Asi nejhvězdnější obsazení za celou kariéru festivalu. A naprosto extrémní vedra. Přesně tyhle dvě věci zůstanou v paměti návštěvníkům jubilejního desátého ročníku Basinfirefestu ve Spáleném Poříčí. To, že se festival stává rok od roku vyhlášenějším, je jasná věc. Aby také ne, když se na jeho letošní ročník podívali takové kapely jako je Apocalyptica, Children Of Bodom, Crashdïet, Lacuna Coil, Cannibal Corpse nebo Destruction. Déšť, jak bývá už v Poříčí zvykem, čáru přes rozpočet pořadatelům a fanouškům tentokrát neudělal, ale ani extrémní vedra..
Je asi v Norsku v současné době málo kapel, které by vzbuzovaly takový rozruch, jako právě hair metalisté Wig Wam. Tento fakt může mít různé důvody. Jedním z nich je rozhodně skutečnost, že hair metalu se v současné době daří. Ovšem kdyby Wig Wam neuměli napsat dobrou věc, bylo by jim to platné asi jako chlupy na zadnici. Navíc provokativní image čerpající částečně i z homosexuálního vzevření Village People jim už od začátku kariéru zaručovala pozornost médií...
Kreator lze brát za thrashmetalovou jistotu asi jen skutečně s rezervou. Pochopitelně, v osmdesátých letech byli spolu s Destruction a Sodom řazeni mezi silnou evropskou thrashovou trojku, která nabízela odpověď na zámořské dění, ale na rozdíl od Destruction a Sodom byli Kreator vždycky kapelou, které byla thrashová škatulka příliš těsná. To dokázali deskami jako „Renewal“, „Outcast“ a zejména „Endorama“, kdy se kapela dotkla gotického metalu natolik, že si na desce zahostoval i předák ..
Tak by mě zajímalo, co dneska může ještě kapela jako Malice někomu říct. Jasně, v osmdesátých letech to bylo jiné, i když i tehdy byli druhá, neřkuli třetí liga, ovšem dneska osloví už jen opravdu hrstku pamětníků. Kapela kolem kytaristy Jaye Reynoldse a vokalisty Jamese Neala v osmdesátých letech patřila do jednoho šiku s Armored Saint, Metal Church nebo, dejme tomu, Riot, měla ale vždycky smůlu. Natočila dvě vcelku slušná alba (zejména „License To Kill“ byla svého času v určitých kruzích ceněná), ..
Není to ani dva roky, co by si nikdo na budoucnost švýcarských Gotthard nevsadil ani pětník. Kapela tenkrát při dopravní nehodě přišla o zpěváka Stevea Lee a vypadalo to na konec. Zbylá čtveřice se ale z tragické ztráty vzpamatovala a na místo svého dlouholetého frontmana dosadila švýcarsko-australského pěvce Nica Maedera. S ním je tu v současné době s albem „Firebirth“. Otázka tedy stojí, jak se Gotthard obejdou bez svého poznávacího znamení...
Ptáte se, co tady dělají Ugly Kid Joe v roce 2012? Kapela, která byla v roce 1992 pouze trendovou záležitostí, když smíchala ztřeštěnost hair metalu s grungeovými riffy? Jedním z důvodu, proč jsou tady Ugly Kid Joe dnes znovu, může být fakt, že doba reunionům z přelomu osmdesátých a devadesátých let prostě přeje. Dalším hlediskem může být neúspěch všech členů po rozpadu domovské kapely. Nebo za vším může být touha chtít znovu spolu tvořit novou hudbu...
V polovině dubna uplynulo jedenáct let od doby, co naposledy vydechl zpěvák zakladatelů punku Joey Ramone. Se svou kapelou, která v polovině sedmdesátých let definovala slovo punk rock, zanechal po sobě čtrnáct studiových alb. Přestože ani jedno z nich nedosáhlo opravdového komerčního úspěchu, jak by se na takové věrozvěsty, jako Ramones opravdu byli, hodilo, všechny požívají status kultovních nahrávek z jejichž prvního tónů posluchač okamžitě pozná, o jakou kapelu se jedná...
O zpěvákovi Davidu Reecovi byly popsány stohy papíru. Ovšem zejména proto, že koncem osmdesátých let nastoupil jako náhrada za Udo Dirkschneidera do Accept, kam přinesl i závan amerického mainstreamového rocku. To mu skalní nikdy neodpustili. Přestože Reece natočil za tu dobu řadu desek, jeho jméno se stále skloňuje v souvislosti s Accept. A to ne ve zrovna lichotivém duchu. Dnes už by to snad mohlo být jedno. Kromě řady projektů totiž zpěvák před dvěma lety oživil svou někdejší kapelu Bangalore Choir, ..
S deskami plnými žhavého, ostrého rock n´rollu jako kdyby se poslední dobou roztrhl pytel. Pochopitelně tu je Nová vlna skandinávského hair metalu, která rozvířila hladiny světového rocku, ovšem tenhle trend má své následovníky po celém světě. Před deseti lety věc sotva představitelná, dnes zcela běžná. Další novou kapelou, která bude chtít urvat alespoň více než patnáct minut slávy, jsou dánští St. Prostitute. Ti přicházejí s debutovou deskou „Here Comes The Prostitutes“, kterou svým producentským dohledem ..
Charm City Devils, to je jedna z novějších akvizicí americké rock n´rollové scény. Kapela funguje od roku 2007 a po debutu „Let´s Rock n´Roll“ z roku 2009 jim teď vychází druhá deska „Sins“. Že Charm City Devils nejsou žádná másla svědčí i fakt, že byli v roce 2009 vyhlášeni nejlepší novou kapelou na iTunes a i to, že se jich ujal sám velký boss a basista Mötley Crüe Nikki Sixx., který je v začátcích vzal pod ochranná křídla svého labelu Eleven Seven Music. Kapela neunikla ani pozornosti věhlasného producenta ..
Zpěvák, kytarista a basista Jack Blades byl vždy zárukou perfektního hudebního výkonu. Někdy trochu studeného, ale stále perfektního. To předvádí v řadách domovských Night Ranger nebo třeba na začátku devadesátých let, kdy se spojil s kytarovým šílencem Tedem Nugentem a kytaristou a zpěvákem Styx Tommym Shawem v superskupině Damn Yankees. Předvádí to i sólově. „Rock n´Roll Ride“ je jeho druhá sólová deska a Blades na ní ukazuje, že nehodlá ani o píď uhnout ze svého stylu, kterému se věnuje už od konce sedmdesátých let...
Otázka je, kde by dneska mohli být L. A. Guns, nebýt nesnášenlivých povah dvou druhdy hlavních tahounů – zpěváka Phila Lewise a kytaristy Tracii Gunse. Po pravdě, L. A. Guns měli vždy smůlu, když se Guns s Lewisem museli dívat na to, jak jejich někdejší spoluhráči z Guns n´Roses stoupají po Billboardu a sbírají jedno platinové ocenění za druhým, přičemž na ně zbyly pouze drobečky od stolu po hostině pánů Rose, Slashe, Stradlina, McKagana a Adlera. Co se tedy zákonitě muselo stát? ..
„Alpha Noir/Omega White“ by se bezesporu dalo označit za nejambicióznější dílo těchto portugalských čertů. Už jen proto, že vychází jako dvojalbum, z nichž je každé úplně jiné. Je to jako kdyby Moonspell sebrali všechny důležité momenty (když vynecháme avantgardně industriální momenty alb „Sin/Pecado“ a „The Butterfly Effect“) a napěchovali je do sedmnácti skladeb.
Když v roce 1999 vydali Shameless debut, působili jako zjevení. V tehdejším boomu alternativní hudby přinesli album napěchované kytarovou high octane muzikou, která evokovala hair metalu zaslíbené osmdesátá léta, ale zároveň měla energie na rozdávání. V jejich řadách se objevila taková jména jako Gilby Clarke (ex-Guns n´Roses), Tracii Guns (L.A. Guns), Steve Rachelle (Tuff), Bruce Kulick (ex-Kiss) nebo Steve Summers (Pretty Boy Floyd). ..
Aby bylo jasno hned od začátku. Nikdy jsem nebyl obdivovatelem muzikálů. Nikdy mě muzika z Broadwaye nic neříkala. A Twisted Sister? Ty už dnes beru jako artefakt osmdesátých let, jejichž desky jsem v pubertě miloval, dnes mi přijdou sice jako výpověď doby, ale z dnešního pohledu už přežité. Proč bych se tedy vůbec měl pouštět do něčeho, co se jmenuje „Dee Does Broadway“? Asi jen čistě ze zvědavosti. Anebo z toho důvodu, že první sólovka předáka Twisted Sister „Never Let The Bastards Wear You Down“ ..
Situace pro Great White není v současnosti jednoduchá. Kapela, která dostala pár platinových ocenění koncem osmdesátých let logicky padla na hubu s příchodem grunge. Ale stále vydávala desky. Rozložily ji až vnitřní spory zejména mezi zpěvákem Jackem Russellem a kytaristou Markem Kendallem. To mělo za následek, že po několika hubenějších letech, ale přesto po dobrých albech „Let It Rock“ a „Can´t Get There From Here“, kapelu Kendall opustil. Brzy to ale zabalil i Russell. Zmáhaný vlastní alkoholovou závislostí se na ..
Slash je rozhodně jedním z nejčinnějších hudebníků bývalé sestavy Guns n´Roses. Pokud pomineme Axla Rose, na jehož alba se vždy čeká dlouhé roky, studiově je nejpilnější právě Slash, společně s Izzym Stradlinem. Zatímco Izzy sedí doma a nahrává svá alba sám na osmistopém magnetiku jen proto, aby to znělo co nejjednodušeji, Slash se vždy obklopuje řadou muzikantů a pracuje v těch nejlepších studiích. Přesně tohle potvrdila jeho debutová sólovka z roku 2010. ..
V posledních letech nepatří The Cult mezi ty nejpracovitější kapely. Za osmnáct let po prvním rozpadu vydávají teprve třetí album. Jejich comeback s deskou „Beyond Good And Evil“ v roce 2001 je zastihl ve výborné formě, kdy se do soundu kapely infiltrovaly moderní vlivy, které předtím trochu nešťastně zaplevelily bezejmennou desku z roku 1994. „Beyond Good And Evil“ nabídla poctivou porci tvrdé kytarové hudby, kdy především věc „American Gothic“ trhala svým riffem koule...
Člověk mohl srovnávat. V březnu přijela do Plzně své třicáté narozeniny oslavit česká metalová stálice Arakain. S sebou si přivezla jako posilu mnohanásobnou zlatou slavici Lucii Bílou, jejíž jméno se pojí zejména se začátky kapely v osmdesátých letech. A tento týden přijel stejné narozeniny do Plzně oslavit dlouholetý frontman Arakainu Aleš Brichta. Ani ten nepřijel osamocen. Jemu, kromě poslepované doprovodné kapely, záda kryli jeho někdejší spoluhráči z osmdesátých let. ..
V posledních letech se stal Marilyn Manson karikaturou sama sebe. Od rozpuštění sestavy z alba „The Golden Age Of Grotesque“ (poslední deskou, která sbírala alespoň zlatá ocenění) sice ještě chvilku zůstal s multiinstrumentalistou Timem Skoldem, ovšem i toho brzy ze sestavy vystrnadil. Doprovodné muzikanty začal střídat jako na běžícím pásu, což se odrazilo na kvalitě vcelku mizerných desek „Eat Me Drink Me“ a „The High End Of Low“. I na živých vystoupeních to šlo s Mansonem z kopce. Druhdy Satanův úšklebek..
Dávno, dávno tomu, co byly v kurzu alba kytarových hrdinů. Je to už přes dvacet let, co svět stál v němém úžasu nad kytarovou ekvilibristikou Yngwieho Malmsteena, Joea Satrianiho, Vinnieho Moorea nebo… George Lynche. Pochopitelně všichni zmíněné pánové jsou mistry svého nástroje. Jenže po čase jejich kytarové onanie začnou nudit. Satriani asi už pochopil, že snazší cesta k posluchačům vede přes regulérní kapelu a pořádné skladby, a proto se spojil se Sammym Hagarem, Malmsteen zbytečnost ..
Další z absolutně nečekaných reunionů hairmetalových kapel osmdesátých let. Kdo by si ještě před pár lety vsadil byť jen pěťák na to, že se ještě někdy objeví nová deska newjerseyských Trixter. Ti vždycky stáli v pozadí za slavnějšími rodáky z toho města – za Bon Jovi a Skid Row. Měli sice čuch na hity, ale jejich debutová (bezejmenná) deska vyšla v roce 1990, kdy už se nad rozzářeným hair metalem stahovala pěkně černá seattleská mračna. Přesto se jejich debut podíval na osmadvacátou příčku ..
Kdo má stále ještě Europe zafixované jako kapelu hrající „The Final Countdown“ a „Carrie“ bude opět zklamán. Od svého návratu v roce 2004 s deskou „Start From The Dark“ se Europe zaměřili na tvrdý, zemitý hard rock s bluesovými kořeny, který ještě na předchozí desce „Last Look At Eden“ okořenili (pro mě docela nešťastně) symfonickými postupy. Kdo Europe od jejich návratu ještě neslyšel, bude rozhodně valit oči z důlků, když se mu do ruky dostane novinka „Bag Of Bones“. Kdo zná celou jejich dráhu, ..
Kdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že Tyketto vydají novou desku, vyhrál by teď asi pěkný balík. Tohle je totiž jeden z nejméně očekávaných comebacků poslední doby. Proč? Tyketto totiž měli vždycky smůlu. Začátkem devadesátých let měli našlápnuto k opravdu hvězdné kariéře. Všechno se ale zamotalo, doba jim přestala přát, o podpoře médií ani nemluvě. Ale Tyketto jsou tady dnes zpátky a navíc s původním zpěvákem Dannym Vaughnem a takřka ve své původní sestavě, která měla..
Crazy Lixx byli tou kapelou, která se jako jedna z prvních svezla na vlně zájmu o Novou vlnu skandinávského hair metalu, kterou nastartovali Crashdïet s albem „Rest In Sleaze“ z roku 2005. Crazy Lixx dlouho neváhali a svou prvotinu „Loud Minority“ vydali už v roce 2007. Byl to zásah do černého, protože deska obsahovala hity jako „Want It“, „Heroes Are Forever“, „Love On The Run“ a „Make Ends Meet“. Právem se Crazy Lixx zařadili do čela této vlny, hned po bok Crashdïet a Vains Of Jenna. ..
Dynazty jsem poprvé zaregistroval loni s jejich druhou deskou „Knock You Down“. Nezněli špatně. Samozřejmě je to další reminiscence na osmdesátá léta v moderním zvukovém balení a se současnou dravostí. Nebyli nijak objevní, ale poslouchali se vcelku dobře. Už jen proto, že Nová vlna skandinávského hair metalu mi padla do noty a Dynazty jsou jedni z předních zástupců. Jasně nejsou tak kultovní jako Crashdïet, ani tak hitoví jako Reckless Love, ale přesto patří k té lepší sortě kapel. ..
Je to už více než pětatřicet let, co je Tommy Bolin na pravdě boží.
Ovšem ani po třiceti letech nepostrádá jeho hudební odkaz smysl. A to, že pravidelně vychází kolekce s jeho starými nahrávkami, a to, že je zejména v Japonsku stále ještě považován za kytarového boha, určitě svědčí o tom, že tento pán skutečně tenkrát uměl. I když většina jej má spojeného pouze s výtečnou deskou „Come Taste The Band“, ..
Kdeže loňské sněhy jsou… A kdeže jsou časy, kdy Paradise Lost byli progresivní, moderně znějící kapela. Jejich experimenty s dark popem, kdy se jejich sound přiblížil zvuku Depeche Mode natolik, že mohli být považováni za kapelu ze stejného těsta, jejich skalní fanoušci zrovna nevydýchali, vrátila se tato britská pětice kajícně ke svému starému stylu. I když „Host“ mohla na někoho působit jako rudý hadr na býka, rozhodně to byla deska zajímavá a kapele otevřela nové obzory...
A taky uvidíme, kam se Accept hne dál. Další reminiscence na osmdesátá léta už by nemusela být tím pravým ořechovým. Teď to ještě prošlo... Přesně těmito větami jsme před dvěma lety končil recenzi na desku „Blood Of The Nations“, se kterou se o slovo přihlásila oživlá legenda Accept. Sice už bez svého poznávacího znamení, zpěváka Udo Dirschneidera, zato s Američanem Markem Tornillem (ex-TT Quick), a navíc s vcelku slušným materiálem,..
Osobu zpěváka Stephena Pearcyho myslím není třeba nějak obšírněji představovat. Kdo alespoň trochu zavadil o losangeleskou scénu osmdesátých let, musel přijít do kontaktu i s tím to jménem. Pearcy byl totiž v osmdesátých let tahounem jedné z nejpopulárnějších hair metalových kapel, kalifornských Ratt. Ovšem když se podíváme a Pearcyho diskografii, zjistíme, že ani zdaleka to není jen zpěvák Ratt, se kterými v současné době nahrává novou desku...
Harlej měli rozhodně co vylepšovat. S předchozí deskou „Máme vlka“ nakrkli nejednoho příznivce. Ne že by, jak to třeba bylo zvykem v devadesátých letech, měnili styl, ale kolekce byla tak kompozičně chudičká, až běda. Klasických harlejovských sypaček obsahovala málo, humor jako kdyby pětici došel. Možná proto není náhoda, že novinka „Teleskopický tele“ vychází tak brzy a s ním se kapela pokouší o reparát. Povedl se?..
Max Cavalera a jeho Soulfly vydali novou desku. A co. Vyšla taky nová Sepultura a vyšlo i Cavalera Conspiracy. Co nabídne Sepultura byla celekm jasné. Co budou hrát Cavalera Conspiracy taky. Ale co Soulfly? Tento projekt (záměrně neříkám kapela, protože všechno se točí víceméně jen kolem Cavalery) od počátku čerpal spíše z jihoamerické ethno muziky a samozřejmě i z „Roots“, posledního alba Sepultury, které Max se svou někdejší kapelou nahrál...
Je zajímavé sledovat, kam se za ta léta hnula trojice nekorunovaných králů doom metalu první poloviny devadesátých let. Zatímco My Dying Bride léta neupustili ani o píď od svého stylu, který se postupně vyčerpává a už nikdy nedosáhne věhlasu, jako v období desek „The Angel And Dark River“ a „Like The Gods Of The Sun“, Paradise Lost se po experimentech s depešáckou atmosférou a dark popem vrátili ke svému starému zvuku alb „Shades Of God“ a „Icon“. A pak je tu Anathema...
Jméno kapely Angel Witch pro mě vždy bylo jen pojmem z encyklopedie. Kapelou, která patřila k druholigovým smečkám NWOBHM. Kapelou, která chtěla být v osmdesátých letech druhými Iron Maiden nebo Judas Priest, ale její zánik přišel rychleji, než se stačila rozkoukat. Jejich bezejmenný debut měl v jistých kruzích určitou váhu, ovšem jinak kapela nic převratného nikdy nevytvořila. Když v roce 1986 vydala třetí album „Frontal Assault“, a po něm přišel rozpad, vypadalo to, že až do důchodu budou členové ..
Bylo by pošetilé si myslet, že Sixx: A.M. budou mít někdy takový dopad, jako domovská kapela ústřední postavy projektu Nikkiho Sixxe, Mötley Crüe. Ovšem, když se podíváme na statistiky úspěšnosti, rozuměj prodejnosti, zjistíme, že poslední, a dle mého názoru pouze průměrná deska „This Is Gonna Hurt“, dosáhla v Americe na desáté místo oficiálního žebříčku. A to je, prosím pěkně, jen o šest míst horší příčka, než měli Crüe se svým posledním albem „Saints Of Los Angeles“...
Pamatuji si velice dobře dobu tak před deseti lety, kdy Nickelback zažívali boom své slávy. Tehdy fanoušci obdivovali jejich tvrdé riffy, postgrungeovou náladu a výborné melodie Chada Krogerea. Přelomového alba „Silver Side Up“ se jen v Americe prodalo přes šest milionů kusů a Nickelback byli náhled pořádně v laufu. Rázem hráli vedle Metallicy, Red Hot Chili Peppers nebo Iron Maiden na největších stadionech světa. Pak přišel rok 2005 a s ním obrovský hit „Photograph“...
Ať je to ostuda nebo ne, se jménem této kapely se setkávám poprvé v životě. Pátral jsem tedy po netu, abych se o nich dozvěděl nějaké informace a ejhle, oni fungují už od poloviny devadesátých let a debut vydali v roce 1997. Dnes jsou tu s dalším počinem „Boulevard Of Chocking Screams“, což ve své podstatě není klasická řadovka, ale jen pětiskladbové EP. Ovšem na to, aby se člověk seznámil s kapelou blíže, to úplně stačí...
Kdo jsou dnes vlastně Europe? Asi všechno jiného než banda napomádovaných šášulů, vytrubujících do světa pouťové odrhovačky. Přestože na ně leckteří těžkooděnci tak koukají, Europe nejsou v žádném případě jen „The Final Countdown“. A to rozhodně nejdéle od alba „Prisoners In Paradise“, které se pyšnilo ostrým americkým, dá se říci až streetrockovým, zvukem. Od jejich comebacku, který lemují tři přetvrdá alba „Start From The Dark“, „Secret Society“ a „Last Look At Eden“, se Europe ..
Když jsem před dvěma a půl lety psal recenzi na debutovou desku Peepshow (tehdy psaní jako Peep Show), hovořil jsem o nich jako o špatné skotské odpověď na Crashdïet. To se psal konec roku 2009. Dnes jsou Peepshow zde zpátky. Ze sestavy debutu „Out For Blood“ zbyl už jen zpěvák Johnny Gunn a kytarista Rusty Gill a korekturu doznal i sound kapely. Leccos už bylo slyšet na tributním albu „Reborn In Sleaze“, poctě to zemřelé hairmetalové ikoně Daveu Lepardovi (Crashdïet)...
