a jako celek byla velmi povedená. Proto rozhodně potěšilo, když byl oznámen její druhý ročník. Ten sice nabídl pouze jedno zahraniční jméno, ale zase ne jen tak ledajaké. Do italských White Skull se totiž nedávno vrátila jejich legendární frontwoman Federica de Boni..
Marketing je ošemetná věc, která může, když je správně použitá, vecpat komukoli cokoli a ještě mu namluvit, že se mu to líbí. Samozřejmě je to většinou otázka financí, ale většina kapel si uvědomuje, že tohle není věc, kterou by se vyplatilo zanedbat. Jenže jsou i kapely, které to prostě nezvládají. Řeč je mimo jiné o britské kapele Hannibal. Nejsou to zas taková ořezávátka. Už mají na kontě druhou desku a všichni členové jsou původem z Řecka. Zakládající člen – zpěvák Alex Balakakis, alias Hannibal, předtím zpíval v kapele Spitfire...
Arjen je nezmar. Jak je vysoký, tak je báječný. Každá jeho další deska, ať už je to pod hlavičkou Ayreon, Star One, Guilt Machine nebo jakoukoli jinou, aspiruje automaticky na dokonalost. Jeho poslední díla hrála na temnější notu a tak se očividně tenhle holandský génius rozhodl vydat sólovku a celé to na ní trochu odlehčit. A hlavně si všechno udělat podle sebe a jen tak pro radost. Tenhle záměr z „Lost in the New Real“ přímo dýchá. Arjenova první sólovka „Pools of Sorrow, Waves of Joy“ z roku 1994 je už pomalu zapomenutá ..
Tuhle recenzi bych ráda začala takovým tradičním povzdechem. Andromeda je jednou z nejlepších mladých kapel v power/progu, a přesto se jí nedostává tolik pozornosti, jako některým žánrovým souputníkům, o kapelách v populárnějších žánrech ani nemluvě. Hned vzápětí bych ráda pokračovala tradičním vyjádřením naděje, že by to třeba jejich poslední počin mohl změnit. „Manifest Tyranny“ je podle mě nejsilnějším zářezem v diskografii těchto Švédů a z větší části je také lépe stravitelné pro širší okruh posluchačstva...
Masters of Rock Café jsem poslední dobou zažívala jenom pořádně naplněné. Když jsem tentokrát dorazila jen s mírným předstihem a byla jsem tam prakticky sama, byl to nezvyk. Když už se blížila sedmá a klub pořád zel prázdnotou, začínalo to být opravdu divné. Dobrá, Delain možná ve svém žánru nepatří do naprosté elity, která vyprodává haly, ale gothic metal jako takový nemá o fanoušky nouzi. Nakonec sice návštěvnost nebyla takový propadák, jaký ještě kolem sedmé hrozil, ale bylo to slabší. Velkou roli určitě hrál i koncert Nightwish v Praze..
Hudební kombinace Iron Maiden a Korn? No, proč ne. Adrian Smith má očividně skladatelské choutky, které nemohl ve své domovské kapele ukojit, a tak si založil studiový projekt, který asi zkousne málokterý konzervativní fanoušek Železné panny. Naproti tomu hledači originality a svěžích nápadů mohou jásat. Ve zlatých časech nu-metalu by tohle byl materiál, kterého by se okamžitě chytilo mnoho rádií. Teď už to myslím nehrozí, což je ovšem svým způsobem pozitivní. Posluchači ho jistě ocení i přesto...
Brainstorm a Primal Fear se asi společné koncertování líbí. Tohle už je druhé evropské turné, které absolvují společně, což může power metalové fanoušky jedině těšit. Nejen, že v jednom balíčku dostanou dvě žánrově velmi podobné kapely, ale navíc také dvě kapely, které ve většině případů předvádějí na pódiu totální smršť. Fanoušci moc dobře vědí, že tyhle bandy jsou zárukou nadupané show, takže MoR Café bylo zase jednou pořádně zaplněno, ačkoli mělo turné druhý den zastávku v Praze. ..
Pokud jde o první čtyři alba, nedám na Mystic Prophecy dopustit. Když má člověk chuť pustit si něco, co pořádně sype a moc se s ničím nepáře a přitom něco, co je zároveň chytlavé a ještě tlačené o třídu výš parádním pěvcem, nemůže s touhle partou udělat chybu. Jenže od „Satanic Curses“ z roku 2007 začíná tahle mašina trochu ztrácet výkon. Ani jedna z desek, které kapela od té doby vydala, není vyloženě špatná, jen to prostě začíná trochu nudit tou jednotvárností, která vás už nedokáže nadchnout, jakkoli poctivě je udělaná...
Father Golem, španělská progressivní partička, má sice podle všeho na kontě už třetí album, ale jak ta předchozí, tak i novinka „I/O“ byly vydány ve vlastní produkci a tak nemůžete čekat, že se k vám dostanou díky nějaké masivní promo kampani. Jednoznačně ale stojí za pozornost, pokud vás baví technický prog, hodně postavený na kytarách, který zároveň není skoupý na melodie. Každopádně, i když se jedná o vlastní produkci, a i když kapela pochází z oblasti, kde příliš žánrových kolegů rozhodně nemá..
Fates Warning jsou legendou žánru v pravém slova smyslu. V mnoha ohledech byli pro formování prog metalu ještě důležitější, než takoví Dream Theater, a minimálně jejich album „Parallels“ je zapsáno v knize hudební historie zlatým písmem. Navíc zas tak často do Evropy nezavítají, a proto byla nedělní akce v Praze přímo povinností. Trochu jsem se obávala o návštěvnost, protože podobná hudba vyžaduje pozorné a chápavé posluchače, ale mé obavy byly nakonec naprosto zbytečné...
Když jsem viděla obal debutového alba téhle úplně neznámé bandy, řekla jsem si: Páni, to je paráda! To musím slyšet. Naštěstí se v tomhle případě nepotvrdilo známé pořekadlo „navrch huj a vespod fuj“ a hudební náplň, kterou tenhle úžasný postapokalyptický cover skrývá, je nadmíru zajímavá a poutavá. Ostatně, Norové dělají z velké většiny muziku trochu jinak, než zbytek světa a progu se u nich poslední dobou opravdu hodně daří. Proč tedy nevydat debut, který obsahuje jenom čtyři skladby..
To jsem se na ten první koncert letošního roku ale načekala. A navíc jsem za ním ještě musela vyrazit za hranice. Ale sestava byla opravdu lákavá, takže nešlo odolat a zas jednou se nevydat k západním sousedům. Tentokrát byl naším cílem Kaufbeuren a hlavním lákadlem Freedom Call, které jsem naposledy viděla na minulém ročníku Basinfire festu a už se mi po jejich veselé show stýskalo. Navíc jsem víc než nadšená z jejich čerstvě vydané nové desky, takže jsem skoro nemohla dospat. Víc než příjemným bonusem byli In Legend..
Edu Falashi je jedním z hudebníků, který si vedle hlavní kapely pěstuje ještě sólový projekt, který má opravdu smysl. Už jen proto, že ačkoli se jedná prakticky o stejný žánr, s Angrou má Almah společný opravdu jen Falashiho hlas… a počáteční písmenko. Edu se ve své sólové kapele každopádně realizuje trochu jiným způsobem – a to jak kompozičně, tak pěvecky. Na výšky, které jsou v domovské kapele povinností, tu prakticky nenarazíme a naopak se zpěvák většinu času drží ve středních a nižších polohách, které mu hodně sedí...
Divnější kapelu abyste pohledali. Hammers of Misfortune nám ze San Francisca přinášejí hudbu, která se dnes už tak moc nevidí a které je kolonka „progressivní metal“ opravdu malá. Ono to vlastně má se standardními atributy tohoto žánru společného jen málo… mnohem víc inspirace si pánové a dámy berou v sedmdesátých letech a celé to koření opravdu pořádnou dávkou psychedelie. A jsou díky tomu naprosto brilantní! V jejich diskografii není jediné špatné album a dvě z nich jsou dokonalými perlami. „The August Engine“ z roku 2003..
K Borlänge, tedy domovskému městu Astral Doors, mám citový vztah. Strávila jsem tam několik pěkných dní, přímo s výhledem na park, kam, jak praví legenda, chodí každé ráno venčit svého psa majestátní pěvec Nils Patrik Johansson. Nemůžu to potvrdit, ale ani vyvrátit – tak brzo jsem nikdy vzhůru nebyla. Každopádně – Astral Doors mě pár let zpátky totálně dostali albem „Astralism“ a od té doby jsem si jejich epický styl oblíbila. Vydání nové desky si tedy pozornost z mojí strany rozhodně zasloužilo...
Mám ráda kapely, které dělají věci neotřele. A to se o australské progressivní partě Voyager rozhodně říct dá. „The Meaning of I“ je už jejich čtvrtým počinem, přesto se jim poněkud nezaslouženě nedostává pozornosti. A ačkoli jsou samozřejmě kvůli původu stále dost odstrčeni od evropské i americké prog scény, a navíc vydávají pod malým labelem, pevně věřím, že právě tenhle počin by měl jejich jméno vyvést do pořádného světla, aby je bylo vidět, jak si po právu zaslouží. Hudba v podání Voyager se dá bez obav označit jako naprosto unikátní...
Brainstorm nikdy nenechávají své fanoušky na další počin čekat moc dlouho, takže se nám od nich dostává pravidelné nálože úderného power metalu, na který můžeme s klidným srdcem předem vsadit, že bude mít svoje kvality. Příznivci kapely vědí, co od ní dostanou a parta Andyho B. Francka to (ať už ve větší, nebo menší míře) dodá. Poslední dvě desky, které předcházely novince, byly z těch nejpovedenějších v diskografii, takže se mi zdálo, že kapela je na správné cestě, aby se konečně po těch letech ..
Němečtí vlkodlaci Powerwolf jsou u nás, ale i ve světě, čím dál populárnější. Na podzim minulého roku byli součástí „Power of metal tour“, spolu se Sabaton, Grave Digger a Skull Fist. A při jejich zastávce v Lipsku si pro nás odpoledne vyhradili trochu času dva hlavní pilíře kapely – kytarista Matthew Greywolf a klávesák Falk Maria Schlegel. Poblíž se celou dobu nacházel i nováček v kapele – bubeník Roel van Helden. A ukázalo se, že dělat rozhovor s Powerwolf rozhodně není žádný med. ..
Šestá (a zatím poslední) deska Vision Divine je ve znamení návratů zpět. Poté, co z line-upu v tichosti zmizel Michele Luppi, rozhodl se Olaf obnovit původní spolupráci a za mikrofonem se objevil Fabio Lione. A nebo to byl možná Fabio, komu se najednou zachtělo zpátky do teď už skvěle rozjeté kapely. Těžko říct. Každopádně zpátky bylo věhlasné jméno, odejit byl jeden z nejkrásnějších hlasů vůbec. Čímž samozřejmě nechci snižovat Fabiovy kvality, ani předem odsuzovat tuhle desku...