Po bezmála třiceti letech na scéně vydává zpěvák amerických glam metalových hippíků Enuff Z´Nuff, Donnie Vie, své třetí sólové album. Jeho mateřská kapela v těchto dnech neoplývá bůhvíjakou činností a tak se Donnie opět pustil do sólové práce. Není divu. Basista a vůdčí osobnost kapely Chip Z´Nuff stále koketuje s někdejším odpadlíkem z Guns n´Roses, bubeníkem Stevenem Adlerem a věnuje se svému bočnímu projektu Johnnie Rotten, někdejší kamarádi, kytarista Derek Frigo a bubeník Rick Parent jsou už na pravdě boží ..
Říkalo se jim chlapácké kapely. Byly sice řazeny mezi hair metalovou scénu, ale mnohem více než Poison nebo Warrant zněly jako kříženec mezi Led Zeppelin, Black Sabbath, AC/DC a New York Dolls s nepřeslechnutelným motorkářským ksichtem. Byli to třeba The Almighty, The Cult, Warrior Soul a později třeba i Backyard Babies. Komerčně pochopitelně nedosáhli nikdy takových úspěchů („Sonic Temple“ od The Cult budiž čestnou výjimkou) jako zmínění heartbreakeři, ale podle soudobé kritiky hráli hodnotnější muziku..
Je jen málo desek, které by aspirovaly na titul „nejočekávanější album letošní zimy“. Jednou z nich je bezesporu novinka legendárních Van Halen. A to hned z několika důvodů. Čtrnáct let tato kapela nic nevydala. Mezitím se rozloučila se zpěvákem Garym Cheronem, aby po epizodě se staronovým pěvcem Sammym Hagarem se na své místo vrátil ten původní - David Lee Roth. Už jen podle téhle informace je jasné, že noví Van Halen se prostě stanou hned po vydání fenoménem. Když ještě zmíníme, že Rothův hlas je vedle kytary Eddieho Van Halena..
Pokaždé, když vyjdou noví Master´s Hammer, je to událost. Už jen proto, že ta deska vůbec vyjde, ale také proto, že nikdy nikdo neví, co od této kapely očekávat. Každý má v paměti totálně kultovní debut „Rituál“, který neovlivnil jen českou metalovou scénu, ale i takové veličiny jako jsou třeba Moonspell, Behemoth nebo Immortal. Dvojka „Jilemnický okultista“ začala pošilhávat po avantgardnějšímu pojetí muziky a následující „Šlágry“ už byl takový úlet, že to řada fanoušků nezkousla...
Že by další objev skandinávské hair metalové scény, říkám si, když tak poslouchám tuhle desku od Santa Cruz. Kapela debutovala už před více než dvěma lety minialbem „Another Rush In Adrenaline“. Teď je zpátky s desetiskladbovou kolekcí „Anthems For The Young n´Restless“. Kapela na ní vybrušuje svůj styl, který se skládá, jak bývá u hair metalu zvykem, z divokých kytar a ostrého zpěvu, který nemá za cíl atakovat největší slavíkovské mety, ale je nadmíru autentický, drzý a neomalený...
Richie Kotzen má rozhodně zajímavou kariéru. Ještě mu nebylo dvacet a největší kytarové magazíny o něm hovořily jako o jednom z největších talentů své doby. Nahrál několik studiových desek, kde ukázal, co všechno umí, aby pak celý svět uvedl do údivu, když nastoupil na místo C.C. DeVillea k hairmetalovým mazlíčkům Poison. Tak člověk, který proslul v nízkém věku kytarovou ekvilibrisitkou, nahradil někoho, do koho se pořádně opřít a bouchnout si do něj, se zdála býti oblíbená kratochvíle všech hudebních kritiků...
Přiznám se, že jméno Angeline slyším poprvé v životě. Pohled na chytré stránky ale říká, že tahle švédská kapela existuje už od roku 1987. Prorazit se jim podařilo až v roce 2010 s deskou „Confessions“. Na její úspěch se snaží navázat novinkou „Disconnected“. Když jsem slyšel švédská kapela, navíc v tu chvíli jsem si myslel, že i vcelku nová, očekával jsem hair metal ve stylu Crashdïet nebo Reckless Love. Pohled na obal desky, na čtyři pupkaté chlápky, můj prvotní omyl uvedl na pravou míru. Angeline hrají poctivý klasický hard rock..
Nerad bych se na tomto místě opakoval, ale přestože byl Slash velice silnou postavou Guns n´Roses a jeho sóla byla neodmyslitelnou částí této kapely, jako skladatel se mi vždy jevil jen jako průměrný. Na hybnou páku Guns, čili tandem Axl Rose – Izzy Stradlin, svými kvalitami nikdy nedosahoval. To ukázaly i jeho post-GN´R aktivity, kdy všechna alba, s výjimkou debutu „Contraband“ od Velvet Revolver, jsou jen průměrná. Samozřejmě se uměl vždy obklopovat schopnými muzikanty, ať už to byli v případě Slash´s Snakepit..
Kdo z vás sleduje D.A.D. od jejich počátků, určitě ví, že u téhle kapely nikdy nebyla jistota, jak bude znít další deska. Cowpunkové začátky se na nejúspěšnějším albu „No Fuel Left For The Pilgrims“ přetavily do univerzálního rockového soundu a spolu s další nahrávkou „Riskin´ It All“ a hity typu „Sleepin´ My Day Away“, „Point Of View“ nebo „Grow Or Pay“ pomalu, ale jistě dobývaly Ameriku. A to se z Dánska povedlo komu? Larsi Ulrichovi a Miku Trampovi. S měnícím se rockovým vkusem, se brzy začali měnit i D.A.D. ..
„Než se objevili Jane´s Addiction, byla osmdesátá léta docela nuda,“ napsal druhdy britský magazín Kerrang! A nedá se říct, že by to nebyla pravda, jen s tím, že si místo Jane´s Addiction můžete dosadit další velikány jako Metallicu, Guns n´Roses, Red Hot Chili Peppers nebo Mötley Crüe. Ale pravda je i to, že Jane´s Addiction byli jedineční. Tam, kde U2 byli moc popoví, jsou Jane´s Addiction temní a dekandentní. Tam, kde The Cult byli moc rock n´rolloví, Jane´s Addiction působí psychedelicky a až trochu jedovatě...
Bang Tango vždycky představovali v rámci losangeleské hairmetalové scény jistý unikát. Jako jediná z kapel tehdejšího boomu inklinovali k funkové muzice, čímž měli blíže třeba k takovým Red Hot Chili Peppers než k Poison. Tímto zvláštním druhem hair metalu se stali zajímavými a snadno rozpoznatelnými. Jenže skutečný úspěch jim zůstal zapovězen. I když to na přelomu let 1989 a 1990, kdy se do denní rotace MTV dostal první singl „Someone Like You“, vypadalo, že dobyjí svět, nic z toho nakonec nebylo...
Tak rok 2011 je za námi a teď zbývá ta bilance. Když se za ním ohlédnu, tak si dovolím říct, že to byl rok velkých jmen, ale i nových nadějí. Michael Monroe, Sebastian Bach, Foo Fighters nebo Anthrax jsou už léty prověřené pojmy, které v minulosti, byť některé z nich zklamaly, z dlouhodobého hlediska se jedná o umělce, kteří o blbou desku jen tak nezakopnou. Pak tady byli ti nováčci. Můžeme za ně počítat celou severskou hairmetalovou scénu, ze které se vylouply opravdu některé vynikající kapely. Viz. první místo... :-P..
Dnes je Metallica v pozici, že si může dovolit prakticky cokoliv. Může vydat desku s tak zpraseným zvukem jako byla „St. Anger“, může vydat totální zhovadilost „Lulu“ s blekotajícím Lou Reedem, ale může taky překvapit a vydat výtečné album. To se jí povedlo před třemi lety, kdy na trh vypustili „Death Magnetic“. Desku sice zpátečnickou, ale se silnými skladbami jako „The Day That Never Comes“, „Cyanide“ nebo „My Apocalypse“. Dnes ji znovu připomínají...
O tom, že Dave Lepard měl obrovský vliv na současnou skandinávskou hair metalovou scénu, nemá smysl polemizovat. Byli to právě Crashdïet, kteří podnítili celé to hnutí, které dnes zaplavilo celou Evropu. Čerpali hudebně i vizuálně z Mötley Crüe, Guns n´Roses, Ratt, Poison a dalších podobných formací, ale celkově jejich hudba měla moderní sound. Navíc Lepard disponoval silným, řezavým hlasem, který je pro tenhle druh hudby více než potřebný. Když Crashdïet vydali desku „Rest In Sleaze“, bylo to jako zjevení, ..
Iné kafe jsou definitivně zpět. Před dvěma lety, kdy kapela ohlásila několik vzpomínkových koncertů, nikdo nedoufal v to, že se ještě někdy setká s novými skladbami této slovenské neopunkové kapely. Frontman Vratko Rohoň na otázky týkající se budoucnosti odpovídal spíše vyhýbavě a o příštích deskách se vyjadřoval s despektem. Všechno ale jinak a Iné kafe vydávají novinku „Právo na šťastie“. ..
Kapela kolem charismatického frontmana Davyho Vaina měla odjakživa smůlu. Když v roce 1989 vydali třeskutě rock n´rollový debut „No Respect“, vypadalo, že brzy budou stát na rockovém nebi vedle Guns n´Roses nebo tehdy startujících Skid Row. Na velký úspěch bylo zaděláno. MTV omílala dokola hity „Beat The Bullet“ a „Who´s Watchin´ You“. Jejich vydavatelská firma Island je ale místo pořádné propagace hnala znovu do studia, aby natočili dvojku „All Those Strangers“. Než ji ale Davy a spol. stihli dodělat, vyšlo „Nevermind“ od Nirvany. ..
Od svého prvního rozpadu v roce 1992 působí tahle kapela jako nějaká schizofrenní potvora. Comebackové album „Vicious Circle“ ze čtyřiadevadesátého se ještě neslo v intencích starých L.A. Guns, pak se začaly dít věci. Sestava se doslova přes noc změnila k nepoznání. Charismatického zpěváka Phila Lewise nahradil hardcorový řvoun Chris Van Dahl a jediný původní člen Tracii Guns pod jménem The L.A. Guns vydal netypickou nahrávku „American Hardcore“. Album propadlo a začala zase rošáda v sestavě,..
V osmdesátých letech patřila tahle parta kolem zpěváka Taimeho Downea k typickým představitelům hair metalu. A přesně jako jiné kapely tohoto stylu je spláchla vlna grunge, když se jejich desce „Whipped!“ z dvaadevadesátého dostalo v porovnání s předchůdcem „Wake Me When It´s Over“ pozornosti ani ne poloviční. Už na „Whipped!“ kapela naznačila, že se nespokojí jen s rockovým výrazem. Pak se ale na osm let odmlčela, zpěvák Taime Downe zatím rozjel svůj industriální projekt The Newlydeads, ..
Že členové slavných kapel točí sólovky, na tom není nic divného. To se prostě děje. Ale většinou se sólovým materiálem přijde buď zpěvák nebo kytarista. Ale aby první sólovku ze členů slavné kapely, nota bene po čtyřiceti letech fungování, natočil bubeník, to už je skoro unikát. A přece se tak stalo a jako první z členů legendárních AC/DC přichází s vlastní deskou bubeník Phil Rudd. Člověk, který celý život stál ve stínu slavnějších kolegů, ..
Tohle už není hair metal, jako na první desce Skid Row. Přestože tahle kapela byla asi poslední, která z mohutného hnutí osmdesátých let stála za to, jejich někdejší pěvec Sebastian Bach je dnes už trochu někde jinde. Ono kam Bach směřuje už bylo jasné z druhé desky Skid Row „Slave To The Grind“ a samozřejmě i ze třetí, nejtvrdší „Subhuman Race“. Pak se se svými kolegy rozešel a oni se vrátili ke tradičnějšímu soundu s deskou „Thickskin“. Bachovi ale ta tvrdost zůstala. Přestože mu trvalo více než deset let od rozchodu, než natočil regulérní album „Angel Down“..
Je to zhruba rok, co jsem tady představoval tuhle nezničitelnou finskou punkovou čtveřici. Tehdy měli nějaký ten pátek venku album „Rujoa Taidetta“. Právě na tuhle desku dnes navazují už sedmnáctým řadovým počinem „Loputon Luokkaretki“. Když řeknu, že ani po sedmnácté kapela neuhnula ze svého řízného punkrocku ve stylu Ramones, zasvěceným je jasné, co je čeká. Jak kdysi napsal britský magazín Kerrang! o Ramones – nakažlivé melodie, zběsilé tempo, tři akordy a hrst hloupých textů – přesně to samé platí ..
Když se podíváme zpět do roku 2008, jeví se rozchod finského zpěváka Olliho Hermana, vulgo H. Olivera Twisteda, se švédskou kapelou Crashdïet, jako velice rozumné řešení. Crashdïet se po průměrné desce „The Unattractive Revolution“ vzpamatovali a společně se Simonem Cruzem natočili slušnou „Generation Wild“, která sice nedosahuje kvalit kultovního debutu „Rest In Sleaze“, ale přece jen je kvalitnější než ta, kde se představil Herman. Sám vokalista se vrátil do rodného Finska, ..
Pozice Blink 182 v současné době může být diskutabilní. Tahle kapela před deseti lety byla naprosto jasným příkladem komerčního neopunku, který oproti tomu původnímu, sedmdesátkovému, postrádal upřímnost a byl spíše prefabrikovaným modelem určeným k hitové líbivosti a především k vysokým výdělkům nahrávací společnosti. Jak se neopunk začal ze scény ztrácet, zmizeli v roce 2004 i Blink 182. O kapele nebylo dlouho slyšet a lesk jejich platinových alb jako „Take Off Your Pants And Jacket“ pomalu ztrácel na přitažlivosti...
Se svou „Sister Christian“ nebo „Rock In America“ patřili v osmdesátých letech Night Ranger mezi hlavní představitele amerického pomp rocku, říznutého AOR a s trochou hardrockové kytary. Dá se říct, že se jednalo o následovníky kapel jako Journey nebo Survivor. V roce 2011 jsou tady Night Ranger znovu s novým albem a můžeme jasně říct, že u téhle kapely se zastavil čas. Když posloucháte „Somewhere In California“, je to jako kdybyste poslouchali jejich debut „Dawn Patrol“. Samozřejmě ale se soudobým zvukem...
House Of Lords byli vždy kapela, kde se nehrálo na průměrnost. Pompézní pasáže musely být skutečně pompézní, refrény více stadiónové, než měl kdokoliv jiný a muzikantské výkony dokonalé až k neuvěření. Tak to bylo v osmdesátých letech a tak je to i dnes. Ovšem jinak dnešní House Of Lords jsou trochu jinde než v osmdesátých a začátku devadesátých let. Změnila se sestava, ve které ze zlaté éry zůstal jen zpěvák James Christian a kde chybí zejména zakladatel, klávesista Gregg Giuffria. ..
Je zajímavé sledovat, jak se z Red Hot Chili Peppers, kteří v osmdesátých letech platili za funkrockové outsidery, stala jedna z největších rockových kapel planety. Dnes je můžeme směle řadit po bok velikánů typu Metallica, U2, Guns n´Roses nebo Bon Jovi. I když v současné době postrádají kytaristu Johna Fruscianta, který se velkou měrou podílel na obřím úspěchu alb „Californication“, „By The Way“ a „Stadium Arcadium“, nijak to kredit kapely nesnižuje. Našla se náhrada v podobě mladíka Joshe Klinghoffera. ..
Anthrax jsou zpátky! Přesně tohle se člověku chce zvolat, když poslouchá novinku „Worship Music“. A Anthrax jsou zpátky z několika důvodů. Za prvé vydávají nové album po osmi letech od poslední řadovky „We´ve Came For You All“, za druhé ve svých řadách znovu přivítali ztraceného syna, zpěváka Joey Belladonnu, jehož hlas zněl naposledy na albu „Persistence Of Time“ (1990), a za třetí, a to je nejdůležitější, „Worship Music" je fakt dobrá deska...
Přiznám se rovnou, že tvorbu Alice Coopera ze sedmdesátých let jsem nikdy moc rád neměl. Půvab alb „Billion Dollar Babies“, „Welcome To My Nightmare“ nebo „Alice Cooper Goes To Hell“ mi vždycky unikal a do dnešních dnů se na tomto faktu nic nezměnilo. O to více jsem pak preferoval jeho hairmetalovou dráhu ohraničenou alby „Constrictor“ a „Hey Stoopid“. Pak se ale Alice do toho nějak zamotal. Přišel s deskou „The Last Temptation“, která odkazovala na sedmdesátá léta, ale s nádechem ..
Vybírat alba sedmdesátých let taky není žádný med. Tu dobu jsem pochopitelně nezažil, takže vše jsem vnímal zpětně, jaksi reprodukovaně. Když se dnes za sedmdesátkami ohlížím, je jasné, že to byla neskutečně plodná doba, kdy se toho pro budoucnost rockové hudby odehrálo přehršle. Zrodil se hřmotný hard rock, z kanálu vylezl drzý punk, přeběhla móda glam/glitteru, své velké chvilky zažil i styl AOR. Alba jsem proto vybíral z dnešního pohledu a když se tak dívám na jedničku, tak si říkám, ..
Tahle deska je jedním z velkých překvapení letošního roku. Samozřejmě pocta Franku Sinatrovi není ničím překvapivým, protože tenhle velikán si ji prostě zaslouží. Ale když jeho skladby vezmou na svá bedra taková jména jako Joey Belladonna, Glenn Hughes, Devin Townsend, Dee Snider, Tim Ripper Ownes nebo Jani Lane, už jen to je zajímavé. V tomto případě se nedalo čekat, že skladby budou poplatné originálu, ale že každý z umělců si je přetvoří ke svému obrazu. Ono by to vlastně ani jinak nešlo. ..
Je jen velice málo nahrávek, které by byly tak očekávané, jako novinka Kreysonu „Andělé strážní“. Principál Láďa Křížek její vydání už opět posunul, tentokráte na jaro příštího roku, ovšem jako náplast nabízí fanouškům promo singl, který předznamenává právě nové album. Otázka tedy stojí, jak nové skladby znějí. Jsou sice jen dvě, ale můžeme si z nich udělat obrázek, jak asi bude vypadat připravovaná deska. ..
„Jo, tady už jsem hrál,“ rozpomněl se Miloš Dodo Doležal, když dorazil na trnovské fotbalové hřiště. Poprvé zde vystoupil v létě roku 1998 ještě v barvách Vitacitu. Byl to jeden z posledních koncertů této legendy s Doležalem v sestavě. Vitacit s Ladislavem Křížkem se v Trnové představil loni a letos tak došlo i na koncert Doda. Ten přijel se svou doprovodnou kapelou, kde mu zdatně jako basista sekunduje jeho syn a bubeník Pavel Slechan. Po osmé hodině večerní se pomalu začali trousit lidé, a i když obloha nevěstila vůbec nic dobrého..
Je jasné, že nejlepší léta už mají Limp Bizkit za sebou. Doba „Significant Other“ a „Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavoured Waters“ je už dávno pryč a móda nu-metalu už dávno pominula. Navíc se Limp Bizkit prezentovali ne zrovna podařenými alby jako „Results May Vary“ ( i když z komerčního hlediska se díky singlu „Behind Blue Eyes“, coveru od The Who, o žádný průser nejednalo). A i když Limp Bizkit jsou (nepočítejme Linkin Park) komerčně nejúspěšnější nu-metalová parta, ..
Společný koncert Judas Priest a Whitesnake považuji za jeden splacený dluh z puberty. Obě formace, krom dalších typu Mötley Crüe nebo Guns n´Roses lemovaly moje roky dospívání a dosud jsme neměl příležitost se na ně naživo podívat. Pravda, nejraději bych je viděl třeba v roce 1990, kdy obě kapely byly na vrcholu, ale jelikož to v té době nebylo prakticky možné, rád jsem se na ně jel s čipernou agenturou Ozzy a Potkan podívat v červnu roku 2011. Cesta ve více než třicetistupňovém vedru přes totálně zašvíkanou Prahu ..
Dynazty. Dovedete si představit kapelu s ještě blbějším názvem, než je tenhle? Jistě, několik by se jich našlo, ale Dynazty jsou letos jedním z horkých adeptů na titul. Ale co, nejde až tak o název, ale o to, co se pod ním skrývá. Z obalu je jasné, oč se bude jednat. Čtyři vlasáči v kožených bundách a ověšení řetězy se pochopitelně hlásí k nové hair metalové vlně. Jsou to přesně ti, kteří v pubertě poslouchali Mötley Crüe, Guns n´Roses nebo Poison a poté, co jim úspěch debutu Crashdïet „Rest In Sleaze“ ..
Hudba The Poodles mi dodnes z nějakého důvodu unikala. Přestože tahle kapela není na scéně žádný zelenáč, prvním albem, které jsem slyšel celé, je právě až novinka „Performocracy“. Kapela sází na hair metal, který ovšem v jejím podání nezní tak punkově a rozjíveně jako v případě Hardcore Superstar, Rakel Traxx nebo Vains Of Jenna, ale spíše čerpá z klasických hardrockových tradic. Nedočkáte se proto drzých fucků, ale spíše tvrdých kytarových riffů, přesné strojové rytmiky a zpěvných refrénů...
Ještě třeba před rokem to vypadalo, že King Kobra je pojem jen ryze encyklopedickým. Kapela, která vydala svá tři alba v rozmezí let 1985 až 1988 byla natolik (především svou přehnanou natupírovanou image a knírkem bubeníka Carminea Appice) spjata s osmdesátými léty, že jsem si jejich účinkování v dnešní době dost dobře nedokázal představit. Ale co se stalo? Světe, div se, King Kobra jsou v roce 2011 zpět s novým albem. A to dokonce skoro v původní sestavě. Za bicími samozřejmě sedí..
Jak to vypadá, tak hair metal je v současné době v kurzu. Jak si jinak vysvětlit, že jako houby po dešti rostou nové a nové kapely, které se věnují tomuto stylu. Už jsem několikrát na těchto stránkách psal, že jejich úroveň je kolísavá. Některé dopadnou lépe, některé hůř, jiné shoří jako papírový čert. Jaký je tedy případ Rakel Traxx a jejich alba „Bitches Palace“? Hned ze začátku řeknu, že mě tahle kapela mile překvapila. Hlavně proto, že její hudba je strašně energická, což jsem leckdy u mladých hair metalových kapel postrádal. ..
Nemá smysl polemizovat o významu Nazareth. Je to prostě hardrocková legenda a basta. Samozřejmě dopustila se toho neodpustitelného hříchu, že do svého repertoáru přibrala „Love Hurts“ a stvořila další podobnou „Dream On“, ale jejich pecky jako „Hair Of The Dog“, „Ramazanas“ a další jí zaručují status nesmrtelnosti. A i to, že na ně pějí chválu takové veličiny, jako Axl Rose a Michael Monroe už o něčem svědčí. Nazareth ale fungují dál. Čtyřicet let od svého založení jsou tu pořád a teď dokonce s novou deskou, která nese název..
Tak a jsme na konci našeho seriálu Poison. Poté, co jsme projeli všechny studiová (a podotýkám, že autorská) alba, je také na čase podívat se na projekty, které vyšly buď pod hlavičkou kapely nebo obou hlavních protagonistů Breta Michaelse a C.C. DeVilla. Rád bych sice na tomto místě psal recenzi na novinku Poison, ale ta se zdá být v nedohlednu, i když od „Hollyweird“ uplynulo už skoro deset let. Uvidíme, zda se jí ještě dočkáme, nebo kapela bude chrlit jeden výběr za druhým bez hlubšího smyslu...
Sepsat profil Judas Priest má hned tři velké důvody. Za prvé se letos kapela dožívá čtyřicítky, za druhé ohlásila světové Epitaph Tour, které má být posledním velkým podnikem v jejich kariéře a hlavně za třetí, 28. června se tahle legenda všech legend představí ve společnosti dalších ostřílených kozáků Whitesnake v pražské O2 Aréně. A podle pořádající agentury Live Nation se bude rozhodně jednat o neobyčejný zážitek. Už jen proto, že britská pětice hodlá předvést největší milníky své bohaté kariéry. ..
Saxon už patří k osvědčeným jistotám. A rozhodně nic na tom nezmění ani novinka „Call To Arms“. U téhle kapely je už dávno všechno předem nalajnováno. Vždycky jen záleží na tom, jak silné
skladby se Biffu Byfordovi a jeho partě podaří dát dohromady. Stylové výkyvy, jako tomu bylo v jejich americkém období alb “Rock The Nations“ nebo „Destiny“, jsou už nenávratně pryč a dnes Saxon zní stejně jako v roce 1981. Akorát tedy s moderním zvukem. Jinak jako kdyby těch třicet let neexistovalo...
Co si představíte, když se řekne AOR? Foreigner, Journey, Survivor a... Asia. Jedna z nejslavnějších kapel tohoto stylu se vrátila před pár lety ve své původní a samozřejmě nejsilnější sestavě, kde působí zpěvák a basista John Wetton, kytarista Steve Howe, klávesista a zpěvák Geoff Downes a bubeník Carl Palmer. Co jméno, to pojem jak hrom. A spolu tato trojice nejen, že točí nové desky, ale dokonce i se svým programem objíždí svět. Na červen připadli zrovna dva koncerty v České republice. První, ve Zlíně se konal 7. června ..
Metalfest se v Plzni uhnízdil. A fanouškům to vyhovuje. Jak jinak si vysvětlit stoupající návštěvnost této akce, kdy letos přišlo zhruba o dobré dvě tisícovky fanoušků více než loni. Lochotínský amfiteátr, druhdy dějiště slavné Porty, by pojmul klidně ještě jednou tolik lidí, ale takhle se člověk aspoň nikde netlačil, mohl si v klidu sednout a podívat se na takové metalové ikony jako jsou Accept, Saxon, Cradle Of Filth, Pretty Maids, Arch Enemy nebo Sabaton. Na Metalfestu nemohli chybět ani zástupci naší redakce...
Dalo by se říci, že nástup nového milénia znamenal pro Poison jakési pokropení živou vodou. Sestava s Bluesem Saracenem nefungovala, kapela dokonce ani naživo nevystupovala. Bret Michaels se začal více prosazovat jako herec (i když ne zrovna valný), kdy si zahrál třeba v Dopisech z cely smrti, Charlieho andílcích nebo několika lehce erotických filmech. Čas na muziku přišel až v roce 2000. Tehdy se klima pro Poison začalo stávat příznivějším. Capitol vydali „Crack A Smile“ a do sestavy Poiso..
A přišly zlé časy. Hair metal se stal spíše terčem posměchu a teenageři naslouchali grungeovým hrdinům, kteří byli absolutním protipólem Poison, Mötley Crüe, Warrant nebo Cinderelly. Na to samozřejmě reagovaly vydavatelské společnosti, protože nové desky glamových desperátu propadly na celé čáře. Neúspěch potkal i Poison. Jejich poslední desky „Native Tongue“ se prodala v porovnání s „Open Up And Say... Ahh!“ jen desetina. Navíc ze sestavy vylétl kytarový hrdina Richie Kotzen..
Dnešní doba přeje comebackům. Vrací se kde kdo. Zpátky jsou Warrant, King Kobra, Tank, Danger Danger, Steelheart a teď i Black n´Blue. Kapela osmdesátých let, která sice hrála pořádnou muziku, ale nikdy neudělal díru do světa. Navíc se nikdy nevymanila z role věčných předskokanů. Dnes je jméno této kapely spojováno nejvíce s bývalým kytaristou Tommym Thayerem, který nahradil Ace Frehleyho v Kiss. Zpěvák Jamie St. James se před pěti lety představil jako náhradník Janiho Lanea ..
Nikki Sixx je v posledních letech nadmíru činorodý. Kdysi zoufalý feťák nad hrobem, běhající na pokraji šílenství nahý s bouchačkou po zahradě svého heroinového doupěte a šlehající si neskutečné množství drog do žil, je dnes renesančním člověkem. Mužem mnoha zájmů a plodným skladatelem. Ať už se jedná o jeho domovské Mötley Crüe, boční projekt Sixx: A.M. nebo jako nájemný skladatel pro různé umělce. Mötley Crüe letos slaví třicet let kariéry obřím turné s Poison a New York Dolls..
„To, co vypadlo z Richieho Kotzena za šest měsíců, soukal ze sebe C.C. tři roky,“ uvedl svého nového kolegu zpěvák Bret Michaels. A naznačil tím, že nový kolega by měl být pro Poison obrovskou posilou. „Všichni jsme věděli, že je Richie skvělý kytarista, ale když přišel na konkurz s kupou písniček a nápadů, bylo to ono. Možná to bylo i tím, že je z Pensylvánie jako my. Původně jsme ale chtěli jen zaplnit místo, nehledali jsme hvězdu,“ pokračoval Michaels. Euforie byla z Poison v roce 1993..
Dlouho, dlouho nebylo slyšet o britském kytaristovi Brianu Robertsonovi. Takřka třicet let tento druhdy fenomenální kytarista byl mimo rockový svět, přestože v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let znamenal mnoho. Ovlivnil svou hrou další následovníky a i když stál vždy v pozadí svých spoluhráčů, rozhodně nebyl žádné ořezávátko. Jeho jméno stojí na dvou deskách kapely Wild Horses z počátku sedmdesátých let, podepsal se také pod nejslavnější alba Thin Lizzy (jako „Night Life“ ..
Když v roce 2006 vyšel debut této kapely „Lit Up/Let Down“ dohromady se nic nestalo. Nová vlna skandinávského glam metalu byla ještě v plenkách a její příznivci spíše obdivovali kolosální debut Crashdïet „Rest In Sleaze“. Vains Of Jenna byla v té době je jen jedna z mnoha kapel. Situace se změnila o tři roky později, když vyšla vynikající dvojka „The Art Of Telling Lies“. Ta kapelu dostala mezi žánrovou špičku. Ale pak se stalo něco nepochopitelného. Loni ostatním spoluhráčům ukázal záda charismatický zpěvák Lizzy DeVine...
S Warrant to bylo vždycky těžké. Začali v roce 1984 jako klasická losangeleská kapela. Měli v sobě kus Kiss, Judas Priest nebo Cheap Trick, ale i dávku pořádné drzosti. Tato kombinace ke smlouvě s vydavatelskou firmou nevedla. Až když v roce 1987 původního zpěváka Adama Shorea vystřídal Jani Lane (tehdy drzejší a o fous ošklivější dvojče Breta Michaelse z Poison), začalo se blýskat na časy. Lane byl rozený showman a dokázal strhnout davy, takže kapela měla ve vyhlášených klubech Whiskey A-Go-Go..
Je tu začátek devadesátých let. Rocková scéna se pomalu připravuje na změnu. Hair metal se to té doby, kdy Poison vydali debut v roce 1986 změnil. Už postrádal tu prvotní rebelskou tvář a kvůli baladám jako byla právě „Every Rose Has Its Thorns“ se z něm stal jakýsi středněproudý styl pro holky. Vznikaly tísíce nových kapel. Některé (Firehouse, Slaughter, Warrant) žaly úspěchy, jiné (Vain, Pretty Boy Floyd, Faster Pussycat) i přes nespornou kvalitu zůstaly jen na okraji posluchačského zájm..
Pushking je údajně nejlepší ruská rocková kapela současnosti. Abych se přiznal, tak tohle jméno jsem zaslechl poprvé v souvislosti s jejich novinkou „The World As We Love It“ a to ne proto, že by ji odborná veřejnost považovala za nějak revoluční, ale proto, že se na ní kapele podařilo dostat nebývalé množství zajímavých hostů, neřkuli světových hvězd první kategorie. Komu se tak povede, aby mu na desce zpíval třeba Alice Cooper, Paul Stanley (Kiss), Billy Gibbons (ZZ Top), Eric Martin ..
Až do loňského roku byl Joe Bonamassa pojmem především na bluesové nebo bluesrockové scéně. Loni se ale všechno změnilo, když vstoupil do společnosti nejvybranější hardrockové smetánky – zpěváka a basisty Glenna Hughese, bubeníka Jasona Bonhama a klávesisty Dereka Sheriniana v superskupiny Black Country Communion. Na své kořeny, které mu zajistili světovou proslulost Bonamassa ale nezapomněl. A proto je tu také zpět s další sólovou deskou „Dust Bowl“. Albem, které se opět ..
Když v roce 1986 vyšel debut „Look What The Cat Dragged In“, stal se z něj rázem hit. Stačilo pár měsíců a deska byla platinová. Matadorům losangeleské scény Mötley Crüe či Ratt vyrostl další zdatný konkurent. „Každý si myslí, že jsme se tenkrát vylíhli tak najednou, ale to není pravda. Tři roky jsme dřeli jak psi, chrápali ve sklepích, kde se to šváby jen hemžilo, měli jsme sotva na žrádlo, ale věřili jsme si,“ vzpomíná na začátky zpěvák Bret Michaels. Dřina se vyplatila a hned po vydání..
„Oni ještě žijí?“ Podivil se jeden můj známý, spíše deathmetalista, nad faktem, že se v roce 2011 znovu setkává se jménem Uriah Heep. Co žijí... Dokonce vydávají novou desku „Into The Wild“. V sestavě sice zbyl pouze jeden ze zakládajících členů, kytarista Mick Box, ovšem současný line-up je už skoro čtvrt století (tedy až na výměnu na bubenickém postu, kdy do důchodu odcházejícího Lee Kerslakea nahradil Russel Gillbrook) pevný jako základ katedrály svatého Víta a dá se už dnes počítat za klasický. Hnidopich ..
Benedictum byl pro mě dosud neznámý projekt. Jméno zpěvačky Veronicy Freeman jsem zaslechl asi tak dvakrát z rychlíku, kytaristu Petea Wellse jsem si pletl s jeho skoro jmenovcem, nebožtíkem z Rose Tattoo, takže vlastně jediný důvod, proč se mi album dostalo na stůl, bylo jméno basisty Jeffa Pilsona (ex-Dokken), který se na desce „Dominion“ po produkční stránce také podílel. Dlouho, dlouho trvalo, než jsem si album pustil. A abych pravdu, řekl, co se na mě z beden vyvalilo, to jsem nečekal. Ostrý, zabijácký metal, který má v sobě ..
Abych pravdu řekl, nevím, co si mám myslet o znovuzrození White Lion. Humbuk, který jejich návrat v určitých kruzích způsobil, podpořila v roce 2008 výborná deska „Return Of The Pride“, ale pak byl najednou klid. Kapela nebyla nijak zvlášť koncertně aktivní (a to se mluvilo i o jejich vystoupení v Čechách, které se pochopitelně nekonalo) a nakonec frontman Mike Tramp přišel loni s novou kapelou Mike Tramp And Rock n´Roll Circuz, se kterou vydal stejnojmenné album, které více než na White Lion navazovalo na jeho sólové počiny,..
Duff McKagan toho za svůj život zažil víc než kdokoliv jiný. Už v šestnácti letech se protloukal Seattlem v řadě punkových formací. Ať už jako kytarista, basista nebo jako bubeník. Když zjistil, že s kapelami jako Ten Minutes Warning (k těm se vrátil koncem devadesátých let) nebo Fastbacks díru do světa neudělá, sbalil si svých pár švestek a vypálil do hlavního města rock n´rollu, do Los Angeles. Tam se seznámil s kytaristou Slashem a bubeníkem Stevenem Adlerem. Spolu založili kapelu Roadcrew. Duff se ale od nich brzo trhnul,..
Když se řekne hair metal, každý si vybaví kromě Mötley Crüe pravděpodobně druhou nejzásadnější partu této vlny, která je dnes s plnou parádou zpět. Je jí losangeleská čtveřice Poison. Od jejich vstupu na scénu letos uplyne pětadvacet let, čili celé čtvrtstoletí a proto je na místě si jejich studiové zastávky připomenout jednu po druhé. Ještě než v roce 1986 vyšla debutová deska „Look What The Cat Dragged In“, předcházely celému cirkusu, který po ní nastal, tři roky tvrdé dřiny a to nejen (jak si někdo může myslet)..
Co si tak posluchač představí, když se řekne doom metal. My Dying Bride? Paradise Lost? Anathemu? Nebo Kypck. Jasně posledně jmenovaná kapela má do druhdy královského triumvirátu doom metalu ještě trochu daleko, ale možná je dneska doommetalovější, než všechny tři jmenované kapely dohromady. Doom dnes nezažívá zrovna nejšťastnější období, jako třeba v polovině devadesátých let, kdy vznikala přelomová díla jako „Icon“ (Paradise Lost), „The Angel And Dark River“ (My Dying Bride), „Wildhoney“ (Tiamat)..
Seriál o těchto vlajkonoších amerického hairmetalu se nám nachýlil ke svému konci. Zrekapitulovali jsme si všechny řadové desky kapely, podívali jsme se na pohnuté životní osudy všech členů, ale přesto nám stále ještě něco chybí. Mötley Crüe nebo její členové totiž do světa vypustili i několik desek, které by neměly zůstat zapomenuty a které bychom si v tomto závěrečném dílu seriálu měli připomenout. Jak to tak vypadá, chystá se na tento měsíc vydání druhého alba projektu Nikkiho Sixxe, Sixx: A.M., ..
Všichni to znáte. Když od něčeho nic neočekáváte, může vás to jen příjemně překvapit. Já měl něco podobného s aktuální deskou od klasiků kalifornského punk rocku Social Distortion. Tuhle kapelu jsem nikdy nijak zvlášť nesledoval, věděl jsem o ní zhruba to, že existuje. Zničehonic se mi ale do rukou dostalo jejich album „Hard Times And Nursery Rhymes“. A způsobilo revoluci v mém přehrávači. V těchto dnech si postupně sháním předchozí desky této kapely a můžu říct, že když jsem ji léta ignoroval, ..
Slash je jedním z nejlepších kytaristů na světě. Tahle věta snad ani nepatří do recenze, ale spíše do encyklopedií rockové hudby. Je to fakt, se kterým můžete nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co proti tomu můžete dělat. S čím ale můžeme nesouhlasit a budeme k tomu mít pádnou argumentaci, by bylo tvrzení, že Slash je i jedním z nejlepších skladatelů na světě. O tom, že hnacím motorem Guns n´Roses po tvůrčí stránce byl Axl Rose a Izzy Stradlin už snad dneska nikdo nepochybuje. Slash byl ale tím, ..
Dodnes si pamatuji na druhý stupeň základní školy, kdy se mi do ruky dostala tehdy zbrusu nová debutová deska S.P.S. „Jsme v hajzlu“. Tenkrát to pro mě znamenalo bombu. Znal jsem už „Kovárnu“ od Tří sester a „Půlnočního rebela“ od Plexis, ovšem S.P.S. měli jasný politický názor, šili do vlády, do odcházejících komunistů, do Havla na Hradě, do rozrůstající se ekonomické džungle v čele s Tátou Tunelem, který už je taky na Hradě. Tenkrát to bylo něco nového. Hudba byla sice punkově primitivní,..
Od chvíle, kdy se Vince Neil vrátil zpátky do kapely, vypukla mezi ním a Tommym dlouho skrývaná nenávist naplno. „Byli jsme právě na letišti v Las Vegas po další části turné Greatest Hits. Vinci byl opilý a jako obvykle nebylo radno se vyskytovat v jeho blízkosti. Stál jsem u pultu s letenkami a mluvil s Ashleym, který měl letenky na starosti, když k nám přišel Vince, ožralý na sračky, a zabreptal: Ashley, dej mi kurva palubní lístek, lézt do prdele Tommymu můžeš až potom... Nebyl to samozřejmě můj ..
Stačí úvodní výkřik „hey you, fuck you“, aby se vám tahle kapela zprotivila. Takové prvoplánové rebelství mohlo někomu imponovat naposledy tak v době punkové revoluce v sedmdesátých letech, ale dneska to působí spíše trapně. Ale nebudeme soudit desku podle prvních dvaceti vteřin. Protože, tak jak blbě začala, tak rozhodně nepokračuje. L.U.S.T. se už podle jména, názvu CD a obalu zaměřují na takzvaný high octane rock n´roll, tedy na ostrou muziku, která čerpá z hair metalu osmdesátých let..
Saliva je kapela, která byla na vrcholu zhruba před pěti, osmi lety. V době, kdy ještě dozníval nu-metal, ale už zde byl vliv kapel jako Linkin Park (kteří čistý nu-metal nikdy nebyli), kteří rvavou muziku kombinovali s melodickými, dalo by se říci až popovými pasážemi. Saliva se tohoto trendu chytli. Nechyběli ostré, podladěné kytary, štěkavý rapový zpěv zkombinovaný s melodickým vokálem. Platina v Americe na sebe nenechala dlouho čekat (Evropa byla v tomto ohledu mnohem rezervovanější), ovšem Saliva..
Grunge mě nikdy nějak extra nebavil. Byl to protiklad proti mému oblíbenému hair metalu. Protiklad, který řadu mých oblíbených kapel smetl z povrchu zemského. Nepopírám, že by se mi „Nevermind“ od Nirvany nebo „Facelift“ a „Dirt“ z dílny Alice In Chains nelíbili, ale prostě tenhle styl zoufalých feťáků ve vytahaných vlněných svetrech, s bradkami a mastnými vlasy mě nikdy neuchvátil. Jasně, důležitá je muzika a ta leckdy něco do sebe měla. Z té „Velké čtyřky grunge“ mě vždycky nejvíc ..
Nevím, nevím, ale zdá se mi, že opakovaný vtip už přestává být vtipem. Škwor byl rozhodně se svým debutem (když nepočítáme nulté album „May Day“) „Vyhlašuju boj“ zjevením. Tehdy byla na vrcholu nu-metalová scéna, které se Škwor chopili po svém a přestože si nejvíc asi vzali z Linkin Park (předesílám, že to bylo období alb „Hybrid Theory“ a „Meteora“), dali do toho i kus klasických, bigbítově-hospodských popěvků. Proto se také zařadili do jednoho šiku třeba s Harlejem, Alkeholem nebo Dogou, ..
Všeobecný revival osmdesátých let zasáhl i několik kapel, o kterých si každý myslel, že už jsou navždy mrtvé. Současná móda se totiž netýká jen hair metalu nebo speed metalu, ale také Nové vlny britského heavy metalu. Samozřejmě, takoví klasici jako Judas Priest, Iron Maiden nebo Saxon jsou tu pořád a s pravidelností (oni nebo v případě Judas Priest spíše jen Rob Halford) o sobě dávají vědět. Jenže NWOBHM, to nebyli jen Judas Priest, Iron Maiden a Saxon. To byl také zástup kapel..
Deska „Wasting Light“ od Foo Fighters je rozhodně jedním z nejočekávanějších alb letošního roku. A to hned z několika důvodů. Foo Fighters, i když nikdy neslevili ze stupně tvrdosti, který si nastavili v začátcích (tedy kromě „Learn To Fly“ a pár dalších skladeb), jsou prostě mainstreamová záležitost. Od vydání poslední desky „Echoes, Silence, Patience And Grace“ uplynuly už čtyři roky a fanoušci hudby Davea Grohla jsou tedy už řádně vyhladovělí. A „Wasting Light“ vychází dvacet let od emise ..