Rok 2011 byl z mého pohledu nesmírně plodný na kvalitní desky a finální rozhodování bylo velmi těžké (proto jsem tentokrát musela využít i položky pod čarou, protože nezmínit některá alba by bylo trestuhodné). Stejně tak nebyla nouze o skvělé koncertní zážitky u nás i v zahraničí, a to i přesto, že do první poloviny koncertní sezóny se mi pletla příprava na státnice, takže těch navštívených koncertů nebylo tolik, kolik bych si představovala. ..
„Pětadvacátá hodina“ se měla stát posledním počinem Vision Divine s Michelem Luppim za mikrofonem. Neodvažuji se psát slovo „prozatím“, protože nevěřím, že by někdy nastal takový zázrak a Olaf si rozmyslel onu následnou nevýhodnou výměnu na pěveckém postu. Ale to předbíháme. V roce 2007 zasáhly kapelu další personální bouře – především odešli Oleg Smirnoff a Andrea "Tower" Torricini, což mělo na desku sice velký vliv, ale překvapivě vůbec ne devastující, jak by se dalo očekávat. Olaf opět přichází s koncepční deskou..
Poslední dobou není v prog metalu vůbec nouze o nové talenty. Většina mladých kapel sice zatím zůstává vcelku nepovšimnuta, kvalita jim ale nechybí a rozhodně není od věci je mít v hledáčku a nenechat si ujít jejich budoucí vývoj, který by měl být velmi zajímavý. Pro tuhle srovnávací recenzi jsem si vybrala tři kapely. Společný mají styl (ačkoli každá z nich ho využívá po svém a v rámci žánru se vlastně od sebe liší, jak jen to jde) a také to, že mají na kontě teprve jednu desku...
„… a tímto vám potvrzuji, že nová éra pro lidstvo právě začíná. Nová éra, ve které už nikdy nebudou nemoci a především smrt. Pozdravte tenhle nový úsvit, každý z vás! Konečně jsme proměnili člověka… v dokonalý stroj.“
Když přijde do kapely nový zpěvák, většinou není jeho začlenění do sestavy zrovna hladkým procesem. A když se stane, že takové jméno jako Fabio Lione nahrazuje nějaký italský mladík, o kterém ještě nikdo prakticky neslyšel, mělo by to být sakra těžké. Těsně před vydáním třetí desky nastala ve Vision Divine krizová situace. Olaf Thörsen odešel z Labyrinth a VD tak byla odteď jeho kapela na plný úvazek. Podobně se zachoval i Fabio – ovšem naopak ve prospěch domovských Rhapsody. Jediným věrným..
Vision Divine se po třech letech vracejí s druhou deskou a pořád to zavání jenom vedlejším projektem členů Labyrinth a Rhapsody. Druhá jmenovaná kapela stíhá mezitím vyprodukovat hned tři alba. Je tedy zřejmé, proč muselo „Send Me an Angel“ chvíli počkat na své dokončení – Fabio Lione prostě neměl skulinky v rozvrhu. Nedá se ale říct, že by kapele pauza neprospěla. Pomalu se začínáme dostávat z typicky italského speedu do mnohem barvitějších progresivních poloh, které jsou navíc vylepšené celkovým tvrdším vyzněním nahrávky...
Je rok 1998, speed metal je v plné rozkvětu. Italští Labyrinth vydávají svoji druhou legendární desku „Return to Heaven Denied“ a krajané Rhapsody jsou na tom prakticky stejně – taktéž druhá deska a taktéž velmi důležitá položka v jejich diskografii – „Symphony of Enchanted Lands“. Carlo Andrea Magnani, známější mezi fanoušky Labyrinth jako Olaf Thorsen, zakládá sólový projekt, který nejprve nazve Symmetry, hned vzápětí však jeho jméno mění na Vision Divine...
Akce Christmas Metal Festival má zajímavou taktiku. Nabízí dvoudenní festivaly ve dvou různých městech (Lichtenfels a Geiselwind) s odstupem čtrnácti dnů – každý s naprosto odlišným line-upem. Navíc je tu velká výhoda pro žánrově vyhraněné posluchače – první den jsou v nabídce kapely převážně melodičtější, druhý den je pak vyhrazen milovníkům tvrdších odnoží. Kéž by se to takhle dělalo i u nás. Letošní ročník geiselwindského festivalu přinesl první melodický den opravdu lákavou nabídku kapel – jak postupně ..
Člověk může jezdit na koncerty jak dlouho a jak často chce, ale přesto mu zůstanou kapely, jejichž vystoupení bude svátkem a přinese pocit, že jste na živé show poprvé v životě. Pro mě jsou tohle Blind Guardian. V Praze se navíc kapela objevila úplně poprvé ve své kariéře, takže bylo zaděláno na pořádnou událost, která pro mnohé hezky uzavře letošní koncertní sezónu. A i když poněkud neoblíbená Vltavská ve švech nepraskala a byla „jen“ příjemně zaplněná, zaplnili ji opravdu věrní fanoušci, jaké by spousta..
Zimní Masters of Rock už je pomalu stejnou stálicí koncertní sezóny, jako je jeho letní bratříček. A letos byl hned od začátku o lístky takový zájem, že se musela celá akce přesunout. Z haly Euronics, typického místa konání, to naštěstí bylo vlastně jen o pár metrů – na protější zimní stadion. Už před otevřením haly se venku na chladném, pozdně listopadovém vzduchu mačkala slušná řádka lidí, ačkoli těsně před festivalem panovalo jisté rozčarování. Line-up se totiž z různých důvodů sesypal jako domeček z karet...