AOR nebo pomp rock, chcete-li, jsem měl vždycky rád. Foreigner miluji dodnes, rád si pustím slavné řadovky od Journey, Boston nebo výběrovku do Survivor. Nikdy mě nevadili ani Magnum, které jsem sice nijak zvlášť nevyhledával, ale čas od času se v mém přehrávači objevili. Pak je tu ale řada dalších kapel, které unikaly mému, spíše hairmetalově zaměřenému hledáčku. Mezi nimi i Ten. V devadesátých letech jsem věděl, že existují, slyšel jsem od nich několik skladeb, kde mě více než hudba samotná zaujal ..
Dnes už je jasně vidět, jak velký dopad na generaci dnešních muzikantů měla osmdesátá léta a tehdejší hair metalový boom. A to se nebavím jen o kapelách typu Crashdïet, Crazy Lixx nebo Vains Of Jenna, tedy o současné skandinávské glam metalové vlně, ale i formacích amerických. Jednou z nich je i kapela Hinder. Její jméno mi dosud z nějakých nepochopitelných důvodů unikalo a teprve nedávno se mi do ruky dostala jejich novinka „All American Nightmare“. Zpětně jsem si proto poslechl ..
Britský časopis Kerrang! tuhle losangeleskou kapelu popsal jako klon AC/DC s frontmanem, který je ještě větší prasák než Bon Scott. S touto definicí lze pochopitelně souhlasit. A já si myslím, že ani samotní Rhino Bucket proti ní nemají zhola nic, alespoň podle nejnovější desky „Who´s Got Mine?“. Ta se vlastně nijak neliší od těch, které Rhino Bucket vydali za více než dvacet let dlouho kariéru. Kapela vždycky sázela na jednoduché popěvky, na kytary, které čerpají z rukopisu Anguse Younga..
Když se řekne jméno Vláďa Šafránek, každému se hned vybaví kapela Harlej. Přestože s ní tenhle původem mostecký vokalista už dávno nehraje, byla Harlej kapela, která jeho jméno dostala do popředí diváckého zájmu. V současné době je Šafránek členem kapely Walda Gang, se kterou připravuje už druhou desku. A jelikož je Walda kapela, kde je vlastní tvorba výslovně zakázána, řešil Šafránek tvůrčí přetlak nahráním druhé sólovky, kterou pojmenoval „Buccaneer“. Pozval si na ní i několik zajímavých hostů...
„Když jsme začali nahrávat, měli jsme plán, že se vrátíme k našim kořenům se syrovým, přímočarým zvukem. Začali jsme s Bobem Rockem dělat na skladbách „The Year I Lived In A Day“ a „La Dolce Vita“ a na konci každého dne jsme odcházeli s obrovskou erekcí, protože ta hudba neskutečně šlapala. Ale pak se začalo dít něco divného. Nikki s Tommym se zbláznili a všechny včetně Boba Rocka povyhazovali. Chtěli produkovat album sami se Scottem Humpreyem, což znamenalo ..
Jméno zpěváka Garyho Cheronea asi nemusím nikomu představovat. Každý rozhodně zná baladu „More Than Words“, se kterou Cherone a jeho Extreme udělal ze začátku devadesátých let díru do světa. Extreme ale kritika zaškatulkovala (hlavně díky jejich image) do přihrádky hair metal, což nebyla zase až tak úplně pravda. Jejich skladby jako „Kid Ego“, „Decadence Dance“ nebo „Get The Funk Out“ naznačovaly zcela jiné ambice, než měli třeba Poison nebo Warrant. Jenže když přišel seattleský boom, ..
Na tenhle koncert jsem šel s mírnými rozpaky. Ne sice, že bych měl něco proti písničkářům nebo kytarovým recitálům, ale Záviše jsem nikdy předtím neslyšel a předcházela jej pověst nenapravitelného sprosťáka, opilce a krále všech odpadlíků. Ale co, koncert mám kousek od baráku, za celý týden je člověk ušoupaný jako pětník a proč si tedy v pátek někam nevyjít. Kdyby nic jiného, pokecám tam se známými a když mě bude muzika moc prudit, tak půjdu domů. Nebudu napínat, vydržel jsem až do konce..
Jen co jsem dopsal recenzi na novinku Vládi Šafránka, jsou tu jeho někdejší chlebodárci s albem „Máme vlka“. Máme tedy jedinečnou možnost oba počiny srovnávat a vidíme, kam se jak Šafrda, tak zbytek Harleje za těch pět let od bouřlivého rozchodu dostali. Stvořili totiž spolu několik skutečně nezapomenutelných skladeb (a to nemyslím cover „Pověste ho vejš“ a vykradenou „Whisky In The Jar“ nazvanou „Svařák“) a ať každý říká co chce, patřili rozhodně ke špičce české rockové hudby. ..
Tak nám Vláďa Šafránek vydal druhou sólovku. Celé to působí zatím jako utajená akce, ale jak se zdá, propagace na „Buccaneera“ se začíná rozjíždět a Vláďa se zase dostává do různých časopisů, odkud se ztratil po svém odchodu z Harleje před pěti lety. Jasně, je členem Walda Gangu, se kterým před třemi lety vydal dobrou eponymní desku a letos snad připravuje druhou, ovšem stále je spojován se svou někdejší kapelou, se kterou udělal takové perly jako „Jůlie“, „Zfetovanej“, „Volání krve“, „Čikuli“..
Od doby, kdy v roce 1989 vyšla deska „Dr. Feelgood“ se toho změnilo na scéně i v samotných Mötley Crüe moc. Hair metal, který celá osmdesátá léta Mötley Crüe reprezentovali, byl najednou pryč, jejich následovníci jako Warrant, Slaughter, Cinderella, Love/Hate, Bang Tango a tisíce dalších zažili své úspěchy a najednou zmizeli. Přišla Nirvana a celá seattleská grungeová scéna (absolutní protiklad k losangeleskému hair metalu) začala ovládat hudební průmysl. Najednou v módě už nebyly..
Když se tak u příležitosti vydání nové desky Michaela Monroea probírám jeho diskografií, musím říct, že tenhle devětačtyřicetiletý finský ďábel zatím nenahrál špatnou desku. Jistě, třeba taková „Jerusalem Slim“ nebyla úplně to pravé ořechové, „Another Hostile Takeover“ od Hanoi Rocks se podle mě taky nepovedla úplně podle představ, ale vždycky si desky, kde stojí Monroeovo jméno, drží určitou laťku kvality. Blonďatý frontman si totiž k sobě vždy dokázal vybrat výborné a kreativní muzikanty a to se rozhodně nemění ani v téhle chvíli..
Když před třemi lety vyšla comebacková deska „Good To Be Bad“, představili se Whitesnake v tom nejlepší světle. Hudebně se totiž vrátili k nejzářivějšímu období desky „1987“ a deska byla přecpána potenciálními hity. Nakonec se žádný v žebříčcích neuchytil a „Good To Be Bad“ to nedotáhla ani na zlaté ocenění, s čímž se tak nějak automaticky počítalo. Davidu Coverdaleovi a jeho partě to ale chuť nevzalo a v těchto dnech přicházejí na trh s novinkou „Forevermore“. Albem, které mělo potvrdit status ..
„Umírání bylo jednoduché... to, co jsem dokázal jen s největšími obtížemi, bylo žít,“ říká dnes Nikki Sixx, když se baví o konci osmdesátých let. Po svém předávkování a následném pětiminutovém kómatu, kdy byl prohlášen za mrtvého, měl jen dvě možnosti. Buď bude pokračovat dál stejným tempem a příště už se žádný zázrak stát nemusí, nebo se absolutně změní. Sice to chvíli trvalo, ale v táboře Crüe se přece jen začalo přehodnocovat. „Svolali jsme kapelu v mém obýváku,“ ..
Ty Tora Tora snad znám, říkám si, když na mě v přehledu novinek vykouklo album „Revolution Day“ od této kapely. Po kratším pátrání v paměti je jasno. To je ta kapela, která koncem osmdesátých let těžila z boomu hairmetalu a měla to štěstí jako další kapely podobného ražení typu Cats In Boots, Wildside, Vow Wow, I Napoleon, Lone Justice a řada dalších, že se pár jejich skladeb dostalo na MTV. Nic víc, nic míň. Proč taky. Hudebně tahle kapela nikdy příliš zajímavá nebyla, s hvězdami typu ..
„Ten den, co jsem se vrátil z Tommyho svatby (v roce 1986 si bubeník bral herečku Heather Locklear, pozn. aut), jsem ve schránce našel dopis od našeho účetního: „Utrácíš pět tisíc dolarů denně. Pět tisíc krát sedm je pětatřicet tisíc týdně. Za měsíc to dělá sto čtyřicet tisíc dolarů. Přesně za jedenáct měsíců budeš úplně na mizině, pokud budeš ještě naživu,“ vzpomíná Nikki Sixx na lístek, který přistál v jeho schránce a jenž se až morbidně přiblížil k pravdě. Mötley Crüe začátkem roku 1987 už nebyla kapela..
Název kapely může být trochu zavádějící. „Billion Dollar Babies“ je pochopitelně název jednoho z nejslavnějších alb legendárního černokněžníka Alice Coopera, jenomže stejnojmenná skandinávská kapela považuje tvorbu Alice Coopera jako jen jeden z mála inspiračních proudů. A když se na to budeme dívat do důsledku, je Cooper pro Billion Dollar Babies vlivem pouze ze svého období ohraničeného alby „Constrictor“ (1986) a „Hey Stoopid“ (1991). Billion Dollar Babies jsou ..
Tahle kapela by se dala označit za stálici. Funguje už od konce osmdesátých let a od začátku devadesátých s železnou pravidelnosti servíruje svým fanouškům novinková alba. A to bez zbytečných experimentů, které by z jejich tábora mohly vyhnat třeba jen jednu spřízněnou duši. Tím bych tuhle recenzi mohl zakončit, protože tím o desce bylo řečeno naprosto všechno. Ale pravděpodobně mezi vámi bude i vcelku velký počet těch, kteří kdy o kapele M.ILL.ION (druhdy, v polovině devadesátých..
„Pařili jsme: já, Mick, Vince a kluci ze skupiny Hanoi Rocks. Chlastali jsme hektolitry u Vince a měli jsme se úžasně. Tři nebo čtyři dny jsme opékali maso a občas spali, když tu nám došlo pivo. Vince se chtěl předvést se svým novým sporťákem Panterou a zeptal se, kdo s ním jede pro další zásoby. Přihlásil se Razzle a oba odešli,“ vzpomíná Tommy Lee na začátek prosince roku 1984. Právě tehdy se svět Mötley Crüe nenávratně změnil. Do té doby si všichni čtyři byli jisti, že když udělají cokoli..
To, co se před deseti lety zdálo jako věc zcela nereálná, a sice comeback legendárních New York Dolls, je dnes už samozřejmost a kapela kolem zakládajících členů, zpěváka Davida Johansena a kytaristy Sylviana Sylviana, vydává už třetí desku od návratu před pěti lety. U New York Dolls je naprosto jasné, že comeback nemůže být v originální sestavě sedmdesátých let. Zubatá si totiž přišla pro původního bubeníka Billyho Murciu (to dokonce ještě v době, než vyšlo eponymní debutové..
Nikki Sixx byl vždycky pragmaticky myslící člověk. „Too Fast For Love“ byla spíše punková nahrávka, která reagovala jak na britský punk typu Sex Pistols nebo The Clash, tak na starý glampunk sedmdesátých let typu New York Dolls, Mott The Hoople nebo The Stooges. „Too Fast For Love“ vyšla ale v roce 1981 a za dva roky, kdy byla scéna připravená na další desku Mötley Crüe se situace celosvětově změnila. Punk dostal poslední ránu, když se hned po vydání „Combat Rock“ v roce 1982 rozpadl..
Tohle období přichází vždycky v létě, o prázdninách. Mezi novináři se mu říká okurková sezona. Nejsou témata o kterých psát, vymýšlejí se bludy, František Ringo Čech dokonce vidí Marťany s velitelem Oldou. Je to prostě doba, kdy se neděje nic zajímavé. A podle mě ta doba na rockové scéně přišla právě teď. Začátkem roku sice vyšly desky T.N.T. a Mr. Big, ale další zajímavé počiny jsou naplánované až na konec března. Je tedy čas mrknout se do trochu do minulosti...
Je tomu už třicet let, co se v totálním losangeleském undergroundu zrodila kapela Mötley Crüe. Čtveřice zhýralých hejsků, které stejně jako muzika zajímalo, kde sehnat lehké děvy, peníze na chlast a na drogy. Všichni čtyři byli tak odlišní, až si nakonec hudebně i lidsky sedli natolik, že vytvořili nezaměnitelnou symbiózu glamu, punku, metalu, výtržností a nebezpečí. Hlavní mozek Mötley Crüe byl odjakživa basista Nikki Sixx (vlastním jménem Frank Ferrana), který ještě jako adolescent ..
O tom, že AC/DC je fenomén nemá smysl diskutovat. O tom, že tahle australská pětice ovlivnila nepřebernou řadu kapela rovněž ne. Jenomže je ovlivnění a kopírování. Mezi nejznámější plagiátory samozřejmě patří australští Airbourne, ze kterých je sice půlka rockového světa na větvi, já v nich ale nic tak geniálního nespatřuji. Je tu řada dalších kapel, které snad za zvuků „Highway To Hell“, „Hells Bells“ nebo „Thunderstruck“ vstávají i usínají. Nově mezi ně patří německá pětice Hardbone ..
Johnny Thunders, narozený jako John Anthony Genzale junior, byl americký punkový kytarista, zpěvák a skladatel. Tak přesně takhle osobu Johnnyho Thunderse charakterizuje internetová encyklopedie Wikipedia. To jsou holá fakta. Jenže, Johnny Thunders byl mnohem víc než jen zpěvák, kytarista a skladatel. Johnny Thunders je dodnes symbolem jedné generace. Generace rockových fracků, ztracenců a těch, kteří žijí ze dne na den. To žil i Thunders. Bohužel velmi krátce...
Tim Skold je skutečně zajímavá osobnost. Poprvé se světu představil jako basista švédsko-americké glammetalové čtveřice Shotgun Messiah. Po odchodu vokalisty Zinnyho J. Zana se stal frontmanem a začal kapelu otáčet více do hardrockovějších nebo dokonce metalovějších vod. Když ze Shotgun Messiah odešel bubeník Stixx a basista Bobby Lycon, stal se Skold absolutním vládcem nad kapelou. Vědom si svého potenciálu začal s kytaristou Harry K. Codym a elektronickým mágem Ulfem „Cybersank“ ..
Tigertailz žijí. Poté, co po dlouhém boji s rakovinou zemřel v září roku 2007 jejich basista Pepsi Tate a následně řady kapely opustil i bubeník Matt Blackout, vypadalo to na definitivní konec. Základní dvojice zpěvák Kim Hooker a kytarista Jay Pepper to ale nevzdala. Přestože jejich studiová deska „Thrill Pistol“ působila zmatečným dojmem, kdy se kapela jakoby chtěla vrátit ke svým rockovým kořenům, ale nechtěla se vzdát modernějšího přístupu k věci, se kterým začala na výtečné desce „Wazbones“, ..
Začátkem devadesátých let fenoménu Mr. Big unikl asi málokdo. Kdo by neznal akustickou baladičku „To Be With You“, kterou dodnes hraje nejedno komerční rádio. Dneska sice tuhle skladbu zná každý, už je ale míň lidí, kteří ví, že to má na svědomí právě tahle kapela čtyř amerických supermuzikantů. To je případ i dalších druhdy velice slavných kapel – Foreigner ("I Want To Know What Love Is"), Extreme ("More Than Words") nebo Ugly Kid Joe ("Cats In The Cradle"). A Mr. Big na to doplatili. ..
Smíchejte Def Leppard z éry "High n´Dry" se Cinderellou a Skid Row, přidejte špetku Judas Priest a máte tady Jettblack. Takhle nový objev britské rockové scény charakterizoval magazín Headbang. A když si poslechnete jejich debutové album „Get Your Hands Dirty“, tak zjistíte, že tento časopis má absolutní pravdu. Tedy milovníci všech jmenovaných kapel, jásejte! Jako v ráji se budou cítit i ti, kterým kdy učaroval hlas Stevea Lee (R.I.P.), protože projev Willa Stapletona má k předčasně ..
Nad T.N.T. Jsem svého času zlomil hůl. Odpustil jsem jim nevýrazné experimentální album „Firefly“, protože následující „Transistor“ bylo vynikajícím spojením starých T.N.T. s moderním výrazivem. Další počiny už neměly takovou sílu jako „Transistor“ nebo klasiky „Tell No Tales“ a „Intuition“ a když pak řady kapely opustil charismatický zpěvák Tony Harnell, vypadalo to s T.N.T. bledě. Nový zpěvák Tony Mills (ex-Shy) není samozřejmě žádné ořezávátko, ale i ten nejzarytější příznivec ..
Je tady další nová kapela z bujícího glammetalového podhoubí. Tentokrát se kupodivu nejedná o švédskou formaci, ale jejich britskou konkurenci. Ovšem ať už jde o Británii nebo Skandinávii, věc je pořád stejná. Kapel, které se snaží vypadat jako Mötley Crüe v roce 1984, roste jako hub po dešti a je otázkou, která z nich za něco stojí a která je jen bohapustou kopií stokrát omletého tématu. O tom, že jasnými vlajkonoši této vlny jsou Crashdïet se snad ani nemá smysl bavit. Pak tu máme další výtečné formace,..
Už by se člověk v té Nové vlně skandinávského glam metalu přestal orientovat. V posledních době se vyrojilo tolik kapel, které zaujaly postoj Mötley Crüe, Hardcore Superstar, Poison nebo Crashdïet, že člověk už začíná ztrácet přehled, co všechno vyšlo. Musí si tedy sakra vybírat, protože scéna začíná být zaplevelena desátými kopiemi Crashdïet a kapelami, které sází jen na image a hudební stránka věci jim jaksi uniká. To ovšem naštěstí není případ Lipstixx n´Bulletz, přestože klišovitější název ..
S křížkem po funuse... DeBill Heads jsem nikdy zvlášť nesledoval. Jejich desky „Kalíme“ nebo „Na plný kule“ jsem bral spíše jako nepovedenou kopii Kabátu a proto jsem se ani do poslechu novinky „Mockba Nostra“ nijak nehrnul. Jenže když jsem se k tomu rozhoupal, přišla ta věc, že se mi deska začala líbit. A čím dál tím víc. DeBill Heads najednou jakoby dospěli, zbavili se kabátího stínu a našli svou vlastní tvář. Jejich hlavní devizou je hlas Honzy Havlíčka, který sice vizuálně postrádá charisma ..
A narazili jsme na dilema. Michele Placido nechtěl už mít s postavou Corrada Cattaniho nic společného a proto radši nechal Cattaniho na konci čtvrté série zemřít u zdi nemocnice. Co tedy dál. Tvůrci stáli před rozhodnutím, zda seriál smrtí Cattaniho ukončit nebo pokračovat dál s jinými herci. Nakonec, jak dnes všichni dobře víme, se rozhodli pro pokračování a místo hlavního hrdiny připadlo protřelému italskému herci Vittoriu Mezzogiornovi, který dříve exceloval po boku Gerarda Depardieua ..
Hardcore Superstar před deseti, dvanácti lety působili jako blesk z čistého nebe. V době kdy byla v kurzu elektronická hudba a nu-metal se do hitparád vyšvihli se svou druhou deskou „Bad Sneakers And A Piňa Colada“, která kombinovala odkaz hairmetalové vlny osmdesátých let jako Mötley Crüe, Faster Pussycat či L.A. Guns s punkovou explozí sedmdesátých let typu Sex Pistols nebo The Damned. Každopádně spolu s jejich severskými kolegy Backyard Babies, The Hellacopters nebo Gluecifer
..
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste se se jménem Distorted Wonderland setkali poprvé v životě. Kapela, tedy vlastně projekt, funguje teprve chvilku, pro zábavu si jej postavili zpěvák Olof Lindgren a basista Axel Karlsson, které zasvěcení budou znát ze švédské glammetalové formace Overnight Sensation. V řadách Distroted Wonderland je doplňuje ještě kytarista Fredrik Lundstedt a bubeník Peter Karlsson. Sice mi trochu uniká smysl, proč si členové Overnight Sensation zakládají kapelu skoro stejného ražení..
Hollywood Killerz. Skutečně originální a neotřelý název. Už z něho je totiž patrné, že se tahle mladá parta vzhlédla v natupírované módě konce osmdesátých let. Tehdy se každá kapela, která chtěla být slavná, musela ukazovátkově hlásit k Hollywoodu nebo k Los Angeles jako takovému. A jestliže to tehdy někomu ke slávě dopomohlo, dnes je to absolutní utopie. Kapely musí sázet na pořádnou muziku a póza a image je dnes skutečně na druhém místě. Pryč je doba toho, kdy si kapela vyčesala vlasy půl metru vysoko
..
Co se týče postavy Zodiaca Mindwarpa a jeho kapely The Love Reaction, tak se přiznám, že pro mě byla vždycky velkou neznámou. Samozřejmě jejich největší hit „High Priest Of Love“ jsem ve své době zaregistroval, ale nikdy mě tvorba tohoto podivína neoslovila natolik, že bych ji cíleně vyhledával. Proto emisi novinky „We Are Volsung“ jsem zachytil víceméně jen náhodně. Po jejím poslechu je jasné, že u Zodiaca se za těch dvacet let, co se poprvé prodral na výsluní, nic nezměnilo. Stále se jedná ..
Psát recenzi na novou desku Motörhead je stejné, jako psát recenzi na alba „Overkill“, „Iron Fist“, „1916“ nebo „We Are Motörhead“. Tím chci říct, že deska „The World Is Yours“ se ani v nejmenším neliší od dvacítky svých předchůdců. A koneckonců by to od Motörhead ani nikdo nečekal. Tahle kapela svůj styl definovala v roce 1975 a od té doby jede ve stejných pekelných kolejích, poháněná pivem, kořalkou a cigaretami. ..
Kabát vydal novou desku. Tahle věta by klidně jako recenze stačila. A to hned z několika důvodů. Za prvé je jasné, jak bude znít, za druhé je jasné, že okamžitě obsadí první příčku české hitparády a za třetí je jasné, že další rok bude zase překabátováno. Nicméně jedna věc se Kabátu nedá upřít a to, že ve své podstatě jsou stejní jako na svých raných deskách „Má jí motorovou“ a „Děvky ty to znaj“. Umí složit chytlavou rockovou vypalovačku se zapamatovatelným refrénem, stále oplývají poetikou..
Visací zámek je ikona českého punku. Je to rozhodně nejúspěšnější česká kapela, která čerpá z odkazu Sex Pistols, Ramones, The Clash nebo The Damned. Možná si to kapela kolem zpěváka Jana Hauberta ani neuvědomovala, ale když ještě za totáče vydala singl „Hymna šibeničních bratří“, stvořila jakýsi milník v české rockové hudbě. V tu dobu Visací zámek nasadil určitou laťku kvality, pod kterou nikdy nešel. A když tak poslouchám novinku „Klasiku“, tak věřím tomu, že už nikdy nepůjde...
Čas: zimní, zasněžený
V lecčems mi současná rocková scéna připomíná přelom osmdesátých a devadesátých let. Tehdy taky vedle řady tvrdých kapel působily milióny hairmetalových formací. Vedle velikánů stylu jako Mötley Crüe, Guns n´Roses, Ratt, Poison nebo Warrant tady byly řady kapel jednoho hitu. Některé z nich během času dokázaly své kvality a přežily dodnes. Některé zazářily jako jeden z neonů na Sunset Boulevard a zhasly dříve než stačily něco kloudného vydat. Dnes je tomu stejně. Máme tu Mötley Crüe..
Pokud nepatříte mezi zrovna velké obdivovatele stoner rocku nebo psychedelického rocku, chcete-li, je nanejvýš pravděpodobné, že jste Monster Magnet objevili, stejně jako já, s jejich magnum opus, deskou „Powertrip“ z roku 1998. Tehdejší hit „Space Lord“, doprovázený dalšími singly typu „Powertrip“ a „See You In Hell“, dovedl album až ke zlatému lesku. Monster Magnet se právě s „Powertrip“ stali přístupnějšími pro masy a tak trochu opustili svůj prvotní, totálně zhulenecký výraz...
Možná se zvedne vlna nevole a rozbouří se diskuze nad tím, jestli bratrská dvojice Nelson patří na tyhle stránky. Já mám za to, že ano a to z jednoho prostého důvodu. Nelson jsou už zase rocková kapela. Po countryových chvilkách, kdy uctívali památku svého otce, guru amerického country Ricka Nelsona, se dvojčata Gunnar a Matthew Nelsonovi vrací k duchu svého debutového alba „After The Rain“ z roku 1990. K albu, které brzy po svém vydání dosáhlo platiny, což ale nebyla zásluha ..
Pro milovníky italského krimi seriálu Chobotnice jsou první dvě série absolutním kultem, kdy komisař Corrado Cattani hledá nejen sicilské drogové dealery a jejich bosse, ale posléze i únosce své dcery Paoly. Přesto se najdou i tací, kteří preferují třetí a čtvrtou sérii, se kterou se se seriálem loučí i hlavní představitel Cattaniho, herec Michele Placido. Seriál už ale tehdy měl tak silnou diváckou účast, že v tradičně fotbalové Itálii mu diváci dávali přednost před utkáním v kopané. Dodnes si řada lidí myslí, ..
Jen dva roky funguje kapela Sayonara, která pochází ze Smržovky u Jablonce nad Nisou a už si stihla udělat vcelku slušné renomé. Letos také vydala svou první eponymní nahrávku. Ta obsahuje ty nejlepší skladby, které Sayonara za svou kariéru složila, včetně svého nomen omen, věci "Harley". Právě ona nejvíce symbolizuje motorkářský duch kapely. O tom, o plánech do budoucna a o řadě dalších věcí se rozpovídal kytarista Honza Mulač, kterému nikdo neřekne jinak než Johnny. Tak tedy...
..
Už podle názvu, jaký Dirty Skirty dali svému debutovému CD je jasné, že tahle čtveřice z Floridy má ráda sedmdesátá léta. Název sice odkazuje na Rainbow, hudba samotná ale míří trochu jinam. Hned první věc „Ride“ má totiž silný náboj Aerosmith z období „Toys In The Attic“. Dirty Skirty na partu kolem Stevena Tylera poukazují jako na svůj největší vzor. K těmto drogovým králům sedmdesátých let si přimyslete ještě Mötley Crüe, Buckcherry, AC/DC a trochu showmanství Davida Lee Rotha, ..
Tak je tu nový Tank. Tank, jehož aktuální deska mohla vyjít stejně tak v roce 1982, kdy tahle parta vydala klasiku žánru NWOBHM (Nová vlna britského heavy metalu), album „Filth Hounds Of Hades“. Od té doby se toho v anglické formaci událo mnoho. Ze sestavy, která nahrála zmíněný debut, nepůsobí v dnešním Tanku už nikdo. Z klasické line-up poloviny osmdesátých let můžeme dnes v kapele spatřit pouze kytaristy Micka Tuckera a Cliffa Evanse. Hlavní personu Tanku – vokalistu Algyho Warda ..
Styl metalcore je už dnes na ústupu. Svůj největší boom zažíval zhruba před deseti lety. Právě tehdy na něj reflektovala i čtveřice plzeňských začínajících hudebníků, kteří svou lásku k tvrdé muzice chtěli dát světu najevo pod jménem Concrete. Po „nezbytných“ personálních hlavotřesech se konečně sestava před šesti lety ustálila a kapela nyní nabízí své třetí album nazvané „Reo“. Na něm konečně definovala svůj zvuk a styl a dnes ho označuje jako svůj dosavadní vrchol. Alespoň slovy svého kytaristy ..
Předtím, než jsem slyšel desku „Break The Silence“, bylo jméno Voices Of Extreme pro mě velkou neznámou. Jejich debut „Hypocrite“, pod který se jako producent podepsal bývalý kytarista Anthrax Dan Spitz, jsem zaregistroval jen tak, že „něco takovýho“ vyšlo. Pak jsem o kapele neslyšel. Až letos jsem je objevil na MySpace, když oznamovali vydání nové desky „Break The Silence“. Navíc zjišťuji, že v nich působí i starý známý bubeník John Macaluso (mj. ex-T.N.T.). Zvědavost se násobí ještě tím, na jaké vlivy ..
Když Unruly Child na začátku devadesátých let v Americe vznikli, byli automaticky zařazeni do kategorie superskupin, protože ve svých řadách měli bývalého zpěváka Marka Free z King Kobra, bubeníka Hurricane Jaye Schellena a kytaristu Bruce Gowdyho (ex-Stone Fury, Glenn Hughes). Jejich bezejmenný debut z roku 1992 ale dvakrát nepřekvapil. Za prvé proto, že vyšel pro melodický rock ve špatné době, za druhé, že prostě materiál, který obsahoval, nebyl zrovna nic moc. V Unruly Child byli sice zruční muzikanti, ..
Po rozpadu domovských Hanoi Rocks bylo zcela logické, když zpěvák Michael Monroe ohlásil, že bude nadále pokračovat pod svým jménem. Pro tento účel se spojil s někdejším parťákem z Hanoi Rocks a současným basistou kultovních New York Dolls Samim Yaffou, frontmanem The Wildhearts Gingerem, současným kytaristou New York Dolls Stevem Contem a mladým švédským bubeníkem Karlem Rockfistem. Tahle už na první pohled silná sestava předkládá jako předkrm před novým studiovým albem..
Každý, kdo si alespoň okrajově pamatuje osmdesátá léta, ví, jaký kult představoval italský seriál Chobotnice (v originále La Piovra). Seriál, který se natolik vymykal jiným kriminálním snímkům svým námětem, kde nikdy nevyhrává dobro, ale zlo. Seriál, který natolik důvěrně popsal praktiky mafiánských kmotrů, že na jeho tvůrce a hlavní hrdiny měla spadeno italská mafie tak, že se natáčení muselo přesunout do Švýcarska a Německa. Seriál, který neskončil po smrti svého hlavního hrdiny, komisaře Corrada Cattaniho, ..
Zpěvák Kevin Chalfant se nikdy nesmířil s tím, že jej Journey nevzali do svých řad, když se rozloučili s pěvcem Stevem Perrym. Chalfant s těmito legendami stylu AOR, nebo-li rocku pro dospělé, dlouho koketoval, ale Neal Schon dal později, po krátkém reunionu s Perrym, přednost Stevu Augerimu z Tyketta. Chalfant v polovině devadesátých let věřil svému nástupu k Journey natolik, že pohřbil i svou kapelu The Storm. Když mu pak Journey ukázali dveře, postavil si formaci Two Fires. A s tou teď vydal už třetí desku...
Zpěvák David Reece by mohl o smůle, která jej provází, popsat tuny papírů. Jeho vstup mezi rockovou elitu nemohl dopadnout hůř. V roce 1989 totiž vydal s německými nestory Accept desku „Eat The Heat“. Ta sice vůbec nebyla špatná, ale za prvé, Reece, který nahradil tehdy ještě nedotknutelnou ikonu Uda Dirkschneidera, byl Američan, což Němci nekousli, a navíc Accept začal více směřovat ke vzdušnějším, rockovým věcem. I když tehdy popmetal byl na vrcholu, od Accept se ale očekávalo něco jiného. ..
Metalový bůh je zpátky. Zaplaťpánbůh. Po neuvěřitelně infantilním loňském album „Winter Songs“ je zpěvák Judas Priest zpátky s pořádně nadupanou metalovou deskou. Už jsem nečekal, že by se vzepjal k pořádnému výkonu. Ani poslední dvě desky jeho mateřské kapely mě bůhvíjak za srdce nechytly a korunu všemu nasadilo zmíněné „Winter Songs“. Jenže s „Made Of Metal“ je všechno jinak. Nejprve mě sice trochu vyděsil název, který zaváněl Manowarem (ruku na srdce, kdo má v metalové hudbě ..
Už poněkolikáté letos na tomto místě píši recenzi na desku coververzí. A už poněkolikáté se tu sám sebe ptám: „Mají tahle alba vůbec nějaký smysl, kromě toho, že se jimi baví kapela samotná?“ Vince Neila a jeho „Tattoos And Tequila“ považuji za podařené dílo, hůř už to dopadlo u L.A. Guns s jejich „Covered In Guns“. A teď tady máme Stryper s jejich sbírkou coververzí nazvanou příznačně „The Covering“. Křesťansko-metalovou kapelu, která na začátku devadesátých let neustála změny na scéně..
Hned na začátku recenze je nutné říct, že Bad Religion by si měli zasloužit těžký kriminál za to, že byli těmi, kteří nejvíce pomohli na svět žánru, zvanému neopunk. Ten v druhé polovině prostřednictvím kapel Green Day, Blink 182, The Offsping a dalších zaplevelil rádiové hudební stanice, kluby, televizní pořady a stal se módním trendem pro miliony teenagerů. Prostě odkaz Sex Pistols, The Clash, Ramones, The Damned a dalších byl přenesen do roviny, ze které se každému poctivému pankáčovi ..
Když tak poslouchám novou desku Heart „Red Velvet Car“, napadá mě, jak dlouhý kus cesty zpět urazila tahle formace sester Wilsonových od své nejplodnější a nejúspěšnější éry druhé poloviny osmdesátých let – od trojice nejúspěšnějších desek „Heart“, „Bad Animals“ a „Brigade“. Tehdy tahle kapela přesně splňovala termín stadionový rock a stála přesně tam, kde tehdy Bon Jovi, Europe nebo od desky „1987“ také Whitesnake. Pompézní melodie, funkční kytara, ne však moc tvrdá, aby neodradila ..
Avenged Sevenfold jsem poprvé zaregistroval v červnu roku 2006, kdy se představili v pražské (tehdy ještě) Sazka Aréně v předprogramu Guns n´Roses. Tehdy mě jejich progmetalový crossover střižený se zbytky původního metalcoru nezaujal a kapelu jsem tak nějak pustil ze svého hledáčku. Jejich letošní album „Nightmare“ se mi proto do ruky dostalo náhodou. „Když už ho mám, tak si pustím,“ říkám si. A ejhle! To, co mi chybělo při jejich živém projevu, což byl jen uřvaný macho rock/metal..
Že jste o téhle kapele ještě neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, takových nás bylo donedávna víc. Ač jsem se nikdy nebránil punkrocku ve stylu The Ramones a z finské scény taky hezkých pár jmen (Hanoi Rocks samozřejmě na prvním místě...) registruji, Klamydia až donedávna unikala mojí pozornost. Jednou ale do naší oblíbené plzeňské hospody U Řezníka přišel kamarád, dosahující už věku punkového důchodce, tedy čtyřicítky, a říká: „Týýý vole, poslechni si to. To jsou celý Rejmons ale, ty vole, voni zpívají finsky...
Když se bavíme se o Black Country Communion, není možné nezmínit v poslední době tolik provařený termín superskupina. Jen při pouhém pohledu na čtveřici zúčastněných jmen se musí zákonitě každému milovníkovi starého poctivého hard rocku zvýšit tep. Co jméno, to pojem. Glenn Hughes si v sedmdesátých letech udělal obrovské renomé v řadách Deep Purple, bubeník Jason Bonham je nejen synem slavného opilce z Led Zeppelin, ale i velice respektovaným hráčem..
Když tak poslouchám už jedenácté sólové album bývalého kytaristy Guns n´Roses Izzyho Stradlina, je mi jasné, proč tento letos osmačtyřicetiletý umělec nemohl vydržet po boku svého dávného kamaráda z Indiany Axla Rose. Zatímco Axl za devatenáct let od rozchodu se svým někdejším skladatelským dvojčetem Stradlinem stihl vydat jen bombastickou „Chinese Democracy“, Izzy každý rok své příznivce oblažuje novinkovou deskou. Ale pozor, v tomhle případě neplatí, že by kvantita šla na úkor kvality...
Vždycky když přijedou Guns n´Roses, je to pořád ještě událost. Jejich jméno sice nesvítí už tak jasně, jako když se v roce 1992 objevili na Strahově poprvé, nemají Slashe, Izzyho Stradlina ani Duffa McKagana, ale pořád ještě tenhle fenomén táhne. Ten fakt se potvrdil i v pondělí 27. září, kdy Axl a jeho sedm nohsledů dorazili do O2 Aréna. Ta je čekala plná (ano, slovo "čekala" se v téhle reportáži bude skloňovat mnohem častěji, než je zdrávo)...
Když před jedenácti lety Zakk Wylde postavil kapelu Black Label Society a vydal desku „Sonic Brew“ bylo o senzaci postaráno. Nejenže navázal na odkaz Black Sabbath, smíchal ho se svými klasickými postupy, ale ještě všechno řádně zahustil moderním zvukem. Postupem času ale Black Label Society bledli. Čím více se dostávali k vrcholu oficiálního amerického žebříčku, tím více měkli a kvalita jejich desek šla pozvolnu dolů. Ovšem vždycky úroveň a vlastní tvář zůstala zachována...
Senilita není hezká věc. Obzvlášť když postihne rockového bouřliváka, který se ještě ke všemu zamiluje do, o generaci mladší, blondýny. A takové stařecké vrtochy máme možnost v případě
Ritchieho Blackmorea pozorovat už třináct let. Právě tehdy opustil své legendární Rainbow a spolu se svou budoucí manželkou Candice Night začal budovat romanticko-středověký projekt Blackmore´s Night. S první deskou „Shadow Of The Moon“ sklidil úspěch, ovšem už s následující „Under The Violet Moon“..
„Když letěl metal, byl Tommy metalista, když punkrock, byl zase pankáč a kdyby byl v kurzu hip-hop, bude hip-hopper,“ řekl kdysi na adresu svého spoluhráče z Mötley Crüe zpěvák Vince Neil. Samozřejmě tato slova můžeme přičíst na vrub ne zrovna vřelému přátelství mezi Vincem a Tommym Lee, ovšem když se nad nimi zamyslíme, zajistíme, že na nich něco je. Byl to totiž Tommy Lee, kdo v devadesátých letech (zejména po Neilově dočasném odchodu) měl v Mötley Crüe stále větší slovo..
Myslím, že je jen málo těch, kteří před čtyřmi lety unikli z doslechu hitu „Hard Rock Hallelujah“. Lordi tehdy prostě byli díky vítězství v Eurosongu v kurzu a zmíněná skladba je dostala tam, kam se ve svých začátcích nedovolili ani nahlédnout. Zástupy teenagerů po celé Evropě začaly tuto kapelu pěti finských příšer objevovat a zjistili, že „nějací“ Lordi existují už pěknou řádku let před albem „The Arocakalypse“ a že v podstatě tvoří podobnou hudbu, jaká je očarovala na singlu „Hard Rock Hallelujah“...
Treat znamenali v osmdesátých letech v určitých kruzích pojem. Podařilo se jim v druhé polovině dekády vydat několik opravdu zdařilých hitů jako „World Of Promises“, „Get You On The Run“, „Fallen Angel“ nebo „Outlaw“ (která v děsném podání západočeské kapely Vejce zaznívala i na vesnických tancovačkách). Úspěchu, který byl dopřán jejich severským krajanům Europe a TNT, ovšem nedocílili, i když se nedá říct, že by jejich hudba v porovnání s těmito kapelami byla výrazně horší. ..
K Manic Street Preachers jsem měl vždycky zvláštní vztah. Nijak zvlášť mě totiž nechytla první tři kritiky vyzdvihovaná alba „Generation Terrorists“, „Gold Against The Soul“ a „Holy Bible“, ale mnohem více se mi líbila jejich komerční stránka alb, která natočili poté, co za podivných okolností zmizel kytarista Richey James Edwards. Samozřejmě ne všude, na některých Manics předvedli jen svůj průměr (hlavně „Send Away The Tigers“ a „Journal For Plague Lovers“), jinde se vzepjali ke skutečně chytlavým výkonům..
Byl konec roku 2000, když deska „Hybrid Theory“ spustila doslova hudební revoluci, přivedla tehdy populární styl zvaný nu-metal do hitparád a přiblížila jej masovému publiku. Korn nebo Limp Bizkit sice slavili úspěchy, ovšem v porovnání s tím, co způsobili Linkin Park se najednou jejich sláva zdála být titěrná. „Hybrid Theory“ se stala bestsellerem, kterého se jen v Americe prodalo deset milionů kopií. Najednou věci jako „Crawlin´“, „One Step Closer“ nebo „In The End“ vyhrávaly skoro z každého bytu, ..
Jen co zaschl inkoust na recenzi k novým Murderdolls, je tu další deska pohrobků (?) Slipknot, a sice kapely zpěváka Coreyho Taylora a kytaristy Jima Roota – Stone Sour. Slipknot v mezičase oznámili, že si dávají pauzu do roku 2012 a čas jen ukáže, jestli tahle pauza nebude - vzhledem k úspěchům dosud bočních projektů a k odchodu basisty Paula Graye do věčných lovišť - trvalého rázu. Ale tyhle úvahy jsou zatím předčasné. Je tady rok 2010 a kapela Stone Sour předkládá svou třetí desku „Audio Secrecy“. ..
Je zajímavé sledovat hudební dráhu kalifornské čtveřice Papa Roach. Před deseti lety patřili spolu s Linkin Park k největším objevům melodičtějšího křídla nu-metalu. Natočili desku „Infest“, kterou singl „Last Resort“ dovedl k trojnásobné platině. Následující „Lovehatetragedy“ už zaznamenalo o poznání menší úspěch, ovšem se třetí nahrávkou „Getting Away With Murder“ se platinový lesk na chvíli vrátil. Spolu se třetí deskou ale definitivně Papa Roach unikli ze škatulky nu-metal a dnes je jejich hudba považována za vysoce ..
Jak to vypadá, Slipknot jsou dnes pro některé zásadní členy až na druhé koleji. Přestože jejich poslední deska „All Hope Is Gone“ se jako jediná dokázala dostat na první místo v oficiálním americkém žebříčku, dnes je ticho po pěšině. Zemřel basista Paul Gray, zpěvák Corey Taylor s úspěchem vede svou post-grungeovou kapelu Stone Sour a bubeník Joey Jordison obnovil spolu se zpěvákem a kytaristou Wednesday 13 kapelu Murderdolls. Ta působila v letech 2002 až 2004, kdy vydala úspěšnou desku „Beyond The Valley Of The Murderdolls“...
Kytarista Michael Amott je skutečně renesanční člověk. Ve svých čtyřiceti letech může být právem řazen mezi takové osobnosti rockové kytary, jako je třeba Dave Mustaine, Kirk Hammett, Michael Schenker, Slash či dokonce Ritchie Blackmore nebo Jimmy Page. Amott toho totiž pro rockovou hudbu udělal mnoho. Když si odmyslíme dřevní (tedy spíše hrobní) začátky v Carnage, jeho první výrazný otisk můžeme najít na deskách
„Necroticism: Descanting The Insalubrious“ a „Heartwork“..