Myrath jsou čerstvým větrem progressivu minimálně od své druhé desky „Desert Call“ z minulého roku. A to primárně díky tomu, že kapela pochází z Tunisu a ždímá z toho, co se dá. Protože v době, kdy se originalita vyvažuje zlatem, je právě držení se kulturních tradic vlastní země jednou z dobrých cest. Obzvlášť, pokud je to země pro metal natolik neobvyklá. A Myrath se toho navíc vůbec nebojí – výrazné využití orientálních prvků, mistrovských kompozic, chytlavých melodií a výborné produkce je téměř jasným klíčem k úspěchu..
Můj koncertní říjen byl ve znamení odnože metalu, které vlastně vůbec neholduji. Heidenfesty a Paganfesty, které pořádá agentura Rock the Nation, už mají docela tradici a bývalo zvykem, že zastávka v České republice byla samozřejmostí. Letošní Heidenfest, který by měl jistě složením u nás velký úspěch, se však naší vlasti obloukem vyhnul. A tak (i přesto, že jsem vlastně chtěla vidět jenom jednu kapelu) jsme se vydaly s kolegyní Veronikou na cesty po třech sousedních zemích, abychom nasály trochu té pohanské atmosféry (a alkoholu od pirátů)...
Symphony X. Dnes už kult a prakticky modla každého, kdo poslouchá progresivní power metal, s jedním z největších hlasů současnosti za mikrofonem. Na takový typ kapely se při očekávání nové desky kladou extrémně vysoké nároky. A co je nejhorší – když je ten materiál venku, pěkně blbě se to hodnotí. Takže se pojďme zkusit podívat, co nám Američané naservírovali tentokrát. ..
Ačkoli Doro poslouchám, co pamatuji, až do čtvrtečního večera se mi nikdy nepodařilo vidět její koncert. Minulý rok na Masters of rock mě opravdu mrzelo, že jsem s celou nedělí propásla právě i vystoupení metalové královny a tak nepřicházelo v úvahu nic jiného, než to při nejbližší příležitosti napravit. Moc dobře znám koncertní pověst téhle sympatické dámy, takže jsem čekala jenom to nejlepší. Což jsem nakonec, společně se zbytkem publika, měla dostat ještě ve větší míře, než by mohl kdokoli očekávat. Marně přemýšlím, kdy jsem naposled viděla takhle dlouhý set. ..
Lake of Tears jsou pro širokou veřejnost prakticky kapela jedné desky. Když v roce 1999 vydali „Forever Autumn“, zařídili si tím nesmrtelnost. A nutno podotknout, že oprávněně. Dodnes tuhle desku řadím mezi největší díla historie metalu. Ale i když se jejich další tvorbě zdaleka nedostává tolik pozornosti, tihle Švédové mají ve své diskografii víc povedených dílek, která stojí za poslech. Napjatě jsem tedy čekala, co přinese novinka, protože tahle kapela se jen nerada drží škatulek ..
Je velmi poetické, když svou část seriálu recenzí Gamma Ray uzavírám deskou, která zároveň znamenala konec „klasické“ éry kapely a s tím i éry nejúspěšnější. Alespoň tedy z mého pohledu. Existuje totiž hodně fanoušků, kteří se mnou budou nesouhlasit a budou trvat na tom, že konec téhle éry znamená už předchozí album „Powerplant“. Opravdu jen těžko říct, proč někomu tolik nesedí právě „No World Order“, protože dle mého je to jeden ze dvou absolutně nejlepších počinů kapely..
Tak jsme se v našem seriálu dostali až elektrárenským časům. Pro mnohé fanoušky Hansenovy party je „Powerplant“ vůbec nejlepší deska v diskografii. Jednu dobu jsem si to myslela také a je fakt, že pokud chcete někomu, kdo je ještě neslyšel, představit typickou tvorbu Gamma Ray, bude to dost pravděpodobně tahle deska, kterou zvolíte. Ve vývoji znamenala odklon od zběsilého tempa a naopak příklon k maximální hitovosti, což přineslo světu několik legendárních skladeb..
Na Power of Metal tour, které má pod záštitou pořadatelská agentura Rock the Nation, se sešla sestava, která musí rozhodně potěšit kdejakého powermetalového fanouška. Obzvlášť v České republice. O to větším zklamáním bylo, když se naše republika ve výpisu koncertů neobjevila. No a tak nám nezbylo, než vyrazit k nejbližší destinaci, kterou byla Vídeň. A věřím, že jsme tam ten večer nebyli jedinými českými fanoušky. ..
V roce 1997 zapadly do skládačky Gamma Ray poslední dva důležité dílky a vše bylo kompletní. Na pozici kytaristy vystřídal Dirka Schlächtera do té doby neznámý Henjo Richter (ve kterém kapela získala nejen extrémně zručného kytaristu, ale také zdatného skladatele a takovou „dobrou duši“ kapely) a Dirk se přesunul na pozici basáka. Za bicími se objevil Daniel Zimmerman, který doposavad působil v kapele Lanzer (až o rok později se začal angažovat i ve Freedom Call a Iron Savior ). Gamma Ray vstoupili do své nejúspěšnější éry..
Dva roky po předchozím albu, dva roky po odchodu Michaela Kiskeho z Helloween a ten samý rok, kdy umírá Ingo Schwichtenberg, vychází Hansenově partě už čtvrtá deska, což není zlé na kapelu, která měla být původně jednoalbový projekt. Probíhá také jedna podstatná změna. Ralf Scheepers v tichosti opouští místo zpěváka. Důvodů bylo hned několik, k těm hlavním patřilo, že bydlel daleko od ostatních a také měl v té době docela velké šance v konkurzu na nového zpěváka Judas Priest. ..
Labutí píseň Ralfa Scheeperse za mikrofonem u Gamma Ray a poslední opravdu experimentální album, které kapela natočila. V podstatě pokračuje v linii, kterou vytyčily předchozí desky 
Švédskou kapelu Bloodbound provázely po celou jejich dosavadní kariéru personální bouře. Čtyři alba a tři různí zpěváci. Po „Tabula Rasa“ už podruhé kapelu opustil vokalista Urban Breed a na jeho místo přišel mladíček Patrik Johansson. Tohle všechno a samozřejmě také novinkové album „Unholy Cross“ bylo hlavním tématem rozhovoru, který nám kapela poskytla při příležitosti jejich vystoupení na Metalfestu v Plzni. Se dvěma zakládajícími členy, kytaristou Tomasem Olssonem a klávesákem Fredrikem Berghem..
Oliver Palotai je v melodickém metalu velké jméno a fanoušci Kamelot ho jistě budou znát v první řadě jako geniálního klávesáka. Oliver očividně cítí nějaký tvůrčí přetlak, který ho dovedl až k založení vedlejšího projektu s německými spoluhráči, který nazval Sons of Seasons. Předchozí deska „Gods of Vermin“, která vyšla v roce 2009, slibovala mnohé a přinesla několik skvělých skladeb a nádhernou atmosféru. Když měla vyjít novinka, rozhodně jsem nečekala, že prvotinu překoná. Chyba, přesně to se totiž stalo. ..
Power metal rozhodně není žánr, ve kterém by se už nedalo vymyslet nic nového. Pořád jsou okolo kapely, které dokazují opak a Powerwolf je jednou z nich. A nemluvím jen o jejich unikátní hororové vizuální stránce, ale i o jejich velkolepém pojetí hudby, která je plná latinských veršů, kostelních chorálů a zvuků varhan. Jedinečný a podmanivý je také vokál Attily Dorna, bez kterého by byli Powerwolf poloviční (a ne, teď nemluvím o váze). ..
Pagan´s Mind nechali svoje fanoušky čekat na novinku celé čtyři roky. Po takové době (a obzvlášť v progresivních vodách) je pak nesmírně důležité, aby deska za to čekání stála. Poslední počin „God's Equation“ popravdě nenasazoval žádnou nepřekonatelnou laťku. Bylo to album poměrně standardní a znamenalo v diskografii Norů spíše náznak, jakým směrem se budou ubírat. Což, podle očekávání, vyústilo právě v novou desku, která definitivně hlásí příklon k líbivosti...
Každá věc na světě má svoje místo a každá hudební nahrávka byla stvořena za nějakým účelem (i kdyby to mělo být jen umístění v žebříčku nebo výdělek). A když člověk nahrávku posuzuje, měl by na tento účel brát ohled. Kapely jako Alestorm se nesnaží konkurovat bandám typu Dream Theater – v tomhle srovnání bude znít hudba těhle Skotů (/Irů, teď už je to v kapele napůl) vždycky trochu, ehm, retardovaně. Jenže tahle parta v čele s Christopherem Bowesem dělá hudbu za jiným účelem a dělá ji tak, jak je to baví. ..
Po totálně promrzlé noci z pátka na sobotu (kdy jsem si zvládla pár probdělých hodin nadávat, jak byl blbý nápad spát ve stanu) výrazně ubylo sil na všechno. Nemluvě o tom, že skutečně nepotěšilo, když v tomhle počasí tekla ve sprchách jenom studená voda. Nemluvě o tom, jak dlouho mi potom schly vlasy. Vzdát to ale zatím nepřipadalo v úvahu – obzvlášť, když sobota přinášela několik velmi lákavých zahraničních i domácích jmen. A i když byla pořád zima jak kdyby byl listopad a ne začátek července, aspoň ten désť si dal pro jeden den pokoj. ..
Devátý ročník Basinfirefestu aneb pro mnoho lidí tradiční zahájení prázdnin ve Spáleném Poříčí. I letos se na programu objevilo několik lákavých zahraničních jmen napříč žánry a také tradičních českých festivalových stálic, které přilákávají pod pódium davy, kdekoli se objeví. Takže bylo jasné, že jak v publiku, tak v zákulisí se sejde různorodá společnost a každý si za ty tři dny něco pro sebe najde. Jen ta předpověď počasí docela strašila a nakonec se ukázalo jako osudová chyba, že jsem jí nevěřila..
Původně jsem myslela, že ze své sbírky snad ani deset alb nevyberu. Přeci jen, osmdesátá léta jsou pro mě v mnoha ohledech vzdálená až příliš. Nakonec to byla velká bitva a nesmírně těžké rozhodování. Legendární. To slovo mě napadalo prakticky u každého druhého alba, na které jsem narazila. A přišlo mi pomalu jako rouhání, že se mi některé nahrávky do desítky prostě nevešly. Nějak jsem se ale rozhodnout musela, takže tady to je:..
Metalisté z východních Čech už jistě zaznamenali, že na Výravě se poslední dobou začíná rozvíjet docela slibná tradice akcí, mezi které se občas vklíní i něco z těch tvrdších žánrů. I když je tenhle areál trochu z ruky, má hned několik výhod, mezi které patří především krytý parket, což se minulou sobotu opět vyplatilo, když se počasí rozhodlo trochu pozlobit. A tentokrát si na Výravě přišli na své i powermetalisté – první ročník festivalu Absolute Dose Of Metal totiž nabídl hned dvě zahraniční jména (rakouské Serenity a Italy..