Hlavní otázka zní: Kdo dnes potřebuje grungeovou desku jako z roku 1992? Čest výjimce Alice In Chains, kteří loni přispěchali s výtečnou „Black Gives Way To Blue“. Ale co ti další? V souvislosti s Pearl Jam se dnes o grunge už snad vůbec mluvit nedá, Stone Temple Pilots vydali vcelka příjemnou poprockovou kolekci, Soundgarden zatím čekají na vývoj situace na trhu a Nirvana je už šestnáct let víte kde. A pak jsou tady ještě Hole, kde z původní sestavy zbyla jen principálka Courtney Love. ..
Dávno, dávno tomu, co jsme měli naposledy možnost poslouchat nějaký nový výtvor Accept. Za těch čtrnáct let od poslední desky „Predator“ uteklo v řekách mnoho vody a rocková scéna se několikrát změnila k nepoznání. Poté, co ji skoro pohřbil nejprve grunge a potom elektronická a taneční hudba, vstala s nu-metalovými kapelami jako Fénix z popela. Znovu spolu s nástupem kytar na počátku desetiletí se začaly vracet na scénu také prachem dávno zapadané legendy. I když to ještě před pár lety vypadalo..
Další kapela, která koncem osmdesátých let slavila alespoň lokální úspěchy v amerických klubech, se nyní prostřednictvím firmy Eonian Records dostává na pulty obchodů. Jak jsem už psal v recenzi na Gynger Lynn, firma se soustřeďuje právě na tyto, v našich končinách prakticky neznámé, kapely, což je na jednu stranu činnost záslužná (a kterou ocení hlavně sběratelé), ovšem jak už to v takových případech bývá, jedná se o desky, které sotva dosáhnou průměrné úrovně. Když už se najde nějaká dobrá píseň, chybí dobrý zvuk.
..
Deathmetalisté si jistě pamatují na zděšení, když jeden z jejich bohů, bubeník Entombed Nicke Andersson v devadesátých letech opustil svou domovskou kapelu a postavil prostěrockn´rollové The Hellacopters. Kapelu, která čerpala ze zvuku Kiss sedmdesátých letech, ždímala odkaz Alice Coopera, jen občas metalově a punkově zazlobila a pošilhávala po psychedelii let šedesátých. Postupem času se The Hellacopters stali pojmem v oblíbenosti (zejména ve Skandinávii) překonali Anderssonovi ..
Jméno Johna Noruma snad není třeba představovat. Kytarista, který na sebe upozornil nejen svou ekvilibrisitickou hrou, ovšem není jen ten člověk, který v roce 1986 nahrál „The Final Countdown“. Je to také po léta úspěšný sólový umělec, jehož desky se tak diametrálně liší od zmíněného megahitu jeho domovských Europe. Je to člověk, který v minulosti spolupracoval s takovými veličinami jako je Glenn Hughes (ex-Deep Purple), Peter Baltes (Accept), Mikkey Dee (Motörhead) či Simon Wright (ex-AC/DC, Dio)...
Nebudeme si nic zastírat. Vždycky když vyjde nová deska Iron Maiden, je to pořád ještě událost. Samozřejmě Maiden-mánie jako v dobách „Powerslave“ nebo „Seventh Son Of A Seventh Son“ je už dávno pryč, ovšem Železná panna si (tedy kromě Judas Priest a Def Leppard) jako jediná z Nové vlny britského heavy metalu udržela svůj standart do dneška. Samozřejmě nové desky nedosahují kvalitou slavných děl z osmdesátých let a na hudební scénu nemají takový dopad, ale přece jen se jedná o díla, ..
Abych pravdu řekl, nějak mi úmysl firmy Eonian Records tahat z klobouku jednu práchnivějící mrtvolu zajíce za druhou, uniká. Zdá se, že se tahle firma specializuje na vydávání dvacet let starých nahrávek, které spíše působí jako demosnímky. Samozřejmě se jedná o sběratelské rarity, ovšem z pohledu dnešního hudebního trhu ani jedna z jejich nahrávek nemůžu obstát. Vydali vcelku obstojnou Shake City (s ex-zpěvákem Warrant Adamem Shorem) nebo o trochu horší album Sgt. Roxx či docela špatnou desku kopíráků Mötley Crüe, kapely Felony...
Je to k nevíře, ale je to už dvacet let, co svět přišel o jednu z nejzásadnějších ikon punkové scény sedmdesátých, respektive post-punk-gotické scény let osmdesátých. O Stiva Batorse. Ten za dosud pořádně nevysvětlených událostí zahynul v pařížských ulicích, kdy skočil pod kola jednomu z taxikářů. Bators zemřel krátce poté, co si prohlédl hrob jednoho ze svých největších idolů – Jima Morrisona. S ním toho měl společného mnohé. Ať už nezřízený způsob života, kdy se rozhodně nezříkal alkoholu či drog, tak způsob vyjadřování,
..
Déšť, déšť a zase déšť. Přesně takhle by se dal stručně charakterizovat sedmnáctý ročník dnes již kultovního festivalu Czech Rock Block, který se každoročně koná na Velké louce v Plasích. Přestože počasí bylo skutečně takové, že by člověk ani psa nevyhnal, lidí se ze svých domovů dobrovolně vyhnalo vcelku dost. I když samozřejmě návštěvnost vinou rozmarů přírody pravděpodobně nedosáhla čísel z předchozích let, lidí se nakonec sešlo přes dva tisíce. A většině déšť, který po celý hlavní den skrápěl jejich těla, vůbec nevadil.
..
Někdy mi to připadá, že jsou na světě jen dva druhy kapel. Ty, které čerpají (někdo by řekl i kopírují) z hudby AC/DC a pak ty ostatní. Američtí Jackyl samozřejmě už od svých počátků patří do té první kategorie. A proto není náhodou, že na jejich dvou albech hostoval samotný Brian Johnson. Ani dvacet let od svého založení se Jackyl nezměnili. Stále je tlačí dopředu angusovské riffy a hlas Jesseho Jamese Dupreeho, který je v jistých polohách jasným klonem Bona Scotta. Čili, pokud máte rádi AC/DC, bude se vám dobře ..
Na Glenna Danziga se už skoro zapomnělo. Šest let nevydal žádnou desku, a předtím stejně jeho několik děl stálo leda tak za pendrek. Od konce června je ale všechno jinak. Vyšlo totiž album „Deth Red Sabaoth“ a s ním je v plné parádě zpět také druhdy vokalista horror-punkových The Misfits. Bez zbytečných experimentů, které zaneřádili jeho desky z druhé poloviny devadesátých let, ale pěkně tak, jak jej znají fanoušci z prvních čtyř desek jeho sólové formace Danzig. Navíc kytara Tommyho..
Tak jsem si myslel, že to kalifornští Y&T po nevydařené desce „Endangered Species“ zabalili. Ono skoro taky ano, protože třináct let nic nevydali, v sestavě zbyl jen frontman Dave Meniketti a jeho druhý hudební rozměr, basista Phil Kennemore. Těch třináct let Y&T vyplnili různými kompilacemi a živáky, které víceméně své opodstatnění postrádali. Hnidopich by poznamenal, že po těch letech, co Y&T existují, a po minimálních změnách ve svém výrazu, postrádají opodstatnění i oni sami. Jenže to..
Po poslechu desky „Round Trip“, kterou má na svědomí americký zpěvák Tony Harnell, se ptám: Kdo potřebuje tuhle desku? Už jen pohled na soupis skladeb řekne, že Harnell nepřichází s ničím novým, ale pouze recykluje skladby, které nazpíval v řadách svých kapel T.N.T. a Westworld. Nejedná se o totožné nebo jako vejce vejci si podobné verze, ale o jejich akustické úpravy, kterým dominuje právě Harnellův čarokrásný hlas (jeden z nejosobitějších a nejlepších zpěváků rockové scény). To je ale všechno. ..
Koncem devadesátých let to vypadalo, že s rockovou muzikou je definitivní konec. Druhdy vlivné kapely se rozpadaly jedna za druhou a ty co zbyly se plácaly na úbytě posluchačského zájmu. Začaly honit módní trendy nebo jim prostě došly nápady a desky, které vydaly, nestály jednoduše za nic. Rockový fanoušek si určitě pamatuje, jak se těšil třeba na nové album Mötley Crüe po reunionu s Vincem Neilem a místo toho dostal elektronickou splácaninu „Generation Swine“ , jak Warrant drze vydali ..
V osmdesátých letech, když nastoupil do rozběhlého Vitacitu, působil kytarista Miloš Doležal jako zjevení na české scéně. Spolu s Ladislavem Křížkem tehdy vytvořili duet, který byl srovnatelný se západoevropskou produkcí. Spojení ovšem nevydrželo a každý si šel svou cestou. Doležal zůstal věrný Vitacitu (i když dnes to vypadá zcela obráceně) a s ním natočil výbornou desku „Vzhůru přes oceán“. Pak se skutečně sebral a vzal to přes oceán, aby si do Čech přivezl zručného kytaristu Mannic Distortion Guy Mann-Dudea..
Mám rád Def Leppard. Velice rád si poslechnu i The Quireboys. Uznávám Iana Huntera a jeho Mott The Hoople, protože jejich hudba byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vcelku revoluční. Co ale nemám rád a co mě, kurva, pořádně sere, jsou alba, kde různí interpreti přehrávají staré skladby a jen si přihřívají polívčičku na cizí slávě. I když vokalistu Leppards Joea Elliotta člověk snad (s jeho miliony na kontě) nemůže podezírat z vypočítavosti a vidiny snadného výdělku (i když kdo ví..
Pokud by se letos sestavoval žebříček těch nejsilnějších osobností rockové scény, já osobně bych hlasoval pro frontmana losangeleských Poison Breta Michaelse. A to vůbec ne proto, že se mu podařilo natočit pravděpodobně nejsilnější sólové album, které si to zamířilo k vrcholům žebříčků, ale proto, že takovou desku dokázal dodělat i přes své velice podlomené zdraví. O Michaelsovi je známo, že už od dětství trpí cukrovkou (což mu v době největší slávy Poison nebránilo v tom, že chlastal jako carský důstojník)..
Začali to v roce 1993 Guns n´Roses, když vydali album coververzí „The Spaghetti Incident?“ a od té doby, jako kdyby se s deskami plnými coverů roztrhl pytel. Helloween, Def Leppard, Six Feet Under, Vince Neil a teď L.A. Guns. A dokonce už podruhé. Poprvé před pěti lety vydali desku „Rips The Covers Off“, která obsahovala spíše klasiky ze sedmdesátých let. U „Covered In Guns“ tomu není jinak, ovšem dojde i na některá překvapení. Vesměs se ale jedná o věci, které parta kolem charismatického, ovšem lehce..
Ladislav Křížek je bezesporu zajímavou personou české hudební scény. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy stál na vrcholu, byl idolem všech rockových fanoušků. Přesně těch, kteří jej o pár let později zatracovali, když udělal popový projekt Damiens. Pak se zcela stáhl do ústraní a před třemi lety znovu vyběhl na scénu v barvách znovuobnoveného Kreysonu, své nejslavnější štace. V současné době ke Kreysonu přibyl ještě Vitacit, kde Křížek působil v polovině osmdesátých let. ..
Abych řekl pravdu, o Enuff Z´Nuff jsem naposledy slyšel, když ve třiadevadesátém vydali svou třetí desku „Animal With Human Intelligence“ a potom bubeník Vikki Foxx zamířil do řad doprovodné kapely Vince Neila (Mötley Crüe). Jenže oni to nevzdali a dnes vydávají už dvanácté album. Z původní sestavy zbyl pouze zpěvák a kytarista Donnie Vie a basista Chip Z´Nuff, Vikki Foxx se do řad kapely už nevrátil a sólový kytarista Derek Frigo před šesti lety podlehl drogové závislosti. Bitvu s rakovinou prohrál v roce 2007..
Jako protipól zde můžeme najít například praštěnou „U.S. 41“, což není nic jiného než jen hloupý popěvek snad i pocházející z doby války Severu proti Jihu. „U.S. 41“ je zaplaťbůh jediným přehmatem, který na „Mojo“ můžeme najít. Jinak se jedná o čistou klasiku Toma Pettyho. Oproti minulým počinům se teď Petty nechal více inspirovat sedmdesátými lety, což je slyšet především v tvrdších věcech jako „Candy“ nebo „High In The Morning“ (ten začátek, ten jako kdyby vypadl z repertoáru The Clash)...
Italští cyber punk rockeři Dope Stars Inc. se po necelém roce už za pár dní vrátí do Česka. Po úspěšném koncertu v pražském Abatonu, kde si zamilovali české publikum, zahrají 3. července na festivalu Basinfirefest ve Spáleném Poříčí. Pětice muzikantů z různých koutů Itálie mixuje rock, punk, metal i taneční rytmy. Více o této zajímavé kapele prozradil její frontman Victor Love...
Ani v osmdesátých letech nebyla americká pětice Keel bůhvíjakou jasně zářící hvězdou na rockovém nebi. Jejich nejúspěšnější album „The Final Frontier“ (1986) to dotáhlo pouze na třiapadesátou pozici amerického žebříčku a o nějakých zlatých či dokonce platinových oceněních si formace kolem zpěváka Rona Keela a kytaristy Marca Ferrariho mohla nechat jen zdát. Keel vždycky platili za zručné muzikanty ovládající své řemeslo. Na hity tu byly jiné kapely. Keel byli spíš ti dělníci, kterým se párkrát podařilo dostat..
První poslech. Ten Ozzy se asi zbláznil. Vyčnívá jedna jediná skladba a to singlovka „Let Me Hear You Scream“. Zbytek jen šeď průměru, naprostá vata. Poslech druhý. Ona třeba „Time“ není špatná. A „Let It Die“ taky ne. Prostě „Scream“ je deska, které musíte dát víc poslechů. Pokud ji odsoudíte po prvním, tak se připravíte o celkem slušnou muziku. Pokud jí dáte šanci, tak je možné, že na ní objevíte skutečné perly. A nakonec i zapomenete na to, že v sestavě chybí charakteristický, i když v poslední době invenčně vyčpělý Zakk Wylde. ..
Když jsem je viděl naposledy naživo, jako kdyby se této slovenské trojici ztrácela síla. Vystoupení bylo bez nápadu, bez energie a Maťo Ďurinda mi připadal, že je ze všeho otrávený a nemá chuť do další tvorby. Najednou je tady deska „Svet v ohrození“. Přistupoval jsem k ní s despektem. Zvláště potom, co jsem slyšel alba svých tuzemských hrdinů z osmdesátých let, která mě víceméně zklamala. Tak co tedy, dokáže se Tublatanka aspoň přiblížit k takovým peckám jako "Skúsime to cez vesmír",..
Jen pouhý pohled na seznam skladeb způsobí mírné zklamání. Patnáct let od poslední sólovky přichází totiž frontman Mötley Crüe Vince Neil s kolekcí "Tattoos & Tequila", která ovšem z autorského materiálu obsahuje pouze dvě skladby. Zbytek jsou coververze, pravděpodobně Neilových oblíbených kapel. Najdete zde věci od Cheap Trick, Aerosmith, Sweet, Sex Pistols či Creedence Clearwater Revival. Já vím, Neil nikdy nebyl nijak pilný skladatel, na deskách Mötley Crüe vždycky přenechával tuto práci basistovi Nikkimu Sixxovi. ..
„Chtěli jsme se vymanit z toho srovnávání s Arakainem.“ Povídá mi zpěvák Vasil Koban, když mi dával druhé CD jeho kapely Maelström, které nese název „Prach“. Srovnání s Arakainem je samozřejmě bude provázet i po poslechu „Prachu“, ale rozhodně méně, než po emisi předchozího CD „Miss Parazit“. Ono vlastně tohle srovnávání je dáno podobným hudebním stylem, ale hlavně kvůli podobnému vokálu, kterým disponuje Vasil Koban i Honza Toužimský...
Už od doby, kdy jsem Mikea Trampa slyšel zpívat největší hit jeho domovských White Lion „When The Children Cry“, mám pro tohoto Dáno-Američana slabost. Osobně ho řadím mezi jednoho z nejosobitějších hlasů světa. Stručně a jasně, s takovýmhle hlasem se prostě nedá dělat blbá muzika. A když si k tomu člověk připočte i Trampův skladatelský talent a čich na vynikající melodie, nemůže „The Rock n´Roll Circuz“ být špatná deska. A ejhle! Ona taky rozhodně špatná není. Jen jede v už známých kolejích, bez špetky progrese. ..
Tak tady se zastavil čas. Pretty Maids nikdy nepatřili mezi bůhvíjaké inovátory, stále si tlačili ten svůj metalický rock s příchutí hitparádových ambic a nejinak tomu je i u novinky „Pandemonium“, která se na trhu objevuje čtyři roky po předchozí „Wake Up To The Real World“. Právě po této desce Pretty Maids avizovali návrat ke kořenům (od kterých se podle mě nikdy neodklonili). Řeknu to prostě, „Pandemonium“ je jako kdyby vypadlo z osmdesátých let, potažmo začátku devadesátých let...
Co byste asi tak čekali od Katapultu v roce 2010? Nějakou progresi, nebo nedejbože muzikantský um? To byste tedy byli pěkně vedle. Katapult v roce 2010 je zdánlivě stejný, jako v roce 1975. Jen tehdejší atmosféra chybí, s přibývajícími lety ubývá v Říhově hrdle i tak nevelký hlasový rozsah a prsty se mu asi klepou, protože jeho kytarový výkon je skutečně hodně podprůměrný. Já vím, strefovat se do hráčského umění Oldy Říhy patřilo vždycky ke kratochvílím většiny novinářů, jenže ona je to bohužel pravda. ..
Jméno Chrise Laneyho asi široké rockové obci toho moc neřekne. Fajnšmekři ale vědí své. Přestože Laney vydává své debutové album až v těchto dnech, na scéně se pohybuje už od osmdesátých let. Objevil se třeba v kapele Randy´s Piper Animal, kterou vede bývalý hráč W.A.S.P. Randy Piper, nebo v sestavě Zan Clan. Tu má na svědomí ex-vokalista Shotgun Messiah Zinny J. San. Mnohem větší kus práce ale Chris Laney udělal na poli skladatelském a producentském. Spolupracoval s kdekým. Od Europe, Crazy Lixx..
Glam rocku se teď ve Skandinávii daří, o tom není pochyb. A jak to vždy bývá u masových hnutí, jsou kapely, které stojí na špici žánru a pak ty, co se vezou. A těch druhých je samozřejmě mnohem víc. A, nemůžu si pomoci, patří k nim i Reckless Love. Tím ale není řečeno, že by to byla špatná kapela. Jen prostě má smůlu, protože k debutové desce se dopracovala až po deseti letech hraní. A to už ji předběhli skoro všichni, kdo mají v daném žánru v současné době co říct. Reckless Love tedy vydali ..
V osmdesátých letech jsem měl Citron hodně rád. Tahle kapela mě de facto provázela celé dětství. V té době jsem hltal jak „Plni energie“, tak „Radegasta“ a dokonce i „Vypusťte psy“. Takže novinka (po dlouhých osmnácti letech od poslední řadovky) by měla fungovat jako takové zavzpomínání na časy dávno minulé. Funguje jen místy. Tytam jsou doby titánského „Radegasta“ opírajícího se o slovanskou mytologii, pryč jsou i časy, kdy deska „Vypusťte psy“ šokovala svou chladnou, až mrazivou atmosférou. „Bigbítový pánbů“ ..
Když se rozpadne kapela, ještě ke všemu tak kultovní, jako byli Hanoi Rocks, vždycky se na trhu vyrojí různé výběry a kompilace. Některé absolutně nesmyslné, jiné představující skutečnou sběratelskou hodnotu. A do té druhé kategorie patří i kolekce „Ripped Off – Odd Tracks And Demos“. Tady si skutečný fanoušek finských glamrockových cikánů přijde na své. Nejedná se totiž o žádný výběr, který by jen chronologicky mapoval kariéru kapely, ale o skutečné lahůdky, které nebyly ke slyšení na žádném řadovém albu...
Jméno kytaristy Brenta Muscata není rockovému světu neznámé. Už jen proto, že se tenhle muž koncem osmdesátých let podílel lví měrou na úspěchu Faster Pussycat a posléze, když v roce 2000 se zase měnili kytarové posty u L.A. Guns, Muscat ochotně vypomohl při turné. A když se v roce 2005 definitivně rozešel se zpěvákem Taimem Downem (ten prosazoval stále industriálnější podobu Faster Pussycat), jal se založit kapelu Sin City Sinners. Zprvu jen kamarádský projekt hrající coververze, při kterých se vedle hlavní ..
Tahle deska byla buď a nebo. Buď bude dobrá nebo bude špatná. V případě druhé alternativy by to znamenalo konec kariéry téhle Krysí party. A zaplaťpánbůh, žádný pohřeb se nekoná. Právě naopak. „Infestation“ je totiž oslavou hudby, oslavou radosti ze života. Dá se říct, že tahle kolekce, se kterou se Ratt vytáhli po dlouhých jedenácti letech, má v sobě to nejlepší z jejich dlouhé kariéry...
Trochu mám s touhle deskou problém. Ostatně stejně jako s dalšími alby, na kterých měl tenhle kytarista hlavní slovo. Vždy jsem totiž Slashe bral jako vynikajícího kytaristu, ovšem pouze jen průměrného skladatele. A na tom nic nemění ani jeho sólová prvotina. Je tu naprosto precizní kytarová práce, vynikající sóla, plejáda hvězdných hostů a celkově skvělé hudební výkony všech zúčastněných. Ovšem opět tomu chybí nějaká ta přidaná hodnota, to NĚCO, co udělalo z „Appetite For Destruction“ generační výpověď ..
Kdyby Bruce Kulick nehrál v letech 1985 až 1996 v Kiss, těžko by vydával sólovku s takovým humbukem. A těžko by na ní hostovala taková jména jako Gene Simmons (Kiss), John Corabi (ex-Mötley Crüe), Tobias Sammet (Edguy) nebo Steve Lukather (Toto). Bruce Kulick je bezesporu vynikající kytarista. Ovládá techniku o jaké se Paulu Stanleymu či Ace Frehleyovi může jen zdát. Jenže narozdíl od nich mu chybí jedna věc. Opravdový kompoziční talent. Ta věc, se kterou by mohl napsat hity jako „Crazy Crazy Nights“ nebo „Forever“...
Izzy Stradlin dávno už nic neřeší. Z doby, kdy působil jako kytarista a hlavní skladatel v Guns n´Roses, mu jdou na konto stále velice tučné tantiémy a proto si může dovolit nahrávat desky jen tak pro sebe. Takové, které jej ukazují v celé své nahotě, odhalují jeho skladatelský talent a absolutně neřeší, jestli si je poslechne deset milionů posluchačů nebo jen pouhých deset. Přestože Stradlin má možná ze všech členů původních Guns nejvíce vystaráno (podobně na tom je snad jen Axl Rose), zůstává z původní sestavy GN´R hudebně nejvíce činný
..
I když poslední desku této švédské pětice „Last Look At Eden“ považuji za nepříliš vydařenou, na pražský koncert jsem se přece jen vydal. A to hned ze dvou důvodů. Samozřejmě, staré věci, ale i skladby ze „Secret Society“ mám pořád hodně rád a za druhé jsem chtěl slyšet, jak nabubřelé a notně pompézní věci z poslední desky zazní naživo.
Popravdě řečeno, nikdy jsem dost dobře nerozuměl tomu, proč se z Black Crowes stali takové hvězdy. Inu, v Moskvě jsem nebyl, šedesát mi taky není, tak proč bych ausgerechnet měl všemu rozumět. Jen se mi prostě nikdy nijak zvlášť nelíbili. Bral jsem je jako takové slabší The Quireboys. A novinka „Before The Frost...Until The Freeze“ můj názor změnit nemůže. Už jen proto, že Black Crowes pokračují dál ve svých kolejích. Jejich hudba se sice příjemně poslouchá, ale chybí mi tam osobitý zpěv, jako má třeba ten Spike z Quireboys..
Ať je někdo fanoušek Master´s Hammer nebo ne, jedno je jasné. Jejich loňský návrat se stal jednou z největších událostí loňského roku na tuzemské scéně. V současné době ale nikdo nedokáže říct, zda se jedná jen o ojedinělý výkřik nebo Master´s Hammer stojí na počátku své druhé etapy. A neví to ani vůdčí postava kapely - zpěvák a kytarista Franta Štorm. Člověk, který se léta věnuje vytváření nových písem, grafice a v současné době znovu zase hudbě. Člověk, který má velice svébytné názory, se kterými se s vámi ..
UPOZORNĚNÍ: Tenhle článek nemá s hudbou vůbec nic společného!
Vyšel „Ritual“. Okamžitě se začal šplhat po žebříčku hitparád k vrcholu a tak nebylo divu, že se Master´s Hammer objevovali na veřejnoprávní televizi vedle Janka Ledeckého, Karla Gotta nebo Helenky Vondráčkové (pche!). Začaly chodit nabídky na koncerty... Štorm a jeho banda je stále odmítali a všechny promotéry chtěli okamžitě napíchnout na žhavé pekelníkovy vidle. Aby také ne. Byli si moc dobře vědomi, že sílu studiové produkce nikdy nejsou sto předvést naživo a Štorm posléze přiznal: „Pravdou je, že většina z nás skoro vůbec..
Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami žil jeden král a ten měl tři syny. Ten král se jmenoval Rock n´roll a jeho synové Bill Haley, B. B. King a Chuck Berry. A všichni tři dělali jménu svého otce čest a světu ukázali, jak to přesně jejich tatík myslel. Inu, vzhlédl se v nich jednou také jeden skotský výrostek, který se pyšnil jménem Angus Young a po jejich vzoru vzal do ruky kytaru, aby se svým bratrem a dalšími třemi asociálními typy založil v Austrálii začátkem sedmdesátých let kapelu AC/DC a posléze s ní dobyl svět...
Overkill jsem považoval za dobrou thrashovou kapelu. Považoval je ale čas minulý. Od desky „Horrorscope“ se totiž začali kazit jako ovoce po datu spotřeby. Začali chrlit jednu desku za druhou a každá z nich se ani neodvážila pohlédnout po takových klenotech jako je „Feel The Fire“, „Taking Over“ nebo „The Years Of Decay“. Až na jednu výjimku. A tou je právě novinková „Ironbound“. Tytam jsou časy alb „Necroshine“, "ReliXIV" (snad nejhorší deska Overkill vůbec) nebo „Bloodletting“, kdy se Overkill po vzoru Testament ..
Sledovat kariéru pražských Master´s Hammer je opravdu zajímavé. Je úplně jedno, jestli posloucháte čistokrevný black metal nebo obyčejný rock, o Master´s Hammer jste už určitě slyšeli. Je to totiž jediný český hudební produkt, ovšem společně s Karlem Gottem, který si pozici kultu vybojoval i v Americe. A přitom tahle kapela naživo vystupovala jen párkrát (většinou to skončilo fiaskem), vydala hloupou elektronickou desku předělaných lidových písní a pak čtrnáct let mlčela. Tomu už se říká kult. Teď vydali „Mantras“ ..
Ruku na srdce, potřebujeme dneska hudbu, která nejen muzikálně ale i zvukově čerpá z prvních dvou desek Mötley Crüe? Obzvlášť, když Crüe jsou dnes již dávno jinde, se svým „Saints Of Los Angeles“, mílovými kroky vzdáleni začátku osmdesátých let, kdy „řvali na ďábla“. Felony jsou asi jiného názoru a pustili do světa desku „Helltown Hotel“, která zní jako kdyby byla odpad z natáčení „Too Fast For Love“ z roku 1981, asi nevěda, že se píše letopočet o osmadvacet let vyšší...
American Sixgun nepřinášejí sice zhola nic nového, ale v záplavě rockových desek poslední doby působí svěžím dojmem. Čerpají z odkazu sedmdesátých let, ale mají moderní zvuk, který je ovlivněný špínou Motörhead a The Almighty, ale místy i depresivním nádechem Alice In Chains. American Sixgun na to jdou fikaně. Nejprve na posluchače vybalí údernou rockovou vypalovačku, na kterou navážou silný refrén, že jim skutečně uvěříte, že ten rock n´roll mají v krvi...
Kdeže loňské sněhy jsou a kdeže jsou Dare, elektrizující a rockově pulzující, jak jsme je znali z desky „Blood From Stone“. Čas oponou trhnul a Dare, shromážděni kolem bývalého klávesisty Thin Lizzy, Darrena Whartona, vyměnili ostré kytary a hity jako „We Don´t Need A Reason“ či „Surrender“ za pomalé songy, kde prim hrají Whartonovy klávesy a akustická kytara. Dnešní Dare jsou starší, přemýšlivější a svým způsobem rozhodně vyspělejší. Leccos už naznačovaly jejich alba, která vyšla po comebacku v roce 1997..
Na začátku devadesátých let Sgt. Roxx díru do světa neudělali. Možná proto, že jim nepřála doba, možná proto, že se svým vzorům, Mötley Crüe a Poison, nemohli ani náhodou vyrovnat. Dnes jsou tady Sgt. Roxx znovu. A těm Mötley Crüe a Poison se stále vyrovnat nemohou. Mají sice pár dobrých melodických nápadů, několik slušných skladeb, dobrého zpěváka (hlasově je nejblíže asi zesnulému Kevinu DuBrowovi z Quiet Riot), ale nemají žádnou přidanou hodnotu, která by je mezi hvězdy vykopla...
Tak tahle by zněli Aerosmith, kdybych poroučel já. To je asi hlavní motto nové sólové desky druhé poloviny Toxic Twins (tu první v současné době opravdu spíše zajímají toxické látky než hudba). A podle toho album „Have Guitar Will Travel“ také zní. Samozřejmě se jedná o rock, který se opírá o tradice amerického rhythm n´blues, funky a místy i country. Zaslechnete také názvuky psychedelie. Vše je ale podřízeno Perryho hravé kytaře..
Je málo desek, které jsou vyjímečné jako „All Those Strangers“ od Vain. Tohle album totiž celých osmnáct let leželo na dně archivů, aby konečně koncem roku 2009 spatřilo světlo světa. Jaký bude mít teď dopad, to se neodvážím odhadnout. „All Those Strangers“ totiž nese všechny atributy doby svého vzniku, tedy počátku devadesátých let. Má všechny klady a zápory. Jedno se jí ale upřít nedá. I po těch letech je většina z jedenácti skladeb, které obsahuje, poslouchatelných..
Co se stane, když se rychlostí světla srazí Queens Of The Stone Age, Led Zeppelin a Foo Fighters? Vznikne nová supernova Them Crooked Vultures. Možná jen další superskupina, která rychle zazáří a ještě rychleji pohasne. Možná ale také dlouhodobější projekt muzikantů, kteří ví, zač je toho loket a jež za to ještě umí pořádně vzít. Them Crooked Vultures je spojení třech velice známých osobností: ..
Když se řekne jméno zpěváka Wednesday 13 (vlastním jménem Joseph Poole), každému se vybaví především stejnojmenná horror punková kapela inspirovaná Misfits nebo jeho předchozí štace Murderdolls. Wednesday 13 je ale muž mnohem více tváří a debutová deska „Casualties And Tragedies“ od jeho zbrusu nové kapely Gunfire 76 odhaluje tu další, dosud zcela nepoznanou. Album je totiž až po okraj napěchováno vysokooktanovým glam metalem. Ani Wednesday 13 nezpívá tak jak jej fanoušci znají z předchozích kapel. ..
Reklamní slogany hlásají: Peep Show – skotská odpověď na Crashdïet. Kéž by to tak byla pravda. Bohužel, skutečnost je taková, že Peep Show mají ke Crashdïet ještě pěkně daleko a pokud jejich úrovně někdy dosáhnou, čeká je ještě pěkně dlouhá cesta. „Out For Blood“ je zatím jen průměrná nahrávka kapely, která možná má ambice stát se rockovou hvězdou. Ale u těch ambicí to zůstalo...
Chtělo by se říct, další zbytečná deska. Ono to ve skutečnosti tak je. Cinderellu skutečně moc nechápu. V době, kdy zase plní stadiony, pravděpodobně nemají nutkání přinést něco nového, co by se ctí navázalo na patnáct let starou poslední desku „Still Climbling“. Vím, porážka nechutná zrovna příjemně a po multiplatinových deskách byla prodejnost „Still Climbling“ skutečně tristní. A tak místo novinky ..
Panečku, to je jízda. Tihle staří prdi ze sebe konečně něco vymáčkli. Něco poctivě rockového. Přesně to, co chybělo comebackové desce „Power And The Glory Hole“, splňuje novinkové živé album „Front Row For The Donkey Show“. Čili poctivý rockový zápřah, živelnost a tah na bránu, tedy to, co nepostrádali před dvaceti lety, ale průběhem času, působení drog, alkoholu a Downeho lásky k industriálu ztratili..
Star Rats se vlastně moc neliší od současných severských kapel, které se prezentují stylem zvaným sleaze rock. Jsou určitě tvrdší než třeba Babylon Bombs, více sprostější než Vains Of Jenna, ale zase méně práskavější než Hardcore Superstar. Pořád ale hrají hudbu, která má hlavu a patu, přestože z ní testosteron stříká na míle daleko.
Tak se konečně tihle křesťanští rockeři sebrali. Po velmi nevydařeném albu „Reborn“, které spíše než vymazlenou comebackovou desku připomínalo sbírku garážových demosnímků, si Stryper napravují reputaci. S deskou „Murder By Pride“ sice už nikdy nedosáhnou platinových vrcholů jako se slavnými alby „Soldier Under Command“ a „To Hell With The Devil“, ale co do kvality se právě zmíněným vrcholům žlutočerné party vyrovná..
Tahle deska je buď geniální, nebo je to absolutní hovadina. Jen záleží, jak se na to díváte. Jedno ale „Venkovské operettě“ nemůže upřít vůbec nikdo. Je to absolutní kult. A to ještě dřív, než stačila vůbec vyjít. I kdyby na ní bylo satanvíco. A ono TO, co na ní je, až tak strašné není. Musíte k tomu ale přistupovat jako k absolutní recesi, o čemž vlastně celá kariéra Master´s Hammer byla. Z poloviny se kapela vrací tam, kde byla skoro před dvaceti lety..
Tohle snad ani nebude klasická recenze. Bude to spíše taková přemýšlivá glosa nad stárnutím Metalového Boha. Nad jeho senilitou a místy až nesoudností.
S touhle deskou mám trochu problém. Mám velice rád hlasy obou zpěváků, jak Davyho Vaina (toho víc), tak i Davida Readmana. Uznávám techniku zpěvačky Lany Lane. Jenže co je to platné, když se podařilo napsat jen pár skladeb, které skutečně chytí svou melodičností a nápadem. Navíc se nemůžu zbavit dojmu, že Readman neměl při natáčení desky své dny. Tytam je rozsah, který prezentoval na posledních deskách Pink Cream 69. Místy se ..
Ruku na srdce, Quireboys byli vždycky především rocková kapela. Nikdy ale neměli problém do své hudby importovat jiné hudební nástroje jako harmonika, housle nebo piáno. To je vždycky, samozřejmě s krajany Dogs D´Amour, odlišovalo od zbytku britské scény. Ne nadarmo je pod svá křídla vzala Sharon Osbourne a Quireboys se jí koncem osmdesátých let odvděčili obrovským úspěchem debutového alba "A Bit Of What You Fancy". Pak se ale rozpadli. A už nikdy se do takové formy jako byli zamlada nedostali...
Pamatujete ještě na Steeviho Jaimze? Toho mizerného zpěváka, který před dvaadvaceti lety nazpíval nevýraznou debutovou desku welšských uřvaných glamrockerů Tigertailz? Tak právě tenhle zpěvák je znovu zpátky na scéně s autobiografickou deskou „My Private Hell“. A za tu dobu, co odešel od Tigertailz se toho změnilo mnoho. Zejména Jaimzův pěvecký výraz. Jeho hlas dospěl, nedere se do ..
Měl to být večer ve stylu panického strachu z pavouků. Byl to ale večer, který nejednou vyloudil úsměv na tváři. Chvílemi pobavený, chvílemi soucitný. Dobře, možná jsem od toho čekal moc, možná jsem se neuměl vcítit do atmosféry sedmdesátých let. Řeč je o plzeňském koncertě Alice Coopera.
Kdeže jsou časy, kdy Skandinávie patřila deathu a blacku. Dorostla nová generace fanoušků a muzikantů, kterým blekotání o smrti a Satanovi moc neimponuje. Na prvním místě je zábava a vztyčený prostředníček. A přesně tímto mottem se řídí i další z nekončící řady nových hairmetalových kapel, které dnes chrlí Švédsko, Finsko i Norsko. Jmenují se Babylon Bombs a právě vydali desku Babylon´s Burning. A hraje jim to znamenitě. Nepostrádají invenci, tah na bránu, pořádnou dávku energie a hitový potenciál. Přesně to..
Chcete slyšet glam rock osmdesátých let v roce 2009? Pokud odpověď je souhlasná, pokračujte dál. Pokud ne, číst další řádky pro vás bude jen ztráta času. Deska kapely Shake City, která vyšla letos na značce vydavatelství Enoian Records nezní jako ze současnosti a vlastně ani ze současnosti není. Materiál obsažený v drážkách CD pochází z roku 1992, ovšem až letos se jí podařilo dostat na svět. Deska to není blbá. Navíc bude mít velkou cenu pro sběratele, protože poprvé na oficiálním nosiči je zaznamenán hlas..
Bulletboys vždycky stáli jaksi na okraji mého hairmetalového zájmu. Samozřejmě, jejich debut patří mezi to lepší, co lze v tomto ranku slyšet, ovšem další desky „Freakshow“ a „Zaza“ už sílu postrádaly. O vyloženě nepovedené „Acid Monkeys“ se nemá ani smysl zmiňovat. Jak se dalo čekat, Bulletboys v polovině devadesátých let zmizeli z povrchu zemského. Zpěvák a hlavní postava kapely Marq Torien (vlastním jménem Mark Maytorena) ještě nějaký čas působil v řadách formace Motown. Po ostatních členech..
Před třemi lety se na studiové bázi odehrál jeden z nejnečekanějších reunionů. Po všech ústrcích ze strany médií, ale i muzikantských kolegů, se s deskou „IV“ vrátila kapela Winger. Album „IV“ působilo skutečně smysluplně. V jistých ohledech navazovalo na poslední počin „Pull“ ze třiadevadesátého, čerpalo také ze sólové (nutno dodat, že velmi odlišné) kariéry frontmana Kipa Wingera a ohlédlo se i za dobou, kdy Winger byli v hibernaci. O to překvapivě a o to méně smysluplněji působí novinka „Karma“. ..
Z těch letošních comebacků aby se člověku skoro zatočila hlava. Vrací se nejen velká jména válcující hitparády, ale i kapely, které byly považovány spíše za takovou druhou ligu. K těm patří i Little Caesar, kteří po sedmnácti letech přispěchali s novou deskou. A jak tihle „Whitesnake pro chudé“ zní s odstupem skoro dvaceti let? Příjemně, poslechově... ehh, staromilsky. Přijde mi, že si kapely, které koncem osmdesátých let měly pár hitů v hitparádě a několikrát se ukázaly na MTV, myslí, že pokrok je slovo..
Člověk ani neví, co si o tom Lynchovi má myslet. Před dvanácti lety odešel z Dokken, že dál rockovou hudbu hrát nebude, před deseti lety vydal vizionářskou rapovou desku "Smoke This", aby se vzápětí spojil s bývalým parťákem od Dokken, basistou Jeffem Pilsonem a pod hlavičkou Lynch/Pilson připravili progmetalové album "Wicked Underground". Následně se struník jal obnovit svou starou partu, jakýsi někdejší trucpodnik Lynch Mob. Se svým druhým zpěvákem Robertem Masonem (nazpíval druhé bezejmenné album..
Foreigner se vrací. Jen tahle věta stačí fanouškovi AOR (Adult Oriented Rock – rock pro dospělé), aby se mu rozklepala kolena. Nic naplat, ono totiž stále platí, že kdo umí, ten umí a kdo neumí, ten hraje black metal.
Zrzoun Mustaine hraje na jistotu. Tudíž, pokud nemáte rádi desky Megadeth z osmdesátých a začátku devadcesátých let, na „Endgame“ rovnou zapomeňte. Nové skladby jako kdyby přeskočili zpátky do let, kdy metalovému světu udávala tón Velká thrashová čtyřka Metallica-Megadeth-Slayer-Anthrax. Prostě kytary poctivě drtí riffy a střílí sóla, bicí jedou v pekelném tempu a do toho svým nezaměnitelným hlasem skřehotá principál Mustaine. ..
Ruku na srdce, čekali byste od Bon Jovi něco jiného, než nasládlý rock s příchutí popu a country? U kapely, která začínala jako souputník Mötley Crüe by to mělo spíše překvapit a to především když si poslechnete jejich debut a vzápětí potom novou desku „The Circle“. Když ale sledujete celou jejich kariéru, působí „The Circle“ nadmíru logicky. Není tak ostrá jako desky z osmdesátých let, ani zadumaná jako „These Days“ a rozhodně ne tak countryová jako předchozí „Lost Highway“. Je tedy všechno v pořádku? Asi ano..
W.A.S.P. jsem už skoro odepsal. Desky jako "Unholy Terror" nebo "Dying For The World" mě zrovna moc nepřesvědčily, s katastrofální ságou "The Neon God" to vypadalo, že kapela kolem Blackieho Lawlesse je na nejlepší cestě zařadit se po bok některých rockových dinosaurů, kteří sice už třicet nebo čtyřicet let vydávají desky, ovšem úrovně pochybné. Dva roky starý "Dominator" sice znamenal malý obrat k lepšímu, ovšem kvality prvních desek rozhodně nedosahoval. Proto jsem ohlášenou novinku "Babylon" ..
Jak vidno, móda různých reunionů a comebacků se nevyhnula ani pionýrům stylu, kterému se na začátku devadesátých let říkalo grunge, seattleským Alice In Chains. Přestože se musejí obejít bez své hlavní devízy, zesnulého zpěváka Laynea Staleyho, rozhodli se pro návrat. Nechci rýpat, ale zajímalo by mě, nakolik v tom byla potřeba vydělat nějaký ten dolárek navíc a nakolik skutečně chuť po společném hraní. Pro první variantu svědčí fakt, že sólová kariéra kytaristy Jerryho Cantrella šla od deseti k pěti a Mike Inez v řadách Heart..
Co to, hergot, je? To bylo první co mě napadlo, když začala hrát úvodní skladba "Crave" z novinky "Wicked Wonderland" od Lity Ford. Tvrdá kytarová polena, absolutně příšerně nazvučené bicí, jakákoliv absence melodie. Litin hlas sice stále má svou sílu a naléhavost, ale zpěv jejího manžela Jima Gilletta skutečně dokáže poslech pokazit. Říkám si, bude líp. Přátele, ale ono není. Všechno jede podle stejného mustru. Kdeže jsou časy takových písní jako "Back To The Cave", "Kiss Me Deadly"..
Švédsko, to už dávno není bašta brutálního deathu a doomu. Švédsko dneška je z pohledu rockového fanouška úplně jiné. Barevnější, jásavější. Dokonce více kalifornštější než samotná Kalifornie. Švédsko to nejsou už jen Backyard Babies, Hardcore Superstar a Crashdiet. Nově se mezi tyto glamrockové velikány dere také mladá partička Vains Of Jenna. A její ambice skutečně nejsou malé. ..