Nahradit dokonale Urbana Breeda je snaha předem odsouzená k nezdaru. Vzhledem k tomu, že kapelu opustil už podruhé, mají ale kluci z Bloodbound v těchto věcech jakýsi nedobrovolný tréning a napodruhé se jim už pozici vokalisty podařilo obsadit o poznání šťastněji, než tomu bylo na desce „Book of the Dead“. Ale úkol to byl nesnadný. S Urbanem totiž odešel nejen originální vokál, ale také brilantní textař a vynikající frontman. Poslední deska „Tabula Rasa“ je pro mě navíc měřítkem hudební dokonalosti, takže tu najednou byla pořádná díra..
Tak už to vypadá, že se americkým veteránům Vicious Rumors u nás poslední tři roky opravdu zalíbilo. Ani na třetím evrovském turné v řadě totiž na rozpisu zastávek nechyběl pražský klub Exit. Je to zhruba půl roku, co se tu Američané ukázali naposled po boku Circle II Circle. Tentokrát byla jejich společnost čistě tuzemská, pro fanoušky melodického metalu ale o nic méně lákavá. Brněnští Eagleheart hráli totiž poprvé po zhruba pěti měsících, které věnovali nahrávání nové desky a i pro kapelu Sebastien to byl první ..
Tak Shakra vyměnila zpěváka. Kdyby člověk tuhle zprávu nezaznamenal, mohl by to při poslechu nového alba lehce přeslechnout a při pohledu na novou promofotku si třeba myslet, že to Mark Fox trochu přehnal se soláriem a nechal si udělat trvalou. Faktem ale je, že nováčkem na pozici vokalisty je John Prakesh, pocházející z indického města Chennai. Jeho původ i vzhled skutečně překvapí, když ho člověk nejdřív slyší zpívat. Jeho typicky hardrockový hlas, opravdu neskutečně podobný odejitému Foxovi, bych si s Indem vážně nespojila...
Steel Seal rozhodně na první poslech hodně překvapí. Hned při úvodních tónech vás jasně ovane severský feeling. Okamžitě se mi začalo vkrádat Dánsko a o to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že kapela náleží k italské scéně. Moje první myšlenka měla ale své opodstatnění – a to ne jedno. Zpěvákem téhle bandy totiž není nikdo jiný, než Thomas Vikström, tedy současný vokalista Therion, Stormwind či kapely Mehida... a je to Švéd. K Dánsku mě přivedl typický zvuk kláves a zamlžená atmosféra, která mi okamžitě evokovala Royal Hunt...
Američtí veteráni Vicious Rumors to se zpěváky nemají vůbec lehké. Ronnie Stixx, který nazpíval předposlední album „Warball“, se rychle z kapely klidil, a tak museli Geoff a spol. hledat za mikrofon zas jednou někoho jiného. A našli ho v Sherwoodu (ve městě, ne v tom lese) v Oregonu. Brian Allen je možná dosud jméno naprosto neznámé, ale po vydání nové desky „Razorback Killers“ si ho už lidé pamatovat budou. A jestli ne jméno, tak hlas určitě...
Člověku se moc často nepoštěstí, aby viděl tři koncerty tři dny po sobě a všechny vážně stály za to. Ještě míň se člověku poštěstí vidět už čtvrtý koncert během jednoho turné a pořád se u toho skvěle bavit. Plus ne zas tak často se našinec podívá až do odlehlého Prešova. Výlet na ještě jeden společný koncert Helloweeen a Stratovarius tak byl po všech stránkách netradiční. Původně se měl koncert odehrát hned po termínu v Hlohovci, ale na poslední chvíli byla akce zrušena a náhradní termín oznámen až nedávno. ..
Grave Digger jsem poprvé viděla na živo někdy dávno v roce 2005 a byli tak jednou z prvních koncertních kapel, která mě skutečně zaujala a zanechala ve mně hluboký dojem. Když tu byli dva roky zpátky na koncertě v Plzni, bohužel jsem se neúčastnila a to byl jen další důvod, proč si tentokrát vedle zlínského koncertu zajít i na ten bratislavský. Těsně před turné bohužel odpadly obě avizované předkapely Grand Magus a Sister Sin (kvůli zdravotnímu stavu bubeníka první zmíněné a následným komplikacím se sdíleným autobusem)..
Akce, na kterou mě nejvíc lákala původně avizovaná kapela The Dogma. I přesto, že Italové odpadli a v programu je nahradili němečtí Gun Barrel, nakonec jsem sobotní koncert nezavrhla a vypravila se do Prahy alespoň kvůli polským Pathfinder. Nakonec se na Chmelnici sešlo docela slušné publikum a to především díky fanclubu Kreyson, který přišel podpořit svého oblíbence Láďu Křížka za mikrofonem Vitacitu...
Občas vážně není od věci vyměnit tradiční formu metalového koncertu, na jakou je člověk zvyklý, za něco malinko odlišného. Většinou nejsou „vesnické zábavy“ zrovna dobrou volbou, ale v tomhle případě se o něčem takovém nedalo mluvit ani zdaleka a to hned z několika důvodů. Zaprvé – koncert byl dostatečně profesionálně zorganizovaný. Zadruhé – Tublatanka je zárukou toho, že se sejde dost početné publikum a za třetí – Dolní Kalná je tady ve východních Čechách neotřesitelně pevnou metalovou základnou a Scelet, kteří jsou tu doma..
Z Evergrey, jak jsme je ještě nedávno znali, zbyla jenom kostra a to ještě pěkně ohlodaná. Po poslední bouři zůstal v kapele vedle zakladatele Tomase Englunda jenom klávesák Rickard Zander a zbylé tři posty byly přeobsazeny. Překvapivě brzy poté byla ohlášena nová deska a všechny jistě velmi zajímalo, jak se s tím rozlámaná a poslepovaná kapela popasuje. A nic mě nemohlo překvapit víc, než když jsem hned po prvním poslechu zjistila, že držím v ruce další naprosto klasickou Evergrey desku. ..
Je to něco málo přes rok, co hrála Sonata Arctica na tom samém místě, jako tentokrát. A moc se toho za ten rok nezměnilo. Nové album je v nedohlednu, setlist také výraznějších změn nedostál a živé výkony kapely jsou přesně takové, jak jsme na ně zvyklí. Jen se mi zdá, že se nám od minulé roku trochu rozrostla „finofilní“ komunita, okupující jakýkoli koncert kapely ze Země tisíců jezer, ale o tom ještě později. Těšit jsme se mohli také na dvě italské předkapely. Jedna představovala jméno prakticky neznámé..
Hledat v současných Shaman stopy kapely, jakou byli kdysi, je práce skoro pro archeologa. Po odchodu Andrého Matose odešel nejen jeho úchvatný hlas, ale i pravý duch kapely, který činil první dvě alba natolik výjimečnými. Tři roky staré „Immortal“, na kterém se představil nový pěvec Thiago Bianchi a jejich následné vystoupení na Masters of Rock mě ale utvrdily v názoru, že tahle kapela to ještě definitivně spočítané nemá a že i tahle nová (a natolik jiná) tvář by mohla Brazilcům sedět...
Od svého vystoupení ve Vizovicích se nám tahle mladá německá parta vyhýbá a tak nám, kteří jsme si ji oblíbili, nezbývá, než na ně občas vyjet někam za hranice. Minule se cílem mého výletu stal Burglengenfeld, tentokrát to byla Vídeň. A zatímco minule se Kissin´ Dynamite dělili o pódium s Elvenking a Primal Fear, tentokrát večer patřil jim. Samozřejmě jsem měla trochu obavy o návštěvnost a taky o klub, kde jsem (vzhledem k tomu, že tohle měl být můj historicky první koncert ve Vídni) ještě nikdy nebyla.
Asi existují i lidé, kteří hltají rozsáhlou diskografii kytarového mága skutečně celou a naprosto dopodrobna. Já ale patřím k té skupině, která by asi takový Axel Rudi Pell maratón nezvládla. Na druhou stranu si dokážu celou řadu kousků z diskografie pěkně vyzobat a to je pak playlist jedna radost. A stejně by se dalo označit i jejich živé vystupování. Při něm ostatní taky zaznějí ty největší perly a navíc je tu Johnny. Ale pěkně popořadě.
|
Dnes je 12.9.2025, svátek má Marie
|
| Autor Ray |
SKULL BRANDED PIRATES – An Oath Sworn on Broken Bones
|
[04.02.2013] [hodnocení: 6/10] |
|
[30.01.2013] [hodnocení: 9/10] |
TRAIL OF MURDER – Shades of Art
|
[25.01.2013] [hodnocení: 8,5/10] |
Redaktorská bilance roku 2012 (Ray)
|
[17.01.2013] |
|
[03.01.2013] [hodnocení: 9,5/10] |
KAMELOT – Poetry for the Poisoned
|
[27.12.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[20.12.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[13.12.2012] [hodnocení: 10/10] |
LUCA TURILLI´S RHAPSODY, FREEDOM CALL, ORDEN OGAN, VEXILLUM – 29. listopadu 2012 – Praha, Matrix
|
[11.12.2012] |
|
[06.12.2012] [hodnocení: 10/10] |
|
[29.11.2012] [hodnocení: 10/10] |
GOTTHARD, DANIEL KROB – 19. listopadu 2012 – Praha, Meet Factory
|
[27.11.2012] |
KAMELOT, XANDRIA, TRIOSPHERE, BLACKGUARD – 15. listopadu 2012 – Praha, KC Vltavská
|
[24.11.2012] |
|
[22.11.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[15.11.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[08.11.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[01.11.2012] [hodnocení: 6/10] |
SECRET SPHERE – Portrait of a Dying Heart
|
[23.10.2012] [hodnocení: 10/10] |
FLOWERWHILE – No Jesus No Sprite
|
[20.10.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
AXXIS, MERCURY FALLING, SEBASTIEN – Zlín, Masters of Rock Café, 29.9.2012
|
[08.10.2012] |
VISION DIVINE – Destination Set to Nowhere
|
[01.10.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[29.09.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[17.09.2012] [hodnocení: 3/10] |
ROCKSTAD FALUN – 18. 8. 2012, Falun (Švédsko) – den třetí
|
[07.09.2012] |
ROCKSTAD FALUN – 16. 8. 2012, Falun (Švédsko) – den první
|
[04.09.2012] |
SEVENTH WONDER – The Great Escape
|
[30.08.2012] [hodnocení: 10/10] |
|
[23.08.2012] [hodnocení: 10/10] |
SEVENTH WONDER – Waiting in the Wings
|
[16.08.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[09.08.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[06.08.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
BEYOND THE BRIDGE – The Old Man and the Spirit
|
[02.08.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
MASTERS OF ROCK 2012 – sobota, neděle (14., 15. července), Vizovice
|
[21.07.2012] |
MASTERS OF ROCK 2012 – čtvrtek, pátek (12., 13. července), Vizovice
|
[20.07.2012] |
|
[15.07.2012] [hodnocení: 9/10] |
Rock Rebellion – 29.-30. 6. 2012 – Vojenská pevnost Josefov, Jaroměř
|
[09.07.2012] |
|
[23.06.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
CRIMES OF PASSION – To Die For
|
[20.06.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[06.06.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