To, co se před takovými deseti lety zdálo být jako výplod té nejbujnější fantazie, se stává skutečností. Když se podíváte na libovolnou desku (na výběr máte ze dvou) nových švédských hvězdiček Crashdïet, budete skálopevně tvrdit, že jsou to souputníci Mötley Crüe nebo Ratt. Když si ji pustíte, vyvalí se na vás současný sound a desítka, respektive jedenáctka skladeb, které splňují všechny atributy stylu, kterému Crashdïet upsali duši. Dámy a pánové, glamrocková renesance začíná...
Aby bylo jasno, nikdy jsem neměl moc rád jejich desky ze sedmdesátých let a nejlepší sestava Kiss je pro mě ta s Brucem Kulickem a Ericem Carrem. Takže pokud tohle čte fanatický obdivovatel Kiss, pro kterého kapela zemřela nejpozději s odmaskováním, budu asi osočován nejrůznějšími jmény hospodářských zvířat. Nicméně se do té nevděčné práce pustím. Psát recenzi na Kiss je leckdy jako ruská ruleta. Nepochválíš, kopej si hrob...
Byl to smutný pohled, když ostřílená kapela House Of Lords, která byla zvyklá na haly a stadiony, nastoupila na jaře 2007 v Praze před publikum, čítající zhruba sto hlav. Smutno bylo do té doby, než kapela kolem frontmana Jamese Christiana začala hrát. Ten samý pocit jsem pocítil na samém začátku novinky "Cartesian Dreams". Jak už jsem totiž psal dříve, pseudoklasické vlivy v rockové hudbě jsou mi proti srsti (za což jsem se nerozplýval nadšením na novými Europe). ..
A podívejme se. Další pohrobci bujaré hairmetalové scény osmdesátých let jsou zpátky. I když Danger Danger nikdy nebyli papírově pod kytičkami, intervaly mezi jejich alby se prodlužovaly a čas vyplňovaly někdy více, jindy méně smysluplné kompilace a živáky. S comebackovou deskou to bylo na spadnutí už v roce 2004, kdy se do sestavy vrátil původní zpěvák Ted Poley. Jenže dlouho se nic nedělo, až teď...
Kapely kolem Joey Tempesta si skutečně vážím. Ať už kvůli poprockovým hitům z osmdesátých let, tak i kvůli deskám "Start From The Dark" a "Secret Society", kterými Europe dokázali nabrat svěží dech a vstřebat vlivy, které hudbou prolétly za více než deset let, kdy byli mimo scénu. Po poslechu singlu "Last Look At Eden" jsem ale začal pochybovat. Proč? Neulétávám při poslechu Yngwieho Malmsteena a Stratovarius. Nightwish bych si doma nepustil, ani kdyby mi za to slibovali snad basu piv. A právě ty otřepané..
Gotthard vydali novou desku. A co. Přesně tady by recenze mohla skončit. Protože "Need To Believe" není počin, který bude přepisovat rockové dějiny, ani dokonce dějiny samotných Gotthard. Ovšem deska je to nadmíru zdařilá a přináší pár momentů, které byste na předchozích albech těchto Švýcarů hledali marně.
|
Dnes je 11.9.2025, svátek má Denisa
|
| Autor Jan Skala |
BASINFIREFEST - část první, Spálené Poříčí, 29. 6. - 1. 7. 2012
|
[06.07.2012] |
|
[05.07.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[03.07.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[01.07.2012] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[29.06.2012] [hodnocení: 5,5/10] |
UGLY KID JOE - Stairway To Hell
|
[26.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[24.06.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[22.06.2012] [hodnocení: 6/10] |
ST. PROSTITUTE - Here Comes The Prostitutes
|
[19.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[17.06.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
JACK BLADES - Rock n´Roll Ride
|
[15.06.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[14.06.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
MOONSPELL - Alpha Noir/Omega White
|
[11.06.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[09.06.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
DEE SNIDER - Dee Does Broadway
|
[07.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[05.06.2012] [hodnocení: 8/10] |
|
[03.06.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[01.06.2012] [hodnocení: 9,5/10] |
ALEŠ BRICHTA - ARAKAIN MEMORIAL, 29. května 2012, KD Šeříková, Plzeň
|
[01.06.2012] |
|
[29.05.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[27.05.2012] [hodnocení: 4/10] |
|
[25.05.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[16.05.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[14.05.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[12.05.2012] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[07.05.2012] [hodnocení: 7/10] |
TOMMY BOLIN AND FRIENDS - Great Gypsy Soul
|
[06.05.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[04.05.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[30.04.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[28.04.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.04.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[25.04.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[23.04.2012] [hodnocení: 9/10] |
ANGEL WITCH - As Above So Below
|
[22.04.2012] [hodnocení: 5/10] |
|
[18.04.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[16.04.2012] [hodnocení: 6/10] |
THE EROTICS - Boulevard Of Chocking Screams
|
[14.04.2012] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[10.04.2012] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[03.04.2012] [hodnocení: 9/10] |
DONNIE VIE - Wrapped Around My Middle Finger
|
[30.03.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
THE ITCH - Spreading Like Wildfire
|
[02.03.2012] [hodnocení: 6/10] |
VAN HALEN - A Different Kind Of Truth
|
[22.02.2012] [hodnocení: 8/10] |
MASTER´S HAMMER - Vracejte konve na místo
|
[20.02.2012] [hodnocení: 9/10] |
SANTA CRUZ - Anthems For The Young n´Restless
|
[18.02.2012] [hodnocení: 9/10] |
|
[12.02.2012] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.02.2012] [hodnocení: 6/10] |
|
[06.02.2012] [hodnocení: 7/10] |
D.A.D. - Dic.Nii.Lan.Daft.Erd.Ark
|
[03.02.2012] [hodnocení: 8/10] |
JANE´S ADDICTION - The Great Escape Artist
|
[31.01.2012] [hodnocení: 8/10] |
BANG TANGO - Pistol Whipped In The Bible Belt
|
[27.01.2012] [hodnocení: 7,5/10] |
Redaktorská bilance roku 2011 (Pepsi Stone)
|
[24.01.2012] |
|
[23.01.2012] [hodnocení: 5/10] |
REBORN IN SLEAZE - A Tribute to Dave Lepard
|
[20.01.2012] [hodnocení: 3/10] |
|
[01.12.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[18.11.2011] [hodnocení: 9/10] |
L.A. GUNS - Acoustic Gypsy Live
|
[28.10.2011] [hodnocení: 7/10] |
FASTER PUSSYCAT - Hits And Covers
|
[24.10.2011] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[24.10.2011] [hodnocení: 8/10] |
SEBASTIAN BACH - Kicking And Screaming
|
[20.10.2011] [hodnocení: 9/10] |
KLAMYDIA - Loputon Luokkaretki
|
[17.10.2011] [hodnocení: 8/10] |
RECKLESS LOVE - Animal Attraction
|
[13.10.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[07.10.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
NIGHT RANGER - Somewhere In California
|
[03.10.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[28.09.2011] [hodnocení: 7/10] |
RED HOT CHILI PEPPERS - I´m With You
|
[25.09.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[23.09.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE COOPER - Welcome 2 My Nightmare
|
[19.09.2011] [hodnocení: 6/10] |
Začaly žně. I na hudebním poli ..více |
[29.08.2011] |
NEJLEPŠÍ ALBA SEDMDESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[16.08.2011] |
..více |
[16.08.2011] |
Ostuda roku aneb kdo nekrade, okrádá rodinu ..více |
[24.07.2011] |
|
[21.07.2011] [hodnocení: /10] |
KREYSON - Promo singl new album 2012
|
[15.07.2011] [hodnocení: 7/10] |
MILOŠ DODO DOLEŽAL, CONCRETE - 2. 7. 2011, Trnová u Plzně
|
[13.07.2011] [hodnocení: /10] |
|
[06.07.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
Bubenické patálie aneb další vězeňské blues ..více |
[05.07.2011] |
JUDAS PRIEST, WHITESNAKE, 28. 6. 2011 - Praha, O2 Aréna
|
[03.07.2011] |
|
[02.07.2011] [hodnocení: 6/10] |
|
[30.06.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA OSMDESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[29.06.2011] |
|
[28.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[26.06.2011] [hodnocení: 8/10] |
|
[24.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[23.06.2011] |
JUDAS PRIEST - Jak se kalila ocel
|
[23.06.2011] |
|
[22.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
ASIA, 8. 6. 2011, KD Šeříková, Plzeň
|
[21.06.2011] |
METALFEST, 3. - 5. 6. 2011, Lochotínský amfiteátr, Plzeň
|
[20.06.2011] |
|
[16.06.2011] [hodnocení: 5/10] |
POISON - Crack A Smile... and more
|
[09.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[07.06.2011] [hodnocení: 6/10] |
SIXX: A.M. - This Is Gonna Hurt
|
[04.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[02.06.2011] [hodnocení: 8/10] |
Brian ROBERTSON - Diamonds And Dirt
|
[01.06.2011] [hodnocení: 7/10] |
VAINS OF JENNA - Reverse Tripped
|
[29.05.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[27.05.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[26.05.2011] [hodnocení: 9,5/10] |
PUSHKING - The World As We Love It
|
[23.05.2011] [hodnocení: 5/10] |
|
[21.05.2011] [hodnocení: 8/10] |
POISON - Open Up And Say... Ahh!
|
[19.05.2011] [hodnocení: 7/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA DEVADESÁTÝCH LET PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[19.05.2011] |
|
[15.05.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[12.05.2011] [hodnocení: 6/10] |
MIKE TRAMP & ROCK N´ROLL CIRCUZ - Stand Your Ground
|
[10.05.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
DUFF McKAGAN´S LOADED - The Taking
|
[08.05.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
POISON - Look What The Cat Dragged In
|
[05.05.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.05.2011] [hodnocení: 7/10] |
MÖTLEY CRÜE - Crüe Is The Best! Fuck The Rest!!!
|
[02.05.2011] [hodnocení: /10] |
SOCIAL DISTORTION - Hard Times And Nursery Rhymes
|
[30.04.2011] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[29.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[27.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[25.04.2011] [hodnocení: 4/10] |
|
[24.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[23.04.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[22.04.2011] [hodnocení: 6/10] |
|
[21.04.2011] [hodnocení: 4,5/10] |
TOKYO BLADE - Thousand Men Strong
|
[20.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[19.04.2011] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.04.2011] [hodnocení: 5/10] |
HINDER - All American Nightmare
|
[15.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
RHINO BUCKET - Who´s Got Mine?
|
[13.04.2011] [hodnocení: 5,5/10] |
VLÁĎA ŠAFRÁNEK - Chci hrát s Elvisem, Carrem, Burtonem a Lennonem
|
[12.04.2011] |
MÖTLEY CRÜE - Generation Swine
|
[11.04.2011] [hodnocení: 6/10] |
|
[08.04.2011] [hodnocení: 7/10] |
ZÁVIŠ, Trnová, Restaurace U Špalíka - 1. 4. 2011
|
[08.04.2011] |
|
[05.04.2011] [hodnocení: 2,5/10] |
|
[05.04.2011] [hodnocení: 8/10] |
|
[04.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
MICHAEL MONROE - Sensory Overdrive
|
[03.04.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[01.04.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[28.03.2011] [hodnocení: 10/10] |
|
[23.03.2011] [hodnocení: 4/10] |
MÖTLEY CRÜE - Girls Girls Girls
|
[21.03.2011] [hodnocení: 7/10] |
BILLION DOLLAR BABIES - Die For Diamonds
|
[19.03.2011] [hodnocení: 9/10] |
|
[16.03.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[14.03.2011] [hodnocení: 6,5/10] |
NEW YORK DOLLS - Dancing Backwards In High Heels
|
[11.03.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
MÖTLEY CRÜE - Shout At The Devil
|
[07.03.2011] [hodnocení: 9/10] |
CANDY - Whatever Happened To Fun
|
[06.03.2011] [hodnocení: 10/10] |
MÖTLEY CRÜE - Too Fast For Love
|
[28.02.2011] [hodnocení: 8/10] |
|
[15.02.2011] [hodnocení: 5/10] |
JOHNNY THUNDERS - Král všech ztracenců
|
[10.02.2011] |
|
[09.02.2011] [hodnocení: 7/10] |
TIGERTAILZ - Bezerk Live: Burnin´ Fuel
|
[05.02.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.02.2011] [hodnocení: 7,5/10] |
JETTBLACK - Get Your Hands Dirty
|
[31.01.2011] [hodnocení: 9/10] |
|
[29.01.2011] [hodnocení: 8,5/10] |
KING LIZARD - Viva La Decadence
|
[23.01.2011] [hodnocení: 7/10] |
LIPSTIXX N´BULLETZ - Bang Your Head
|
[13.01.2011] [hodnocení: 7/10] |
|
[11.01.2011] [hodnocení: 8/10] |
Redaktorská bilance roku 2010 (Pepsi Stone)
|
[11.01.2011] |
CHOBOTNICE/LA PIOVRA - Jak mafie utrpěla vítězství 3/4
|
[05.01.2011] |
HARDCORE SUPERSTAR - Split Your Lip
|
[02.01.2011] [hodnocení: 9/10] |
DISTORTED WONDERLAND - Distorted Wonderland
|
[29.12.2010] [hodnocení: 7/10] |
HOLLYWOOD KILLERZ - Dead On Arrival
|
[27.12.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
ZODIAC MINDWARP AND LOVE REACTION - We Are Volsung
|
[25.12.2010] [hodnocení: 6/10] |
MOTÖRHEAD - The World Is Yours
|
[24.12.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[20.12.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[18.12.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[11.12.2010] [hodnocení: 7/10] |
SKILL IN VEINS - Skill In Veins
|
[05.12.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[28.11.2010] [hodnocení: 7/10] |
NELSON - Lightning Strikes Twice
|
[19.11.2010] [hodnocení: 8/10] |
CHOBOTNICE/LA PIOVRA - Jak mafie utrpěla vítězství 2/4
|
[18.11.2010] |
SAYONARA - Chceme zaplout trošku do hardcoru
|
[16.11.2010] |
DIRTY SKIRTY - Long Live Rock n´Roll
|
[09.11.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[07.11.2010] [hodnocení: 7/10] |
CONCRETE - Metal vytesaný v betonu
|
[05.11.2010] |
VOICES OF EXTREME - Break The Silence
|
[04.11.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[03.11.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
MICHAEL MONROE - Another Night In The Sun
|
[31.10.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
CHOBOTNICE/LA PIOVRA - Jak mafie utrpěla vítězství 1/4
|
[29.10.2010] |
|
[22.10.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[17.10.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[16.10.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[14.10.2010] [hodnocení: 5/10] |
BAD RELIGION - The Dissent Of Man
|
[12.10.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[10.10.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[08.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
KLAMYDIA - Víc než jen pohlavní nemoc
|
[06.10.2010] |
BLACK COUNTRY COMMUNION - Black Country
|
[05.10.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
GUNS N´ROSES, DANKO JONES, 27. září 2010, Praha - 02 Aréna
|
[02.10.2010] |
BLACK LABEL SOCIETY - Order Of The Black
|
[01.10.2010] [hodnocení: 7/10] |
BLACKMORE´S NIGHT - Autumn Sky
|
[30.09.2010] [hodnocení: 5/10] |
METHODS OF MAYHEM - A Public Disservice Announcement
|
[29.09.2010] [hodnocení: 5/10] |
|
[27.09.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[25.09.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
MANIC STREET PREACHERS - Postcards From A Young Man
|
[24.09.2010] [hodnocení: 9,5/10] |
|
[21.09.2010] [hodnocení: 1,5/10] |
|
[18.09.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
PAPA ROACH - Time For Annihilation... On The Records And On The Road
|
[14.09.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
MURDERDOLLS - Women And Children Last
|
[11.09.2010] [hodnocení: 7/10] |
SPIRITUAL BEGGARS - Return To Zero
|
[07.09.2010] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.09.2010] [hodnocení: 3,5/10] |
|
[31.08.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[30.08.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
IMPERIAL STATE ELECTRIC - Imperial State Electric
|
[28.08.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[25.08.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
IRON MAIDEN - The Final Frontier
|
[23.08.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[18.08.2010] [hodnocení: 4/10] |
STIV BATORS - Dvacet let po smrti...
|
[17.08.2010] |
CZECH ROCK BLOCK, 6. - 7. srpna 2010, Plasy, Velká louka
|
[16.08.2010] |
JACKYL - When Moonshine And Dynamite Collide
|
[14.08.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.08.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[08.08.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
TONY HARNELL AND THE MERCURY TRAIN - Round Trip
|
[04.08.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
|
[01.08.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[30.07.2010] [hodnocení: 8/10] |
JOE ELLIOTT´S DOWN N´OUTZ - My ReGeneration
|
[29.07.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[26.07.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[15.07.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
LADISLAV KŘÍŽEK (KREYSON, VITACIT) - Teď si to vychutnávám...
|
[14.07.2010] |
|
[12.07.2010] [hodnocení: 6/10] |
TOM PETTY AND THE HEARTBREAKERS - Mojo
|
[03.07.2010] [hodnocení: 7/10] |
DOPE STARS INC. - Jedeme do Poříčí, protože se nám v Čechách hraje skvěle
|
[30.06.2010] |
|
[23.06.2010] [hodnocení: 6/10] |
|
[22.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[21.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
VINCE NEIL - Tattoos & Tequila
|
[20.06.2010] [hodnocení: 8/10] |
|
[16.06.2010] [hodnocení: 7/10] |
Mike TRAMP - The Rock n´Roll Circuz
|
[15.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[11.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[09.06.2010] [hodnocení: 3/10] |
CHRIS LANEY - Only Come Out At Night
|
[06.06.2010] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[04.06.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[01.06.2010] [hodnocení: 5/10] |
HANOI ROCKS - Ripped Off - Odd Tracks And Demos
|
[29.05.2010] [hodnocení: /10] |
SIN CITY SINNERS - Exile On Fremont Street
|
[26.05.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[21.05.2010] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.05.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
NEJLEPŠÍ ALBA DESETILETÍ PODLE REDAKTORŮ METAL FOREVER - Pepsi Stone
|
[17.04.2010] |
|
[17.02.2010] [hodnocení: 5,5/10] |
|
[14.02.2010] [hodnocení: 7/10] |
EUROPE, DYING PASSION, Praha - KC Vltavská, 7. února 2010
|
[11.02.2010] |
BLACK CROWES - Before The Frost... Until The Freeze
|
[09.02.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
František ŠTORM (MASTER´S HAMMER) - Do budoucna už jen s živým bubeníkem
|
[08.02.2010] |
STONE´S FILM BLOG: Major Zeman versus Zdivočelá země
|
[06.02.2010] |
MASTER´S HAMMER - Když Satan pivo chlastá... 2/2
|
[28.01.2010] |
BONAFIDE - Something´s Dripping
|
[27.01.2010] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[23.01.2010] [hodnocení: 8/10] |
MASTER´S HAMMER – Když Satan pivo chlastá... 1/2
|
[21.01.2010] |
|
[06.01.2010] [hodnocení: 4,5/10] |
AMERICAN SIXGUN - The Devil In Your Bones
|
[05.01.2010] [hodnocení: 7/10] |
|
[03.01.2010] [hodnocení: 7,5/10] |
SGT. ROXX - Weapon Of Miss Distraction
|
[01.01.2010] [hodnocení: 5/10] |
JOE PERRY - Have Guitar Will Travel
|
[30.12.2009] [hodnocení: 8/10] |
|
[29.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
THEM CROOKED VULTURES - Them Crooked Vultures
|
[25.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
GUNFIRE 76 - Casualties And Tragedies
|
[23.12.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[21.12.2009] [hodnocení: 5/10] |
CINDERELLA - Live At Mohegan Sun
|
[20.12.2009] [hodnocení: 4/10] |
FASTER PUSSYCAT - Front Row For The Donkey Show
|
[19.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
STAR RATS - Screw The Consequences
|
[18.12.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[13.12.2009] [hodnocení: 7/10] |
MASTER´S HAMMER - Mantras: Venkovská operetta
|
[12.12.2009] [hodnocení: 8/10] |
HALFORD - Halford III.: Winter Songs
|
[11.12.2009] [hodnocení: 4/10] |
|
[09.12.2009] [hodnocení: 4,5/10] |
THE QUIREBOYS - Halfpenny Dancer
|
[07.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
STEEVI JAIMZ - My Private Hell
|
[02.12.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE COOPER, INTERITUS, ČEZ Aréna Plzeň, 20. 11. 2009
|
[01.12.2009] |
BABYLON BOMBS - Babylon´s Burning
|
[27.11.2009] [hodnocení: 9/10] |
|
[17.11.2009] [hodnocení: 6/10] |
|
[11.11.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[10.11.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[09.11.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[06.11.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
|
[05.11.2009] [hodnocení: 10/10] |
|
[04.11.2009] [hodnocení: 7,5/10] |
|
[03.11.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
|
[02.11.2009] [hodnocení: 8,5/10] |
ALICE IN CHAINS - Black Gives Way To Blue
|
[30.10.2009] [hodnocení: 8/10] |
|
[28.10.2009] [hodnocení: 2,5/10] |
VAINS OF JENNA - The Art Of Telling Lies
|
[23.10.2009] [hodnocení: 9,5/10] |
Glamrocková renesance. Crashdïet a ti další
|
[20.10.2009] |
|
[16.10.2009] [hodnocení: 6,5/10] |
HOUSE OF LORDS - Cartesian Dreams
|
[13.10.2009] [hodnocení: 9/10] |
|
[10.10.2009] [hodnocení: 7/10] |
|
[02.10.2009] [hodnocení: 5/10] |
|
[30.09.2009] [hodnocení: 7/10] |