Absolute Dose Of Metal vol.2 – 26. května 2012, Letní parket Výrava
|
[04.06.2012] |
|
[31.05.2012] [hodnocení: 8/10] |
ARJEN ANTHONY LUCASSEN – Lost in the New Real
|
[28.05.2012] [hodnocení: 10/10] |
|
[18.05.2012] [hodnocení: 9/10] |
DELAIN, TRILLIUM, HALCYON WAY – 29. 4. 2012 – Zlín, Masters of Rock Café
|
[07.05.2012] |
PRIMAL ROCK REBELLION – Awoken Broken
|
[27.04.2012] [hodnocení: 9/10] |
PRIMAL FEAR, BRAINSTORM, PALACE – 31. března 2012, Zlín – Masters of Rock Café
|
[07.04.2012] |
|
[04.04.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[01.04.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
FATES WARNING, SEBASTIEN – 18. března 2012, Praha – Exit-us
|
[26.03.2012] |
DIMENSION ACT – Manifestation of Progress
|
[23.03.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
FREEDOM CALL, POWER QUEST, IN LEGEND – 9.3.2012, Kaufbeuren – All-Kart (Německo)
|
[13.03.2012] |
|
[07.03.2012] [hodnocení: 7/10] |
HAMMERS OF MISFORTUNE – 17th Street
|
[03.03.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[29.02.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[20.02.2012] [hodnocení: 9/10] |
BRAINSTORM - On the Spur of the Moment
|
[13.02.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[05.02.2012] |
VISION DIVINE – 9 Degrees West of the Moon
|
[26.01.2012] [hodnocení: 8/10] |
Redaktorská bilance roku 2011 (Ray)
|
[25.01.2012] |
|
[19.01.2012] [hodnocení: 10/10] |
Trojice progressivních debutů: ASPERA, NO GRAVITY, LOST IN THOUGHT
|
[16.01.2012] [hodnocení: /10] |
VISION DIVINE – The Perfect Machine
|
[12.01.2012] [hodnocení: 10/10] |
VISION DIVINE – Stream of Consciousness
|
[05.01.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
VISION DIVINE – Send Me an Angel
|
[29.12.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[22.12.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
CHRISTMAS METAL FESTIVAL – 9. prosince 2011, Geiselwind – Eventhalle (Německo)
|
[20.12.2011] |
BLIND GUARDIAN – 11. prosince 2011, Praha – KC Vltavská
|
[19.12.2011] |
ZIMNÍ MASTERS OF ROCK 2011 – 26.11.2011 - ZIMNÍ STADION LUĎKA ČAJKY
|
[05.12.2011] |
|
[14.11.2011] [hodnocení: 10/10] |
Heidenfest 2011 (Krakow, Lipsko, Vídeň)
|
[31.10.2011] |
|
[18.10.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
DORO, MERENDINE – 6. října 2011, Zlín – Masters of rock café
|
[11.10.2011] |
|
[05.10.2011] [hodnocení: 6/10] |
|
[22.09.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[15.09.2011] [hodnocení: 9/10] |
POWER OF METAL TOUR (Sabaton, Grave Digger, Powerwolf, Skull Fist) – 7.9. 2011, Vídeň, Arena
|
[12.09.2011] |
GAMMA RAY – Somewhere Out in Space
|
[01.09.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[25.08.2011] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[18.08.2011] [hodnocení: 7/10] |
Tomas OLSSON, Fredrik BERGH (BLOODBOUND): „Je to pro nás úplně nový začátek“
|
[15.08.2011] |
SONS OF SEASONS – Magnisphyricon
|
[12.08.2011] [hodnocení: 10/10] |
POWERWOLF – Blood of the Saints
|
[08.08.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
PAGAN´S MIND – Heavenly Ecstasy
|
[31.07.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[28.07.2011] [hodnocení: 9/10] |
BASINFIREFEST 2011 – 1.-3. července 2011, Spálené Poříčí – část 2.: SOBOTA, NEDĚLE
|
[12.07.2011] |
BASINFIREFEST 2011 – 1.-3. července 2011, Spálené Poříčí – část 1.: PÁTEK
|
[08.07.2011] |
NEJLEPŠÍ ALBA OSMDESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Ray
|
[30.06.2011] |
Absolute Dose Of Metal vol. 1 – 18. června 2011, Letní parket Výrava
|
[24.06.2011] |
|
[28.05.2011] [hodnocení: 9/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA DEVADESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Ray
|
[20.05.2011] |
VICIOUS RUMORS, SEBASTIEN, EAGLEHEART – 2. května 2011, Praha – Exit Chmelnice
|
[15.05.2011] |
|
[07.05.2011] [hodnocení: 8/10] |
STEEL SEAL – Redemption Denied
|
[27.04.2011] [hodnocení: 8/10] |
VICIOUS RUMORS – Razorback Killers
|
[25.04.2011] [hodnocení: 9/10] |
HELLOWEEN, STRATOVARIUS, COOLACTION – 9. dubna 2011, Prešov – Mestská hala
|
[18.04.2011] |
GRAVE DIGGER, ORDEN OGAN – 7. dubna 2011 – Bratislava, Randal club
|
[15.04.2011] |
VITACIT, PATHFINDER, GUN BARREL – 26. března 2011, Praha – Exit Chmelnice
|
[03.04.2011] |
TUBLATANKA, SCELET – Dolní Kalná, 18. března 2011
|
[26.03.2011] |
|
[18.03.2011] [hodnocení: 9/10] |
SONATA ARCTICA, LABYRINTH, 4TH DIMENSION – 1. března 2011 – Zlín, Masters of Rock café
|
[07.03.2011] |
|
[27.02.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
KISSIN´ DYNAMITE – 4. února 2011 – Vídeň, Escape Metalcorner
|
[14.02.2011] |
AXEL RUDI PELL, POWERWORLD – Praha, Abaton – 2. února 2011
|
[11.02.2011] |